Petra (al-Batra)
Vesnice Vádí Músá (Mojžíšova řeka) žije z jediného – z turistického ruchu. A jelikož teď je tu prý jen 10 % počtu turistů běžného před zářím 2001, mají zde lidé velké problémy. O každého turistu se skoro perou. Přesvědčujeme s o tom hned po vystoupení z minibusu (na ulici, autobusák tu není), kdy se na nás vrhají zástupci dvou hotýlků, srkají nám vizitky a snaží se nás přesvědčit, abychom se ubytovali zrovna u nich. My už však máme vybráno.
V posteli jsme se dlouho neohřáli, protože i ve Vádí Músá se ubytováváme na střeše. Z hotýlku je skvělý výhled na skalní masívy, kde se ukrývá Petra. Hotýlek vlastní Italka s Jordáncem a mají docela úspěšnou strategii. Ubytko je levné, čímž přitáhnou hodně lidí, kteří ale teprve potom zjistí, že si třeba nemůžou prát ve společných sprchách a pokud i tak chtějí něco vyprat musí buď zaplatit v hotýlku přemrštěnou cenu za praní, nebo si najít prádelnu ve vesnici. Místo je to příjemné, avšak naprosto podřízené potřebám batůžkářů (čaj na přivítání, video s nezbytným „Indiana Jones a poslední křížová výprava“, jehož závěr byl v Petře natáčen, zdarma doprava k návštěvnímu centru, obědové baličky, nabídka túr, Internetu, praní atd).
Nejde tedy o nic tradičního, i když beduínský stan před hotýlkem by takové zdání mohl vzbuzovat. Stan je tu především pro odpočinek těch, co se polomrtví a obaleni prachem připlazili z celodenního martýria v Petře, taky je možné v něm posedět večer při večeři. Večeře je relativně drahá, ale jelikož je bufetového stylu, se širokou nabídkou mezze, necháváme se zlákat. Ostatně zítra budeme energii hodně potřebovat.
Ve Vádí Músá nakupujeme jídlo na zítřejší oběd, který strávíme v Petře. Petra je od Vádí Músá několik kilometrů, takže je nesmyslné se sem na oběd vracet. Šlo by objednat si obědový balíček v hotelu, ale ten je drahý a prý nic moc. To si radši kupujeme vlastní chleba, sardinky, papriky, rajčata, cibule a hroznové víno.
Při obchůzce potkáváme Martinu, Češku, se kterou jsme se poprvé setkali před dvěma týdny v Hamě. Ten Blízký východ je ale malý... Martina tu je druhý den, zítra odjíždí.
Vádí Músá je hrozně roztažená. Táhne se asi dva nebo tři kilometry podél vyprahlého koryta Vádí Músá. Samá restaurace, hotel a prodejny suvenýrů. Většina z toho tu před deseti lety obec nebyla. Vyprahlá poušť se změnila v rejdiště hotelů a restaurací, jimž kousek u návštěvnického centra, ze všech hotelů nejblíž Petře, vévodí Mövenpick.
Z toho důvodu je tu vše předražené. Naštěstí jsme to věděli, takže máme vše sebou (až na náhradní film, který si Táňa kupuje). Nejtypičtějším suvenýrem jsou lahvičky s nasypaným pískem, v němž jsou vyrobeny obrysy pouště, velbloudů hor a ptáků z písků různých barev. Působí to kouzelně, stejně jako ceny. Suvenýry se ale budeme zabývat až pozítří navečer, kdy tu budeme poslední den.
V hotýlku se ubytovala expedice Overlanda, což je jedna z těch cestovek, kterým člověk zaplatí nemalou sumu a oni ho za šest měsíců převezou po zemi z Evropy do Jižní Afriky. Dobrá inspirace na podnikání.
Večeře je fakt skvělá. Různých chodů je snad 20. Saláty, rýže, kuře, lilek, pálivé brambory, faláfel, polívka. Za sto korun to stojí za to, ne? Na téhle cestě si trochu víc dáváme do nosu. Už jsem se dostal za fázi, kdy jídlo považuju jen za zdroj energie. A kuchyně na Blízkém východě je skvělá.
Den 23, neděle 22. 9. 2002
Vstáváme za svítání. Nad skalami skrývajícími Petru visí měsíc, který je spolu s námi svědkem hlasitého vyvolávání muezzina z mešity. Je chladno. Skály červenají jak nám slunce za zády vychází. Vádí Músá se pomalu probouzí, stejně jako většina našich střešních spolunocležníků. Vstup do Petry je tak drahý, že za ty peníze chce každý užít maximum. Dodávka k návštěvnímu centru odjíždí v sedm.
Od mojí návštěvy před deseti lety vzrostlo nominální vstupné do Petry 20×. Jednodenní před tím stálo 1, teď 20 dinárů, což je drsných 28 dolarů! Dvoudenní stojí 25 dinárů, tj. 36 dolaru. Vlastně stálo by, kdyby v Petře taky neplatila zhruba 50% sleva k nalákání turistů do země. Jednodenní vstupné proto teď stojí 11 a dvoudenní 13,5 dináru. To je docela příjemný. Petra by však stála i za to nezlevněné vstupné.
Návštěvní centrum bylo dokončováno právě před deseti rokama. Tehdy jsme za ním ještě mohl kempovat, teď už je tu silnice, parkoviště a opodál i zmiňovaný Mövenpick. Část skály u centra je otesaná tak, aby připomínala skalní hrobky v Petře. U pokladny dostáváme mapku Petry a vyrážíme po široké vydlážděné cestě k Siku (Siqu), přes kilometr dlouhé úzké skalní soutěsce, vlastnímu vstupu do Petry. K Siku je to asi kilák, takže se nám nabízejí honáci s koňmi, kteří nás chtějí tu „strašnou“ vzdálenost svést.
