JORDÁNSKO
Zastavujeme u celní kontroly. Vytahujeme batohy a se všemi věcmi pešky přecházíme těch pár metrů k budově imigrace.
Jordánsko je království, v jehož čele stojí král Abdullah II., syn zesnulého krále Hussaina. Podobně jako v Sýrii i zdejší imigrační hala je vyzdobená fotografií vládce, avšak Abdulláh je na ní nejen v červené kafíji na hlavě (Assadové vždy jen v kravatě, na „západní“ způsob) – i když v kravatě –, ale navíc se na fotografii usmívá! Jak rozdílné od těch drsňáků Assadových.
V postranní kanceláři si kupujeme vízum, udělení vstupního razítka je už pak jen rutina. V pase nám nezůstává žádna karta, kterou bychom sebou museli po celou dobu pobytu tahat, jako v Sýrii. Jordánsko je k turistům podstatně vstřícnější a daleko méně podezřívavější, i úředníci jsou usměvavější. Před deseti rokama jsem taky dostal vízum na hranici, přesně na tomto hraničním přechodu. Tenkrát jsme však neměl dost peněz na to, abych mohl jet service taxi ze syrské Der'a do jordánské Ramtha. Proto jsem jel stopem.
V autobusáku v Ramtha přestupujeme do minibusu, kterým se dostaneme do vnitrozemí. Chtěli bychom dojet až do města Džeraš (Jerash), avšak už hned na začátku se stáváme svědky jednoho velkého jordánského problému – nedostatečné dopravy. Z Ramtha, totiž nejezdí přímý autobus do Džeraše, i když je Džeraš důležité město. Mezi velkými městy je doprava celkem frekventovaná, mimo je to ale tragédie. Pro cestu do Džeraše nás čeká ještě jeden přestup ve městě Irbid.
Chvíli trvá, než se minibus naplní. Trochu mě překvapuje, že přechod ze Sýrie do Jordánska nebyl zdaleka tak velkým skokem, jak jsem viděl před deseti rokama. Sýrie se v hmotné oblasti hodně posunula, daleko víc než Jordánsko. Přesto však rozdíl vidět je. Už jen třeba jordánské taxíky. Pěkná, jednotně označená auta jsou naprostým opakem shnilých, rozpadajících se vraků, jež Syřané nazývají taxíky . Za vše se však platí. V Jordánsku doslova, protože je dražší než Sýrie.
„One god but allah“ (Není boha kromě alláha) čtu anglicky(!) na velkém autobuse, do nějž přesedáme na autobusáku v Irbidu. Do města se nedostaneme, je pro nás jen průjezdním místem. Sedíme hned za řidičem, takže máme dobrý výhled na video, kde právě hrají klipy syrského zpěváka George Wasoufa (poprvé jsme ho slyšeli v servis taxi na libanonsko-syrskou hranici, teď už jedno jeho CD máme v batohu).
Jordánské silnice jsou lepší než syrské, i značení měst je přehlednější. Postupně se stmívá, až Jordánsko mizí ve tmě. Provoz je celkem hustý, protože jsme na hlavní silnici Damašek-Ammán. Pomocník řidiče během jízdy roznáší vodu.
Džeraš (Jerash)
Když v Džeraši všichni vystupují, řidiči se nás ptají kde chceme vystoupit. Ubytování v Džeraši je drahé, tekže asi budeme nocovat pod širákem. Nejlepší bude být co nejblíže vstupu do rozsáhlých ruin starého Džeraše, které jsou jakousi jordánskou obdobou syrské Palmýry. Proto se necháme vysazovat u starého autobusáku, poblíž návštěvnického centra.