Koňů, oslů a velbloudů je v Petře spousta. Všechny slouží k tomu, že vozí unavené nebo líné turisty do kopců nebo i po rovince. Dost tím trpí (a zdejší honáci nejsou v chování k nim příliš osvícení), proto tu před 15 lety vznikla pobočka londýnské Brookovy nemocnice pro zvířata. Její nízké budovy míjíme pří cestě k Siku.
Podél cesty k Siku míjíme obrovské kamenné bloky, pojmenované kameny džinů, Níž podél cesty jsou vytesány Obelisková hrobka a Bab as-Sik Triclinium (Jídelna u vstupu do Siku), kde byly nejspíše pořádány slavnostní hostiny k uctění zesnulých.
Těsně před vstupem do Siku přecházíme po kamenném mostu, který je součástí přehrady, sloužící k zadržování a odvádění vody v době prudkých dešťů. Noříme se do skal, stezka pokračuje dál v klesání.
Klikatící se Sik, občas široký doslova jen pár metrů, je přírodní lahůdkou sám o sobě. Jeho povrch je sice částečně vybetonován a částečně jdeme po původních kamenech, monumentální soutěska však zůstala sama o sobě. Skály, tyčící se nad námi místy až do výšky 200 metrů, hrají barvami. Jelikož vím, co nás čeká ve vlastní Petře, oceňuju i tuhle předehru k fascinujícímu karnevalu barev, kterým Petra je.
Podél Siku jsou ve skalách vidět zbytky vytesaného koryta, které se dříve táhlo v délce celých 1200 metrů. Spolu s přehradou sloužilo k odvádění návalové vody. Koryto už ve většině délky erodovalo s splynulo s skalami. Zato tam kde je krásně vidět byly pro představu obnoveny i kamenné desky, které jej původně zakrývaly!
Na konci, kdy už si člověk myslí, že žádný konec neexistuje, se Sik dramaticky zužuje až na šířku nějakých tří metrů. Z prosvětlené stezky mezi skalami se najednou stává úzká tmavá „chodba“. Ve škvíře na jejím konci vidíme prosvítat narůžovělou skálu. Po pár dalších krocích Sik končí a otevírá se na „náměstí“, pokud se tak dá nazvat oválná plocha mezi skalami. Přímo před námi se vytesaná ve skále tyčí al-Chazne (al-Khazneh) – Pokladnice, datovaná do doby mezi 100 př. n. l. a 200 n. l.
Na chlup stejný pohled se naskytl Indiana Jonesovi během jeho „Poslední křížové výpravy“. Jen on ji viděl ve slunečním světle, kdežto teď ráno je stále ještě ve stínu. Ve filmu se Indiana nedočkavě vrhá dovnitř Pokladnice, aby se přes pekelné rébusy nakonec dostal ke svatému grálu. Pokus o jeho vynesení však vede k zemětřesení, které zničí nejen Pokladnici, ale i celé Půlměsíční údolí (další fikce, i když kaňon kolem Pokladnice by tak z určitého úhlu mohl vypadat). Ještě že život není tak destruktivní, jako hollywoodské filmy. To bychom už Pokladnici nemohli obdivovat.
Nahlížíme dovnitř. Na rozdíl od filmu je však v Pokladnici jen velká krychlová prostora s malým postranním výklenkem. Před 10 lety se smělo dovnitř, dnes už je vnitřek zahrazen dřevěným zábradlím. Ta pravá nádhera však není uvnitř nýbrž venku. Je jí 43 metrů vysoká fasáda vytesaná do kolmé skalní stěny.
Fasáda pokladnice je krásné dílo. Symetricky otesaná skála má dvě patra: antické sloupoví a tři kostelní věžičky. Na fasádě jsou znatelné stopy od kulek. To prý jak se kočovníci snažili střelbou do Pokladnice odhalit poklady, jež v ní měli podle místní legendy schovat zdejší lapkové. Nepovedlo se, ale díry už zůstaly.
Před Pokladnicí se procházejí strážci v dlouhých pískových džalabíjách (košile), červených kafíjách a s koltem za pasem. V písku odpočívají dva velbloudi, v jednom z rohů „náměstí“ stojí dva velké stánky se suvenýry. Přicházejí další turisté, proto stánkaři nahazují benzínový motor a staletý klid skalního města je znovu přerušen hlučným bafáním, na jehož konci jsou vychlazené plechovky koka-koly ve známých chladících stojanech. To je taky novinka. Na chvilku si sedáme a ke snídani si dáváme zátarové placky zbylé ze včerejška.
Za těch deset let od mojí první návštěvy se počet turistů nejprve prudce zvedl na nějakých 1500 denně, aby po září 2001 opět klesl na dnešních 200. Poptávku po suvenýrech a komfortu následovala nabídka, která je dnes však silně naddimenzovaná. A vzhledem k neklidu na Blízkém východě a nevědomosti lidí v Evropě to tak ještě dlouho zůstane.
Pokladnice je jedním z vrcholů Petry, což by pro většinu lidí uvyklé na postupnou gradaci a dosažení vrcholu až na konci prohlídky, mohlo být nemotivující. Naštěstí pro ně je však Petra přecpaná srovnatelnými místy. Hlavní ale je především její rozlehlost a rozmanitost.
Od Pokladnice zahýbáme doprava a dalším úzkým kaňonem se dostáváme do Ulice fasád. Jde o několik desítek relativně snadno přístupných nabatejských domů a hrobek. Škrábeme se k nim, odměnou nám je nádherná hra barev jimiž jsou okolní skály doslova protkány. Červené, žluté, hnědé a bílé pruhy se táhnou různými směry a často vytvářejí fantastické obrazce, ne nepodobné prstům nebo vrstevnicím, jak je známe z map.
Skály zde byly opracovány do pravidelných obdélníkových fasád s trojúhelníkovými ornamenty, s občasnými sloupy i schody. Odražené paprsky ranního slunce na fasádách i uvnitř domů rozehrávají neuvěřitelné barevné divadlo. Lidské výkaly v nich však na druhou stranu vydávají neuvěřitelně vlezlý smrad.
Na stezce nás zastavuje honák Ibrahím se dvěma velbloudy. Nevtíravě nám nabízí svezení, ale na rozdíl od městských nadháněčů na trzích je v pohodě, když mu říkáme, že na vlastních nohou máme větší svobodu pohybu. Usmívá se na nás a pokračuje po stezce dál do Petry.
My však ještě zůstáváme, protože právě stojíme u amfiteátru. Vlastně pod ním, protože řady kamenných sedadel, vytesaných rovnou ve skále, se nad námi zdvíhají do výšky několika pater. Zákulisí divadla je docela slušné bludiště, z nějž se dostáváme na scénu a pak po schodech,podél kamenných sedadel až úplně nahoru. Rozhled je to působivý, škoda jen, že slunce svým prudkým svitem už dávno přebíjí jakékoliv výrazné barvy okolních skal.
Naproti divadlo je přímo ve skále stánek s občerstvením a záchody, víno, které jsme si večer koupil, přichází vhod. Spotřeba tekutin je tu nadprůměrně velká i teď, v relativně chladnějším září (chladnější na místní, ne na středoevropské poměry).
Spolu s dalšími velbloudy stoupáme po pěšince nad koryto říčky Vádí Músá. Kaňon vedoucí od Pokladnice za amfiteátrem končí a otevírá se do širokého údolí, vlastního centra Petry. Údolí se na sever táhne do dálky několika kilometrů. Koryto Vádí Músá však zahýbá na západ, stejně jako stezka. Na východní straně údolí jsou ve strmých skalách vytesány obrovské Královské hrobky, ke kterým se dostaneme asi až dnes odpoledne (až budou osvětleny sluncem). Uzavřeme tak jakési kolečko střední části Petry.
Teď míříme podél Vádí Músá na západ k vlastnímu centru nabatejské metropole. Stezka nás přivádí na jakési sedlo, odkud je rozhled do širokého okolí. Na Královské hrobky na východě, na Kolonádu se sloupy před námi a přímo pod námi i na Velký chrám před Kolonádou. Asi deset dělníků tady opravuje kamennou hradbu, která dřív byla částí jižní stěny chrámu, zapuštěné do svahu kopce se stezkou.
Velký chrám je sice velký, ale hodně poničený jedním z četných místních zemětřesení. Přesto je ze tří stran obehnán vysokou zdí, na níž jsou zevnitř ještě vidět zbytky barevné fasády. Jestli jsou původní nebo ne nedokážeme poznat, ale vypadají věrohodně. Před chrámem jsou pokáceny dva obrovské kamenné sloupy. Byly vytvořeny z asi metr tlustých kamenných kol, které se při pádu svezly tak, že teď vypadají jako nakrájená tlustá kolečka salámu na prkýnku. Sedáme se do malého amfiteátru doprostřed a odpočíváme. To je pod pekelným sluncem jižní jordánské pouště potřeba.
Kolonáda dříve tvořila hlavní východo-západo tepnu města. Dodnes je vydlážděna velkými plochými kameny a z jedné strany je ohraničená vysokou Temenskou (nádvorní) branou. Nádvorní proto, že skrz ní Kolonáda ústí na nádvoří chrámu Qasru al-Bint.
Kolem Kolonády je spousta dalších ruin (trh, nyphaeum – veřejná fontány –, nabatejské lázně), my ale přecházíme vyprahlé koryto Vádí Músá a škrábeme se přes kameny do protějšího kopce. Zajímá nás stavba s bledě zelenou plechovou střechou, kterou už jsme viděli ze sedla nad Vádí Músá. Sama plechová střecha je nezajímavá. Slouží jen jako ochrana před povětrnostními vlivy, Nabatejci samozřejmě žádný plech neměli. A je co chránit.
Byzantský kostel, někdy také zvaný Petrský (snad se tak správně skloňuje jméno Petra), jenž se pod zelenou střechou skrývá, je totiž místem s nádhernými původními mozaikami. Původně byl postaven Nabatejci a pak přestavěn Římany.
Teď je po rekonstrukci, kterou provedli Američani, a v pravdě s precizností sobě vlastní. Dlouhá kostelní loď má po stranách a v čele dlouhé řady mozaik. Vlevo od vchodu tři řady ptáků, lidí a rostlin, vpravo zvířátka a bozi. Mozaiky jsou už notně vybledlé, díky střeše už však blednou daleko pomaleji.
V lodi nás vítá Jordánec, o kterém si nejdřív myslíme, že je hlídačem. Až podle barevných náramků rozložených na kamenech poznáváme, že je to prodejce suvenýrů. Anebo je to opravdu hlídač, který si přivydělává prodáváním náramků.