Nejlepším místem pro nocleh se zdál být starý hipodrom, jenž je sice součástí ruin, ale je vně oplocení. Na mapě se zdálo, že za ním už je volná krajina. Teď nás ale překvapilo jak je Džeraš rozsáhlý. Samozřejmě obklopuje hipodrom ze všech stran, čímž se ocitáme v sevření města, kde musíme přespat. Nezbývá než prolézt hipodrom a najít vhodné místo. Krytých míst by tu bylo dost, ale všechna jsou zaprasená výkaly. V Džeraši snad nikdo nemá záchod a všichni chodí sem. To je blbý.
Je už sice dávno tma, ale na druhém konci hipodromu hlučí hudbou několik dělníků, pracujících na renovaci hipodromu. Nakonec uleháme přímo na ploše hipodromu, ale ve stínu těsně u zdi, kde na nás není vidět. Náhodným chodcům jsme skrytí, narazil by na nás snad jen někdo, kdo by měl potřebu podívat se na hipodrom právě o půlnoci. Táňa je z toho nervózní, ještě nikdy nespala v muslimské zemi pod širákem. Zachumláváme se do spacáků, i když je větší teplo než v Jordánsku.
Den 21, pátek 20. 9. 2002
Během rána se několikrát probouzím. Asi abych zjistil, jestli ještě nejsme ukradení. Všechno je ale v pohodě. Když se spolu se sluníčkem probouzíme definitivně, zjišťujeme jen, že máme vlhké spacáky a košile. V noci bylo mírně vlhko a voda na nás zkondenzovala. Trochu barbarsky věšíme spacáky na stovky let staré zdi hipodromu a sušíme je na sílícím slunci.
Táňa se stále vzpamatovává z toho, že nás v noci nikdo neukradl, já se vydávám se na obhlídku hipodromu. V noci už jsem sice také leccos viděl, vlastně spíš cítil. A jakmile jsem to ucítil, široce jsem se těm lidskými výkaly zneuctěným místům vyhýbal. Proti tomu byl náš nocleh pro hipodrom doslova balzám na nervy.
Oválný hipodrom (sportoviště) o rozměrech 244×50 m byl postaven mezi 1. a 3. stoletím n. l. V té době na něm bylo místo pro 15 000diváků, což je těžké si z těch dnešních kamenných zbytků představit. Na opačné straně než jsme spali však už jeho rekonstrukce hodně pokročila a kamenná divácká tribuna je v délce několika desítek metrů prakticky zrekonstruovaná. Až bude v roce 2003 rekonstrukce dokončená, mají se tu prý pořádat závody v antických dvojkolových drožkách (jako onen slavný závod ve filmu Ben Hur).
Kolem Hadriánova oblouku, zabaleného do dřevěného lešení, se dostáváme ke shluku obchůdků, kde je i pokladna. K našemu potěšení vstupné kleslo o 50 %. Je však jasné, že to není důsledek velkorysosti vůči cizincům, ale naopak nutnost k jejich přilákání. Snížení už platí od jara, ale lístky zní stále na stejnou cenu, s velkým razítkem „50 % decrease“. To aby si toho každý všimnul a doma poreferoval. Od událostí v září 2001 se totiž Jordánsko potýká s naprostým propadem počtu turistů.
Batohy si necháváme v kanceláří správce a neobtěžkáni vyrážíme do ruin. Je teprve 8:30, ale už je vedro a i v
vyšší vlhkost. Slunce praží, takže se pod ním budeme v ruinách pěkně opýkat.
Z návštěvy Džeraše před deseti rokama si moc nepamatuju, avšak Oválné náměstí mi v hlavě bezpečně utkvělo. Dostáváme se na něj téměř ihned po průchodu jižní bránou. Jeho nezvyklý tvar je však možné vidět teprve z výšky, proto se hned šplháme po šutrech nad něj k místu, kde stojí Diův chrám z roku 162 a jižní divadlo pro 5000 diváků dokonce z 1. století. Nevíme kam se dívat dřív, jestli na chrám, divadlo nebo náměstí. Nakonec vítězí náměstí, protože z chrámu už zbyly jen zdi a divadlo je obehnané drátěným plotem, bouřlivě se rekonstruuje.