Kolem rozkopaného chrámu Okřídlených lvů se opět spouštíme do koryta Vádí Músá a na druhé straně se vynořujeme u Qasru al-Bint, tentokrát už přímo na jeho nádvoří. Kasr al-Bint al-Faraun (Qasr al-Bint al-Pharaun), neboli Hrad faraónovy dcery, byl postaven opět Nabatejci, a sice kolem roku 30 n. l. Jeho 23 metrů vysoký chrám je dnes jedinou volně stojící budovou v Petře. Znamená to, že je jedinou budovou, která není vytesána do skály. Svou výškou působí mohutně, ale tenké zdi dávají tušit, že je ve skutečnosti křehčí než se zdá. Dnes už stojí jen obvodové zdi bez střechy. Nejspíš byl zasvěcen nabatejskému bohovi Dušarovi.
Qasr al-Bint jakoby uzavírá západní konec údolí. Za ním jsou ještě postaveny dvě nízké, rozlehlé a vzdušné restaurace, s drze odvážnými cenami, nad nimi se však už tyčí mohutný vrch al-Habis (Vězení). I přes vysoké ceny však nemají restaurace o zákazníky nouze. Za restauracemi přecházíme kamenný můstek přes Vádí Músá, míjíme Nabatejské muzeum a vydáváme se na fyzicky nejnáročnější část dnešního dne – asi hodinový výstup ke Klášteru, po Pokladnici druhému nejznámějšímu symbolu Petry. Teprve tam si za odměnu dáme oběd. S výhledem, který mi při minulé návštěvě učaroval.
Písečná stezka se po vstupu do skal mění na kamennou. Míjíme řadu dalších prostor vytesaných do skal. Nejspíše šlo o domy. Dnes jsou některé z nich zazděné a petlice přes dřevěné dveře dávají tušit, že jde o novodobá skladiště. K nejznámější z nich – Lví hrobka – se dostáváme asi po 20 minutách šplhání do kopce. Musíme mírně odbočit ze stezky do úzkého kaňonu. Odměnou nám však je pohled na omšelé, ale stále dobře viditelné reliéfy dvou lvů, kteří stále „hlídají“ vchod do hrobky.
Teď v půl druhé už je naštěstí část stezky ve stínu, což namáhavou cestu jen zpříjemňuje. Barevné skalní formace jsou však i tak čarokrásné. I když přes pot kapající mi z čela na ně někdy ani nevidím. Čas od času míjíme Beduínky sedící u korálů, náramků a kamenů na prodej.
Jak stoupáme výš a výš, postupně se nám odkrývá pohled na údolí Petry, které nám na prvních stovkách metrů zakryly skály kaňonu. V nejvyšším místě, kousek od Kláštera, se dokonce dostáváme i nad úroveň Siku, čímž se na východním obzoru objevují domy a ulice vesnička Vádí Músá. To už ale zahýbáme za poslední skalní ohyb a vstupujeme do široké úžlabiny. Na její pravé straně se v kolmé skalní stěně zjevuje obrovský Klášter.
Rozměry Kláštera (al-Deir) – výška 45 metrů a šířka 50 metrů – samy o sobě nic moc neřeknou. Je třeba to vidět. Je třeba vidět člověka, jak stojí v jeho vstupní bráně. Pak teprve zjistíte, že z člověka je najednou človíček, který na fotografii Kláštera leckdy ani není vidět. Ještě neuvěřitelnější je srovnání velikosti člověka a špice střední věže kláštera. Na klášter ale vylezeme později, teď šplháme na protější skálu, pohodlně se usazujeme a se skvělým výhledem si dáváme piknikový oběd. Po dnešní námaze je to věčná lábuš.
Výstup na Klášter je zazděn, prý kvůli jedné turistce, která se tu před léty zabila. Při pozorném obhlédnutí skály je však snadné odhalit skalní výstupky, pomocí nichž oblézáme zazděnou část a dostáváme se nad ni na stezku, která byla ponechána v původní podobě. Pak je to na vrchol slabých deset minut šplhání, u vrcholu trochu prudšího, ale usnadňovaného kořeny vzrostlých stromů.
První, co člověka uhodí do očí je velikost špice kláštera. To, co zespoda vypadá v porovnání s klášterem jako malá kulička je najednou obrovská kamenná koule na vrcholu mohutného kuželu. Ta velikost je tak neuvěřitelná, že se nedá popsat. Musí se prostě vidět. Pohled z vrcholu dolů není pro slabé žaludky, i když to je jen 45 metrů. A to vše bylo vytesáno do skály, bez malty, cihel, jeřábů a počítačů!
Když slézáme dolů, míjí nás jeden sympatický mladý Jordánec, náš známý od Pokladnice. Nakonec „ulovil“ jednu Američanku a dělá ji průvodce. Dost nekonformního. Když už jsme asi v polovině sestupu a máme na Klášter krásný boční výhled, on právě šplhá na kouli na špici kláštera, usazuje se tam a začíná hrát na dřevěnou píšťalu. Pohodář. Takhle jsem si Beduíny vždy představoval. On patří mezi ty svobodnější. Zespoda na něj křičí stánkaři, vyloženě se jim nelíbí jak riskuje. Nakonec tedy slézá, seskakuje z koule a sbíhá po špici tak, že se zastavuje asi metr od okraje té 45metrové propasti. Ten má asi život pěkně na háku.