Náměstí pravděpodobně bylo trhem, podle oltářů uprostřed možná i obětištěm. Dnes už by se na něm mohli obětovat jen turisti (což by paradoxně v případě některých z nich dávalo smysl a hodně pomohlo k očistě zeměkoule od beznadějně se rozšiřující nevědomosti). Náměstí je prázdné, když nepočítám dlouhé stíny řady kamenných sloupů, jež jej z velké části obklopují.
Do „centra“ starého Džeraše vede z náměstí dlouhá ulice. Jako všechny hlavní severo-jižní třída římských měst se jmenuje cardo maximus a je vydlážděná plochými kameny, aby se po ní dalo jezdit dvoukoláky. Její využití pro tenhle typ dopravy bylo tak intenzivní, že na kamenech jsou dodnes vidět vymleté stopy po kolech!
Cardo maximus je lemována sloupy, stejně jako jižní decumanum, hlavní východ-západní třída jihu starého Džeraše, kam z carda zahýbáme. Ze včerejška si vzpomínám, že jsme venku za oplocením ruin šli kolem mostu, který vedl od ruin na východ. A právě tenhle most je prodloužením jižního decumana. Akorát už nepatří k ruinám, nýbrž je funkční součástí nového Džeraše. Jižní decumanum proto najednou končí plotem, i když vidíme, že na něj navazuje cesta a most, obě už v novém Džeraši.
Jižní decumanum vede na západ ruin, kde stojí několik kostelíků, nebo spíš to, co z nich zbylo. Jsou zajímavé nejen tím, že tady vůbec jsou, i když není divu, když za císaře Justiniána v 5. století bylo místním náboženstvím křesťanství. V některých z nich totiž byly objeveny krásné mozaiky, jichž je i jinde v Jordánsku velké množství. Většina byla přesunuta do místního muzea a do Ammánu, avšak podlaha kostela svatého Kosmose je jimi pokrytá celá. Kostel je oplocen a nepřístupný, ale jelikož nemá střechu a je tak trochu zabudován v zemi, dá se na mozaiku dobře vidět z nadhledu. Asi jim nevadí, že na každodenním pražícím slunci mozaiky postupně bledou a blednou. Z kostelů už toho moc nezbývá, milovníci sloupů a zdobených dveřních překladů by si však i tak přišli na své.
Asi nejdůležitější svatyní, a tudíž i objektem, v Džeraši byl Artemidin chrám. Když se dívám na mapu Džeraše a zjišťuju co všechno vlastně k chrámu patřilo, trochu se mi tomu nechce věřit. Všechny tyhle konstrukce zabírají tak desetinu plochy ruin.
Není to jen vlastní chrám, ze kterého stojí hlavní svatyně a 11 mohutných vstupních korintských sloupů se zdobenými hlavicemi. Patří k němu i obrovské nádvoří před chrámem, na které se stoupá po širokých schodech z carda průchodem pod propylaem, majestátní branou s dalšími sloupy. Po nádvoří se povalují nejen povalené sloupy, ale i mnoho krásně zdobených kusů, které dříve tvořily část střechy chrámu.
Vedro nás zmáhá, naštěstí se občas dostaneme do stínu nějakého milosrdného sloupu nebo zdi. Opravdu odpočíváme ale až na kamenných sedačkách severního amfiteátru, který je na rozdíl od jižního otevřeny a tudíž naprosto vydaný napospas turistům. Teď tady ale není ani noha. I severní amfiteátr byl nedávno opravený. Na některých místech září novotou, což je hodně vidět na půlkruhové plošině mezi jevištěm a první ochozem pro diváky. Je vydlážděná bílým, tmavě zeleným a hnědým mramorem. Na okrajích diváckých ochozů jsou v kamenech vytesány divadelní postavy, tu tanečnice, jinde zase hudebník s pikolou. Divadlo je plně funkční a opravdu se v něm občas hrají představení.
Severní amfiteátr je na severním konci carda. Po cardu se vracíme zpátky na Oválné náměstí, v úžasu míjíme všechny sloupy, které dnes na cardu stojí. Dříve za nimi navíc stály domy, v nichž byly obchody, občerstvovány, zkrátka běžný městský život. Naše dnešní budovy, stavěné z tak nekvalitních materiálů, nemají moc šanci dožít se v podobném stavu ani zlomku těch téměř 2000 let, na kolik je stáří velké části Jersahe doloženo.
S batohy na zádech se ptáme jednoho úředníka v kanceláři muzea jak se dostat do Ammánu. Místo vysvětlování nás vyvádí na ulici a hned nám stopuje autobus. Nejdřív si myslíme, že už je to bus do Ammánu, ale my zatím přijíždíme na téměř prázdný autobusák. Děda, se kterým jsme se v buse dali trochu do řeči se mě při vystupování ještě ptá, kolik jsem za bus platil. Teprve pak mi dochází, že se tím chtěl ujistit, jestli nám neúčtovali příliš vysokou cenu.
Náhody neexistují a alláh nás má opravdu rád! Právě totiž do Ammánu odjíždí velký bus, kterému k zaplnění chybí už jen čtyři místa, z nichž dvě obsazujeme my. Bez čekání a téměř plynule se tak přesunujeme z ruin na autobusák a pak až do Ammánu. V tomhle je Jordánsku opravdu o něco před Sýrií. Chaos tu není tak velký, i když pro toho, kdo by z Evropy přiletěl rovnou do Jordánska a neznal místní poměry, by to určitě byla asi nejchaotičtější země na světě.
A přitom tu skoro vše funguje. Téměř nové busy jezdí relativně spolehlivě, silnice jsou dobré, v buse dostanete napít vodu, zastávky jsou sice časté. Zastávka je všude tam, kde někdo mávne na bus, což může být kdekoliv a navíc tak vzniknou třeba tři „zastávky“ za sebou v rozmezí 200 metrů. Když lidi vědí, že bus zastaví, nenamáhají se ani shlukovat do nějakých větších skupinek. Prostě se nechají „obsloužit“
Oproti Sýrii je trochu větší teplo a vyprahlo. Silnice do Ammánu se kroutí suchými kaňony, aby se pak ponořila do města, které má snad nejvíc kopců ze všech hlavních měst světa. Cesta netrvá ani hodinu.
Ammán
Původně byl Ammán postaven na sedmi kopcích, teď už se rozpliznul na dalších 12. Silnice jsou leckdy prudké a výškové rozdíly velké. Slabé povahy by už mohli mít tendenci pořizovat si pro cestu do některých čtvrtí na vrcholech kyslíkové masky.
My jsme do Ammánu vjeli ze severu, nejprve míjíme ultramoderní Sports City, než se noříme do hustší městské zástavby (i dopravy) a vystupujeme ve čtvrti Abdali, na jednom z hlavních ammánských autobusáků.
Centrum, kde se chceme ubytovat je sice z kopce, ale doprava MHD je tak levná, že do jednoho přibližovala naskakujeme. Změť uliček je neuvěřitelná, absolutně se nedá poznat kde máme vystoupit. Vím jen, že to má být někde dole, na jedné z křižovatek. Jenže on en autobus klesá pořád, míjejíce jednu křižovatku za druhou. Poslouchám svoji intuici, která i v jednom okamžiku velí vstoupit. A je to správně. Ve změti ulic jsme opravdu vystoupili v té správné – ulici al-Malik Faisal (krále Faisala), kde je hodně levných hotýlků.
Střecha to jistí i v Ammánu. V hotýlku se však platí za sprchu, a tak když dostáváme nabídku buď na střeše a platit za sprchu, nebo dvoják se sprchou v ceně a oboje vychází na každého 3,5 dolaru, není co řešit. Že je Jordánsko dražší než Sýrie jsme věděli, ale mysleli jsme, že to bude horší.