Fasáda kláštera je typově podobná fasádě Pokladnice. Nahoře tři věže, dole chybí jen antické sloupy a tudíž i jakási předsíň, jako je u Pokladnice. Z venku se vchází rovnou do jediné obrovské prostory, jež však není uzavřena jako u Pokladnice. Rozdíl je v tom, že Pokladnice je vytesána do kolmé stěny, jež ji daleko převyšuje, takže je do skály vlastně vtesána. Klášter je však jakoby zakončením skály, nad ním se už pne jen malá vyvýšenina. A je celý žluto-oranžový.
Od kláštera by se dalo pokračovat horami ještě daleko. My se vydáváme jen na vyhlídku, která je asi 20 minut chůze od Kláštera. Den je sice zamlžený, přesto však jsme tak vysoko, že přes nižší západní hřebeny vidíme až do údolí Vádí Araba, které tvoří hranici mezi Jordánskem a Izraelem. Tady na vrcholu jeden Beduín prodává suvenýry a vaří čaj. Aby nemusel každý den několik hodit scházet dolů a zase nahoru, má tu ve skále i jednoduché obydlí – v polootevřené jeskyni spí na několika kůžích. Právě k němu na oslíkovi vystoupal kamarád, který mu přinesl zásoby.
Stejnou cestou se vracíme ke Klášteru a pak barevnými skalními kaňony dolů k Vádí Músá. Cestou Táňa kupuje u Beduínky pěkný náramek a kámen. Ani ne tak proto, že by je potřebovala, spíš proto, že tu je málo turistů a Beduínky nemají žádný obchod.
Chtěli jsme se podívat do Nabatejského muzea, ale mělo otevřeno jen do tři hodin. Kolem Kasru al-Bint a po Kolonádě se po stezce vracíme zpět. Nezahýbáme však do kaňonu vedoucího k Pokladnici, ale šplháme na druhou stranu Vádí Músá ke Královským hrobkám. Teď odpoledne už jsou osvětleny přímým sluncem.
Královské hrobky jsou řetězcem pohřebních míst na západním svahu více než 1000 metrů vysokého vrchu Umm al'Amr. Největší jsou čtyři, ale jinak jich je tu daleko víc. Je kolem páté hodiny, takže většina turistů – alespoň těch bohatých, co utrácí za suvenýry a jsou tedy pro stánkaře důležití – odešlo, takže i Jordánci ze svých stánků téměř zmizeli. Před Palácovou hrobkou nám takhle mávají dvě holky kodrcající na oslu domů.
Palácová hrobka je výjimečná tím, že není celá vytesána ze skály. Byla vytesána ne konci skalního ostrohu, který na jednom místě nebyl dostatečně vysoký. Proto je část horního ochozu vystavěna z cihel. Pokud to člověk ví, je rozdíl vidět na první pohled, jinak to ale, kvůli nezanedbatelnému opotřebování, není moc poznat. Tato třípatrová hrobka má představovat římský palác a patří k nejmladším v Petře.
Korintská hrobka, v sousedství Palácové hrobky, svými třemi věžemi silně připomíná Klášter. Na rozdíl od něj je však daleko víc ohlodaná zubem času. Možná je to i tím, že skála je daleko barevnější, než žluto-oranžový Klášter. Například prostřední věž je protkaná různobarevnými pruhy, čárami a flíčky.
Jedničkou v barevnosti je však zcela určitě Hedvábná hrobka. Je sice nejmenší a stylově nejednodušší a její prostá fasáda je složena z pouhých náznaků sloupů a říms (navíc hodně erodovaných). Barevně však hraje podobně jako duha: šedivé vrstvy se dole střídají se žlutými, k nim se pak nad vchodem přidávají sytě červené, které přechází opět v šedivé, aby se po dalších pár metrech zase změnily na červené. Nádhera! Vůbec nevím, ze které strany fotit nejdřív.
Trochu jiná než tři předešlé je hrobka Urnová. Je relativně lépe zachovaná a stoupá se k ní po dlouhém kamenném schodišti. Schodiště končí na rozlehlé terase, jež byla celá vytesána do skála. Na pravé i levé straně jsou kamenná podloubí, vlastní hrobka uzavírá nádvoří ze strany skály.
V jednom z podloubí leží stánkař a téměř s nepohne, když s funěním zastavujeme na terase. Asi dokáže bezpečně poznat, že s námi žádný obchod neuzavře. Jeho výběr suvenýrů je však úctyhodný a plně odpovídá významu místa. K téhle hrobce rádo vystoupá spousta lidí, protože na rozdíl od těch ostatních je perfektně zachovalá. Zdravíme ho, načež on zdraví nás a trochu rezignovaně dodává, že teď je „bad life“ – špatný život. Nejsou turisti.
Uvnitř hrobky je obrovská místnost, údajně 18×20 metrů, jež je uvnitř nádherně osvětlena nízko nad obzorem visícím sluncem. Díky tomu můžeme vidět všechny ty čarokrásné tvary a barevné kombinace, které se osekáním skály uvnitř odhalily.Hrobku nejspíš dal postavit král Malichos II kolem roku 70 n. l.
Po schodech scházíme od hrobky. Jsme vyčerpaní, zaprášení, zpocení, uchození, ale fascinovaní. I když jsem už Petru viděl, stejně jsem si to užíval znovu. A možná i ví, protože tehdy jsem na ni měl jen jeden den, kdežto my se sem vrátíme ještě na celý zítřek. Před amfiteátrem zase potkáváme Ibrahíma i s jeho velbloudy, ptá se nás, jestli přijdeme i zítra a když u říkáme že ano, zve nás zítra na čaj.
Cesta Sikem nám ubíhá pomalu. Jednak proto, že jsme unavení a taky proto, že jdeme do kopce. U návštěvního centra jsme těsně po západu slunce a jelikož se tu rychle stmívá, než ujdeme ty tři kilometry do Vádí Músá, je už tma. Chtěli jsme ještě na Internet, ale už nemáme sílu a vlastně ani chuť. Prát se s technikou v den, kdy člověk prošel tak úžasným místem, by byl výsměch matičce zemi. Stačíme jen nakoupit jídlo na zítřek (pozor, ve Vádí Músá je sice plno tzv. supermarketů, ale musí se tu dost drsně smlouvat!) a mizíme v hotýlku.
Jsme nakonec neskonale rádi, že jsme si včera zamluvili večeři. Ač je relativně drahá, je nám to jedno, protože se nám nechce o nic starat. Hlava je plná dojmů, tak ať si je svobodně utřídí.
Jelikož včera přijel plný náklaďák Angličanů na cestě do JAR, je dnes k večeři grilované maso. Všichni jsou na něj naklepaná, ale musím říct, že běžné mezze jsou daleko lepší. Maso tu opravdu pouze ogrilují, bez jakéhokoliv ochucení nebo okořenění. A co následuje večer? Samozřejmě video obligátního „Indiana Jones a poslední křížová výprava“.
Den 24, pondělí 23. 9. 2002
Včerejšek byl hodně dlouhý a náročný, tak dnes chceme zvolit trochu mírnější tempo. Hlavně proto, že zatímco včera jsme se procházeli hlavně po místech podél Vádí Músá, a jediné převýšení byl výstup ke Klášteru, dnes to bude samé lezení nahoru a dolů.
Vstáváme opět těsně před východem slunce, pozorovat východ slunce, které postupně osvětluje skály s Petrou je kouzelné.
Overlanda odjíždí. Měli na Petru jen jeden den, což je jasné, když se chtějí za šest měsíců dostat z Londýna do Kapského města. Stejně tak odjíždí i velká část našich spolunocležníků ze střechy. Nasedají do minibusu, na němž je latinkou napsáno Petra-Vádí Ram. My se tam chystáme zítra a jelikož mezi Petrou a Vádí Ram nejezdí žádná veřejná doprava, kromě tohohle busu, asi s ním pojedeme taky, abychom se tam dostali co nejrychleji. Naše dny v Jordánsku se přeci jen krátí. A to až příliš rychle.
Už včera jsme si všimnul, že tu mají papír s popisem túry po Vádí Ram, včetně přespání v poušti za celkem přijatelnou cenu. Dávám řeč s Valentinou (majitelka), možná by to nemuselo být špatné. Rozhodneme se dnes večer.
Dodávka nás zase vysazuje před návštěvním centrem. Už se nemusíme zdržovat koupí lístku, tak míříme rovnou k Siku. Náš první dnešní cíl je Pokladnice, avšak z poněkud jiného úhlu. Horami se totiž dá vyšplhat na protější skálu, asi 200 metrů nad Pokladnicí, což by mohla být docela neobvyklá vyhlídka.
Až po amfiteátr jdeme stejnou cestou jako včera. Pak ale uhýbáme, přecházíme koryto Vádí Músá a procházíme postupně kolem Královských hrobek. V ranním stínu vypadají úplně jinak než včera odpoledne a taky mají něco do sebe.
Procházíme kolem Palácové hrobky a asi 200 metrů za ní začínáme po schodišti stoupat do skal. Výstup je místy docela prudký, ale celý po kamenných schodech, takže pohodný. Schody jsou na některých místech pospravované, jinde jsou zase úplně ohlazené. Asi podle toho jak se komu chtělo spravovat.
Částečně jdeme ve stínu, částečně na slunci. Neustále stoupáme, pot se z nás jen leje. Výstup jde ale rychle, za 20 minut jsme téměř na vrcholu hřebenu, z nějž bychom se měli dostat na vyhlídku nad Pokladnicí. Teď se nám zatím otevírá krásný pohled na celé centrum Petry, od Královských hrobek (které nevidíme, protože jsou přímo pod námi) přes Byzantský a Velký chrám až po Kasr al-Bint. Seshora jsou taky zřetelně vidět cihly, z nichž se skládá část ochozu Palácové hrobky.
O kousek dál se dostáváme nad divadlo. Teprve pohled z výšky odhaluje jeho pravou krásu a symetrii. Jednak proto, že je to pohled, vlastně nadhled, celkový a jednak proto, že v celku se snadněji schovají erodované detaily.
Cesta na vyhlídku vede divokou krajinou, avšak zdaleka ne tak vyprahlou jako podél koryta Vádí Músá. Ne že by tu rovnou rostly lesy, ale o keře a rostliny není nouze. Barevné skály krásně kontrastují s tmavomodrou oblohou, široko daleko ani živáčka a nebýt mírně vyšlapané stezky, mohli bychom si myslet, že jsme se ztratili někde v pustině.
Pěšinka vede dlouhým údolím, které je ale paradoxně několik set metrů nad úrovní dna města. Netrpělivě vyhlížíme Pokladnici, ale nevíme z jakého pohledu ji uvidíme, takže ani vlastně nevíme co máme vyhlížet. Nakonec přichází sama. Najednou je tady. Vlastně tam, pod námi. A zároveň slyšíme hlahol lidí, kteří se před pokladnicí právě vynořili ze Siku.
Skalní stěn, v níž je Pokladnice vytesána je opravdu monumentální. Při jejím tesání se prý kamenící spouštěli z vrcholu dolů. Zespodu skála tak mohutná nevypadá, tam dominuje Pokladnice. Tady je to naopak a Pokladnice je jen jedním malým a navíc nepřirozeným, „narušením“ poměrně celistvé stěny.