Ammán se na první pohled za těch 10 let moc nezměnil. Ulice proplétající se mezi kopci, plné aut, prodejců a hluku. Oblast Ammánu byla sice osídlena už před více než 5000 lety, ale největší rozmach nastal teprve ve 20. století, kdy vznikl dnešní státní útvar Jordánsko. O urbanistickém plánování se tu nedá hovořit, přesto je Ammán místem, které dobře charakterizuje dnešní Blízký východ.
Novější auta, žluto-černé obrubníky, převládající značení i v angličtině, udržované palmy, fotografie usmívajícího se krále Abdulláha II, který přejal styl svého otce Husseina a působí daleko přirozeněji než přísně se tvářící klan Assadů sousední Sýrie. Ještě v něčem se Jordánsko od Sýrie ne první pohled liší. Velký výběr zboží zahrnuje i všechny západní značky jako Coca-Cola, Nike, Nestlé apod. Je pátek, takže ulice jsou prázdnější a ne všechny obchody otevřené.
Včera večer jsme až na syrské sušenky neměli žádnou večeři a ani na snídani nebyl dnes ráno čas. Proto se chceme trochu rozšoupnout a i tak trochu oslavit, že jsme v Jordánsku. V jedné z levných restaurací jsme posláni do 1. patra, kde sedí rodiny a ženy (v přízemí samotní chlapi) )a je tu příjemně útulno, i když plno. Pro každého polovina kuřete, rýže, studená sodovka, salát a kvašená pálivá zelenina. A ani to není tak drahé, na každého kolem 2 dolarů, což se dá výjimečně snést, obzvlášť když je to v podstatě za 3 jídla... Po jídle dostáváme lísteček a platíme u východu v přízemí.
Už nám skoro dochází peníze, a protože v Sýrii nebyly žádné bankomaty, můžu čerpat až v Ammánu. Sedáme si na chvilku u jednoho bankomatu a už se k nám přitáčí človíček, ze kterého vypadne, že je taxikář, který nás může provést po všelijakých památkách Jordánska, jelikož „když pojedete sami, bude vás to trvat dlouho a ta láce se tak nevyplatí“. Hustí do nás asi půl hodiny, vyjmenovává koho všeho vozil, jak byli všichni spokojení, zkrátka že tohle je ten jediný způsob poznávání Jordánska. Nakonec nám nechává papír s cenami a mizí za ritem. Podobných lidí potkáme v Jordánsku ještě spousty, turistů je málo, tak se musí snažit.
Bankomaty jsou tady inteligentnější než u nás. V Čechách vždycky dostanu celou částku v těch největších bankovkách, které jsou právě v bankomatu k dispozici. Tady mi bankomat většinu dává ve velkých bankovkách, ale zbytek v kombinaci menších bankovek, abych nemusel rozměňovat.
Dnes jsme se původně chtěli přesunout na jih Jordánska do Petry, ale honit se pořád sem a tam nás nebaví, proto si v Ammánu trochu odpočineme.
Ammán je neuvěřitelně živý. Samozřejmě díky lidem, kterých jsou plné ulice. Prodávajících i nakupujících. Ulice jsou lemovány ženami, které sedí na zemi vedle pár kousků svého zboží. Nůžky, cigarety, nože, hřebeny... Před římským amfiteátrem, vestavěným do úpatí kopce (a pěkně opraveným) je jakási promenáda, kde se to hemží lidmi, kteří si užívají brzkého pátečního odpoledne.
Někteří z nich však spěchají na rozlehlý a chaotický autobusák Raghadan, naproti Hašemitskému náměstí před amfiteátrem. První sekce je našlapána býlími servis taxi, druhá mikrobusy a třetí velkými autobusy. Tohle místo je dobré znát, protože se hodí pro cesty po Ammánu nebo do okolí Ammánu.