Sik pod námi není vidět, jen jej můžeme tušit. Stejně tak jako kaňon vedoucí od Pokladnice k Ulici fasád. Sedáme si na odpočinek, ale nějak se kolem nás výhružně prohánějí vosy. Asi tuší, že si chceme dát sladké sušenky.
Slunce je ještě nízko, takže z Pokladnice je osvětlena jen část. Říkám si co je lepší, jestli úplně osvětlená Pokladnice seshora nebo zespoda. Asi zespoda. Snad tam stihneme dojít, až se slunce posune tak, aby ji celou osvětlovalo.
Cestou zpátky potkáváme čtyři starší Francouze. Ptají se nás, jak je to ještě daleko, ale neumí moc anglicky, tak snad chápou co se jim snažím odpovědět.
Když přicházíme k Pokladnici, je už z velké části osvětlena sluncem. Řeďme ale tak blbá roční doba, že čím víc se zmenšuje stín na levé straně Pokladnice, tím víc se zvětšuje stín na hořejší straně, protože slunce stoupá příliš rychle. Ideální fotka proto asi nebude. I tak je to ale nádhera.
Procházíme se kousek Sikem, protože teď je docela dobře osvětlen. Pak se opět vracíme k Pokladnici a vydáváme se znovu do Ulice fasád. Tentokrát se ale těsně před ní zahýbáme doleva a začínáme stoupat po prudkých schodech do skal. Jak jsem říkal. Dnes půjdeme pořád nahoru a dolů. Teď chceme vystoupat opravdu vysoko, a sice na místo zvané al-Madbah (Oltář), kterému se taky říká Vysoké obětní místo.
Al-Madbah je jedno z mnoha obětních míst v Petře. Stezka k němu je pořádně strmá, skoro by se dalo říct, že samotná cesta nahoru je malá oběť. Nejprve stoupáme úzkým kaňonem, který se ale postupně rozšiřuje, až se dostáváme na plošinu se dvěma obelisky. Jsou zasvěceny nabatejským bohům Dušarovi a al-'Uzzaovi. Tyčí se do výše jako dva vysoké čtverhranné sloupy, se špici užší než je základna. Máme hlad, tak si zalézáme do stínu skal a dáváme si do nosu.
Oltář je ještě výš. Dostáváme se k němu po neznatelné stezce, napůl tvořené sutí. Poslední kousek vede po holé skále, kde nic nenaznačuje směr. Ten nám ukazují Beduínky.
Téměř rovný vrchol byl ještě urovnán a vysekána v něm čtvercová plošina, posazená asi dvacet centimetrů pod úrovní okolní skály. Na jedné straně je skála vyvýšená a v ní je vytesána kruhová plošina, z níž vedou žlábky dolů ze skály. Jimi během obřadů tekla krev obětovaných zvířat. Kromě zajímavých oltářů je z vrcholu skvělý výhled nejen na celé údolí centrální Petry, ale i Vádí Músá za Sikem.
U obelisků míjíme malou občerstvovnu, kde právě jeden z majitelů hraje na beduínský jednostrunný nástroj. Vedle sedící hlídač v uniformě si k tomu pobrukuje.
K tomuto obětnímu místu vedou dvě cesty. Jedna od Ulice fasád, druhá od Faraónova sloupu kousek od Velkého chrámu. Abychom si udělali kolečko, vydáváme se dolů po stezce k Velkému chrámu. Hledání stezky nám ulehčují pyramidky z kamenů.
Měl jsme za to, že to tudy nebude nijak zajímavé, prostě jen procházka pustinou. Opak je ale pravdou. Když pominu krásné barevné skály a na několika místech přítomné kozy, už první místo je zajímavé. Když jsme u něj, je nám ihned jasné proč se jmenuje se Lví památník. Rýhy nad lvem, pět metrů dlouhým a dva a půl metrů vysokým, dávají tušit že jimi tekla voda, pravděpodobně do lvovy tlamy.
Stezka byla naštěstí udržována, je plné schodů, chodeb a říms napůl vysekaných ve skále. Cestičkami ve skalách překonáváme rychle značné výškové převýšení, ovšem někdy s pohledy ne zrovna vodnými pro lidi trpící závratí. A tak když se pod Lvím památníkem v jednu chvíli díváme z velké výšky na rokli se Zahradní a Vojákovou hrobkami, za chvíli už jsme přímo u nich.
Obě hrobky jsou pár metrů d sebe, nápadně schované od hlavního turistického tahu podél koryta Vádí Músá. Možná o to víc stojí za to se na ně podívat. Že mají nezanedbatelný význam dokazuje i přítomnost archeologů, kteří to s pomocí jordánských pomocníků dělají průzkum.
Zahradní hrobka je obrácena vchodem do slepého kaňonu, takže na cestě směrem od Velkého chrámu není vidět. Je jaksi „za rohem“. Před ní je v kameni vytesána hluboká čtvercová nádrž na vodu. O pár metrů dál, směrem „dolů“ jsou naproti sobě tváří v tvář Vojákova hrobka a Zahradní triclinium (místo pro pohřební hostiny). Triclinium je jedinečné tím, že jeho vnitřek není jen obyčejná čtvercová místnost. Všechny tři stěny jsou totiž zdobeny sloupy a výklenky vytesanými do skály. A opět je tu kouzelné světlo, jehož odrazy dávají vnitřku triclinia oranžový nádech, doplněný barevnými pruhy ve skále.