Na ulici Quraysh (čti [kuraiš]) míjíme zeleninový trh, který je trochu schovaný ve spleti budov, ale o to víc namačkaný a barevný. Trochu jiný je bleší trh pod širým nebem na stejné ulici. Je stejně namačkaný k prasknutí, ale můžeme si tu koupit použitý kazeťák, videokazety, oblečení, obrazy, automatické pračky z druhé ruky, sladkosti. Atmosféra je trochu hektická, protože nabídka je velká, a tak se každý musí snažit, aby prodal zrovna on.
Blízkovýchodní podzim je daleko žhavější než náš, proto pokud je možné si od vedra ulevit, každý to udělá. Na náměstí ve čtvrti al-Muhadžirýn (al-Muhajereen) tryská několik vodotrysků, pod kterými se radostně čvachtají malí prckové. Je to jedna z mála míst, které je vzdušnější. Částečně díky vodotryskům a zeleni, ale i vzdálenosti od centra nacpaného auty a trhy.
Jordánci nás každou chvíli zdraví (a my je taky) a mají radost, když se zastavíme právě u jejich krámku. A ani si nemusíme nic koupit. Neodoláváme však před jejich cukrárnami, kde mají všelijaké sladkosti svůdně narovnané na podnosech. Vědí jak prodat. Zachutnaly nám zvláštní smažené mušličky (těstové) a pak sytě oranžový koláč, chutnající jako štrúdl. Jména jsem si bohužel nezapamatoval, v tom návalu dojmů se mi vykouřily z hlavy.
Trochu jiný je Ammán když se ze spodních ulic vyrazí do kopců. Jakousi osu Ammánu tvoří osm tzv. kruhových náměstí, i když paradoxně víc než polovina z nich jsou čtvercové. Všechna doprava se valí ulicemi dole, na kopcích je daleko klidněji, víc čisto. V oblasti mezi 1. a 3. kruhem žijí bohatší lidé, sídlí velvyslanectví (mezi nimi i moc pěkné irácké) a zahraniční firmy.
Pro pohyb po Ammánu je nezbytné se naučit arabské číslovky. Pokud se totiž chcete dostat dál od centra, je nejlepší používat bílé servis taxi. Jsou číslované, ale pouze arabsky. Jízda stojí pár fufníků a po únavném dni nebo ve vedru docela pomůže. Tak se i mi dopravujeme od 2. kruhu zpátky do centra.
Kopcovitost Ammánu má vliv i na systém, jakým fungují service taxi na svých konečných zastávkách. Trasa mnoha service taxi končí na kopci, ale začíná pod tímto kopcem. Místo aby se taxikáři složitě dostávali jednosměrkami dolů, postaví se zadkem do fronty na vrcholu ulice vedoucí dolů a postupně couvnou dolů vždy když nejspodnější taxík odjede. Posunují se tak dlouho, až jsou oni tím nejspodnějším taxíkem. A tak pořád dokola. Řešení je to tak geniálně jednoduchý, že už by ho na Západě dnes nikdo nevymyslel.
Je večer, většina obchodů už je zavřená. Na chvíli si sedáme v recepci hotýlku a koukáme střídavě na BBC, CNN a katarskou al-Džazíra (al-Jazira). Al-Džazira má přímý přenos z Ramalláhu, kde jsou zase nějaké potyčky a Izraelci tam bourají domy teroristů. Tady to všichni silně prožívají, protože jednak je v Jordánsku asi 60 % Palestinců a pak je to odsud jen pár desítek kilometrů.
Na druhou stranu tu je k Izraeli jiný vztah než v Sýrii nebo Libanonu. Nejenže jsme narazili na mapu, kde byl Izrael pojmenován Izrael (jinde je to zásadně Okupovaná Palestina), ale na nástěnce v recepci visí vedle letáčků hotelů v Petře a Akabě i letáček hotelu z Jeruzaléma! To před deseti rokama opravdu nebylo. Nejvíc turistů tu je z Japonska (asi polovina) a Korejců (ti teď začínají hodně cestovat).
Monice, Tánině sestře, se narodil chlapeček – Ilhan Kevin, tak oslavujeme v jednom stánku se skvělými čerstvými koktejly v uličce pod hotýlkem.
Po dlouhé době, vlastně od Der ez-Zoru u Eufratu, spíme zase v posteli. Větrák nám skřípe nad hlavou, už jsme si na něco podobného úplně odvykli. I tady hodně lidí spí na střeše, ze které je mimochodem dobrý pohled na jednu z nejrušnějších tepen centra – ulici krále Faisala. Teď večer už je ale podstatně prázdnější.
Po prvním dni v Jordánsku nám v hlavě utkvěla ještě jedna skutečnost: celý pobyt v Jordánsku se budeme muset potýkat s celkem komplikovaným systémem jordánské měny. Je to opravdu záležitost spíš pro kouzelníky. Posuďte sami.
Jordanský dinár (mimochodem stabilní a už léta nominálně silnější než dolar — necelých 50 Kč za dinár) se dělí na 1000 filsů, přičemž 10 filsů je zároveň 1 piastr. Někdy se piastru říká kirš a většinou vám prodávající neřekne, v jaké jednotce je jeho cena. Prostě si můžete vybrat z dináru, filsu, piastru nebo kirše. Naštěstí se to po krátké době dá celkem vydedukovat. Trochu nepříjemné ale je, že vše menší než dinár jsou mince, přičemž jde zároveň o nejpoužívanější peníze. Moje peněženka je proto pořád naditá a zároveň už se z těch množství mincí začíná pomalu trhat. Fikané je, že suverénně nejmenší mince je 1 dinár, největší starý půldinár. Nový půldinár je o něco větší, ale zase ne dostatečně, aby se dal bezpečně rozlišit od čtvrtdináru. V oběhu jsou i mince 50 filsů a 5 piastru, jež jsou stejně velké, mají stejnou hodnotu, ale podle číslic ne. Hodnoty na mincích jsou pouze v arabštině, anglicky jsou napsané jen slovy (o velikosti asi tak dva milimetry). Taky jsme narazili na mini-mince 25 filsů (a nově 2 1/2 piastru!), které se téměř nepoužívají, ale dá se za ně koupit třeba jedna chlebová placka.
Den 22, sobota 21. 9. 2002
Našim příštím cílem je Petra, skalní město v poušti jižního Jordánska. Drahé vstupné do Petry, nejdražší v Jordánsku vůbec (viz. Petra dál v deníku) znamená, že chceme tolik vydaných peněz co nejlíp zužitkovat. Proto má smysl přijet do Vádí Músá (Wadi Musa), nejbližší vesnice u Petry tak, abychom tam strávili noc a do Petry se vydali brzy ráno. Proto máme celý dnešek na to, abychom se do Petry dostali. Nemá cenu tam být na oběd, protože v samotném Vádí Músá není nic moc co dělat. To radši dopoledne strávíme v Ammánu a do Petry vyrazíme teprve po obědě.
Snídani nám obstarávají zátarové (zdejší oblíbená směs koření) placky a datlové housky – to je kombinace, co? S nimi se vydáváme na džebel al-Kal'ah (Pevnostní vrch), odkud je dobrý rozhled po Ammánu.
Ammánské kopce jsou zrádné. Co vypadá blízko může být pěkně daleko. Na Pevnostní vrch bychom se měli dostat uličkami před amfiteátrem, ale i když se postupně ptáme asi pěti lidí, vždy jsme poslaní do uličky, která se téměř u vrcholu ukáže jako slepá, tj. končící u vchodu do nějakého domu. Tak dost nesmyslného šplhání, dost ptaní a jdeme sami! Po chvíli se nám opravdu daří najít cestu nahoru. Není to ale nejspíš tím, že bychom měli tak skvělý orientační smysl, jako spíším, že už nám jich na vyzkoušení moc nezbylo.