Následující část stezky až po Velký chrám vede napůl vyschlým korytem Vádí Farasa a napůl přes prašné vrchy podél dalších desítek hrobek a domů vytesaných ve skalách. Kdybychom chtěli prozkoumat každičké jediné místi, byť jen tady v údolí, museli bychom tu strávit několik dní, ne-li týdnů.
Nad rozsáhlostí tohohle města Nabatejců člověk jen žasne. Dělali to fikaně. Nepotřebovali žádné cihly, ani maltu nebo dřevo, či hřebíky. V podstatě jim stačilo kladivo a majzlík. A hodně trpělivosti. A také umění, protože i v případě nejjednodušších staveb nejde o žádné amatérské jeskyně.
Vracíme se po Kolonádě a kolem amfiteátru. Ibrahím jakoby tu na nás už čekal. Nekompromisně nás zve na slíbený čaj. A když myslel zve, tak zve, což znamená, bez placení. Svým vzezřením, daleko tmavším než je v Jordánsku běžné, mi připomíná – Austrálce. Umí trochu anglicky, tak se vyptává odkud jsme, kde jsme v Jordánsku byli atd. Od něj se zase dozvídáme, že normálně přespává tady v Petře a že je to možné zařídit i pro nás. „Petra je milión hvězdičkový hotel“ říká v narážce jednak na hvězdičkové hodnocení hotelů a i skutečnost, že na rozdíl od těch několika hotelových hvězdiček je zdejších milión hvězd skutečných. Teď na podzim je tu prý příjemné klima, na rozdíl od žhavého léta (což můžu z vlastních dvou zkušeností potvrdit).
Loučíme se s ním a loučíme se i s Petrou. Před tím, než nás pohlcuje Sik se naposledy ohlížíme na Pokladnici, která už teď odpoledne zase tone ve stínu. Pak nám mizí i její poslední kousek viditelný klikatou puklinou zvanou Sik a my stoupáme kolem odvodňovacího kanálu vzhůru.
Cestou do Vádí Músá se zastavujeme v jednom krámku, kde se vyrábí zdejší nejoblíbenější suvenýry – lahvičky plněné různobarevným pískem s obrázky hor, ptáků a velbloudů tvořených opět jinou barvou písku. Lahvičky úplně malinké, až litrové. V těch už jsou kromě velbloudů i složitější geometrické tvary.. Většinou se tvoří jen přirozenými barvami písku, ale je vidět , že někteří lidé kupují i lahvičky s motivy obsahujícími zelený či modrý písek, které se tu nevyskytují. Z takových barev pak ve sklenici vykouzlí třeba... Mona Lisu!
Hassan nám ve svém krámku ukazuje, jak takový velbloud v lahvičce vzniká. Nejdřív z mističek s pískem na sebe do skleničky nasype vrstvy různobarevného písku, čímž ve sklenici získá barevné pruhy. A velbloud? Vezme dlouhou dutou jehlu, zapíchne do písku až ke sklu. Do trychtýřku na jehle vsype černý písek a tahy podél skla vytvoří ze spodního konce jehly pomalu uvolňovaný černý písek velbloudí trup, nohy a hlavu. A je to! Hassan navíc velblouda tvoří ve skleničce natočeného směrem k nám, takže na něj nevidí! Nakonec nám ale ukazuje trik: na mističce s pískem před skleničkou má totiž malé zrcátko! A doba tvorby jednoho velblouda? Asi 45 vteřin.
I když jsme si mysleli, že se dnes do hotýlku dostaneme ještě za světla nedaří se nám to. Právě když zapadá slunce, vcházíme do „Sanabel Mechanical Bakery“ (Sanabelova mechanická pekárna). Jméno je to sice srandovní (asi tím chtějí dát najevo, že mají na pečení nějaké přístroje místo normálních ručních pecí), ale pečivo i zákusky tu dělají skvělé. Na závěr pobytu v Petře jich pár zkoušíme. Za tu námahu si je zasloužíme.
Večer už si dáváme večeři z vlastních zdrojů a platíme túru po Vádí Ram. Minibus zítra odjíždí v šest ráno.
Den 25, úterý 24. 9. 2002
Vádí Músá zakrývá ranní mlha. Ještě ospalí nasedáme v šest do minibusu a vyrážíme. Z vesnice stoupáme po klikaté silnici, podél několika drahých (a tedy notně prázdných) hotelů. Mají pěkný výhled do údolí. Některé se pyšní tím, že mají výhled na Petru. Jen tím oblbují zákazníky, protože žádný hotel nemůže mýt výhled na Petru, jelikož ta je schovaná hluboko ve skalách.
Během dvouhodinové cesty, nejprve po zašlých pouštních silničkách a pak po kvalitní dálnici Ammán-Akaba, stavíme jednou na snídani. Krámek v bezejmenné osadě u dálnice je však docela drahý, proto se věnuju spíš pohledům do okolí. I když je brzy ráno, ruch na dálnici je velký. A jelikož dálnice přetíná osadu na půl, pohybuje se tu zhruba stejný počet chodců jako aut.
Po odbočení z dálnice se po celkem dobré silnici noříme hlouběji do pouště. Směřujeme k Saudské Arábii, naposledy však odbočujeme z cesty a přijíždíme do vesničky Ram, pojmenované podle vyschlého koryta říčky Ram. Nad Ramem se navíc tyčí stejnojmenná džebel (hora) Ram, hora o výšce 1754 m. Tady všechny cesty končí, dál už jsou jen stezky pouští. A tam se dnes vydáme.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VI., VII., IX., X.