Na vrcholu Pevnostního vrchu se intenzivně pracuje na rekonstrukci poměrně velké, ale málo zachovalé pevnosti. Vrch byl obydlen už za doby bronzové. Z té doby se však příliš mnoho hmatatelných pozůstatků nezachovalo. Trochu lepší je to s Herkulesovým chrámem z 2. století, nejlépe je však zachován Umajadský palác (8. století). Nádvoří před palácem je celé pokryto barevnými koberci, jež jsou proti odlétnutí zatížené stojícími sudy. Paláci je věnována velká péče. Uvnitř je krásně opraven, avšak plechová kopule (zevnitř dřevěná) se k němu moc nehodí. Nakonec je ale dobře, že tu je, protože chrání interiér před povětrnostními vlivy. Vedle paláce vedou kruhové schody do obrovské umajadské cisterny.
Z výhled na Ammán si lze trochu udělat představu o jeho členitosti. Jsou odsud vidět místa, která je jinak těžké vidět v celé krás. Například římské divadlo nebo moderní mešita krále Abdulláha s modrou kopulí a dvěma elegantními minarety.
Teprve teď si uvědomuju, že na téhle cestě moc nenavštěvujeme muzea. Šutrů si užijeme dost i venku a to hlavní – lidi – v muzeu člověk nepotká. A pokud ano, tak jen vycpané. Tady v pevnosti však nakukujeme do malého Národního archeologického muzea, když už jsme se sem vyšplhali. Je to klasika. Úlomky z archeologických nalezišť, sošky, nádoby se známými svitky od Mrtvého moře s úplným zněním Starého zákona (vůbec jsem nevěděl, že nádoby byly nejen hliněné, ale i měděné!), islámské umění, pohřební hliněné urny atd.
Z vrchu se dá dostat snadněji než nahoru. Od muzea stačí zahnout doprava, projít kolem policejní budky a po svahu sejít ke zdi, odkud je možné seskočit na ulici. V hotýlku jsme pak během pár minut, vyzvedáváme batohy a kupujeme si vodu a ovoce na oběd, který budeme trávit v autobuse do Petry.
Do Petry, respektive do vesnice Vádí Músá u Petry, se dá dostat třemi způsoby. Buď si zaplatit túru, nebo soukromého taxíka, nebo busem. Pro nás je nejpřijatelnější vlastní doprava busem, proto nasedáme do taxíku, který nás vyplyvuje na autobusáku Wahadat. Wahadat je daleko od centra, je možné tam dojet levnějším service taxi, nebo normálním taxíkem. Na service taxi bychom ale museli notný kus jít, čímž bychom ztratili dost času, proto taxík (v ceně asi dolar na osobu).
Na autobusáke máme opět výběr z více možností. Buď jet pohodlnějším service taxi, nebo levnějším minibusem. Teprve příliš pozdě se dozvídáme, že v minibuse musíme platit i za zavazadla, čímž se cena naprosto srovnává. No, nevadí. Příště.
U cenové politika trasy do Ammán-Vádí Músá je vidět, jak se snaží na turistech vydělat. Dvouapůlhodinová cesta do města Šobak (kde hodně lidí vystupuje) stojí 1,5 dináru, zbylá půl hodina do Vádí Músá však další dinár.
Hned za Ammánem začíná kamenitá poušť. Silnice je dobrá, většinu cesty jedeme po hlavním tahu Ammán-Akaba (Aqaba, letovisko na břehu Rudého moře). Občas míjíme zaprášené vesničky, kromě občasných trsů trávy je vše laděno do uniformní hnědé, i když stovek odstínů. Pouštní placka, občas mírně zvlněná, je jen jednou přerušena něčím, co si zaslouží jméno hora – 1600 metrový džebel Atatia. Zastavujeme jen jednou, u benzínky se občerstvují jak cestující, tak auto.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VI., VIII., IX., X.