JÁVA
Jakarta
Den 179, neděle 14. 2.
Před půl druhou konečně vystupuju v Jakartě. Máme být na autobusovém nádraží Tanah Abang, ale místo toho jsme na nějaké rušné ulici. Asi před tím nádražím. Tentokrát je mi to celkem jedno, protože takhle pozdě v noci se stejně nebudu vydávat nikam na průzkum pěšky. Vezmu si taxíka (fuj, ale co jinýho mi zbývá) a nechám se odvézt na Jalan Jaksa, ubytovací ghetto turistů.
Taxikáři se na mě samozřejmě sesypávají jako sršni na med, jelikož očekávají, že přijel další blbeček ze Západu. Chtějí mě odvézt za nehorázné sumy, tak popocházím dál, až se domlouvám na přijatelné ceně (asi 1 dolar). Cestou se ukazuje, že je Batak od jezera Toba.
Na Jalan Jaksa se ubytovávám v prvním hotýlku co se mi dostává pod ruku. Na Indonésii je docela drahý (ubytování v Jakartě je obecně dražší), ale i tak je to daleko míň než mám vyhrazeno v rozpočtu! Padám únavou a vychutnávám si, že si konečně můžu natáhnout nohy a pořádně se nadechnout aniž bych začal kuckat od cigaretového kouře.
Ráno si s chutí přispávám. Přestože jsem v téměř devítimiliónovém městě, je v téhle uličce neuvěřitelný klid. Nejvíc hluku nadělají ptáci a v noci to zase byly kapky deště. Dneska se nechci nijak honit a kromě obhlídky okolí mám na programu jen jednu věc, která se skvěle hodí pro dnešní oddychový den.
Nejdřív se ale jdu trochu projít po okolí, abych se zorientoval. Je neděle a v ulicích skoro žádná auta. Klid klidovatý. Jalan Jaksa kde bydlím je přímo v centru Jakarty a dá se odsud dojít pěšky ke všem důležitým pamětihodnostem. Až na starý holandský přístav Kota, který je pár kilometrů na sever na mořském pobřeží.
Jalan Jaksa jsou akorát hotýlky, restaurace a pár Indonésanů se svými pojízdnými kuchyněmi. Pár minut chůze odsud je už pravá živá indonéská Jakarta reprezentovaná ulicí (jalan) H A Salim, na které stojí jeden obchoďák vedle druhého, spousta fotolabů (budou se hodit), obchoďák se supermarketem a další Indonésani s vozíky-pojízdnými kuchyněmi.
V obchoďáku si kupuju vodu (v obchoďácích je zásadně nejlevnější) a v pár fotolabech se ptám na ceny vyvolání diáků. Jsou asi 3× levnější než v Malajsii a jen asi polovinu ceny v Čechách. Asi si dám něco vyvolat, filmy už se zase hromadí.
Centrum Jakarty je překvapivě udržované, i když o odpadky na zemi občas není nouze. Sem tam kolem projede bajai - indická motorová rikša. V Indonésii nejsou prý nikde jinde kromě Jakarty.
Vysoko nade mnou se tyčí moderní mrakodrapy, ale dole na ulici je spousta chudých prodejců, kteří stěží vyžijí z ruky do pusy. V Jakartě asi nebude o podobné kontrasty nouze!
Sedám si na hlavní třídě před McDonald’s a dávám si pozdní snídani Abych měl nějakou změnu, tak jsem si koupil chleba a arašídové máslo. Je úděsný vlhko a navíc to vypadá na brzkou průtrž mračen.
Po snídani (v půl dvanáctý) nastupuju do autobusu a jedu se bavit, nechat poučit, nebo jen koukat. Jedu do Taman Mini Indonesia Indah, vzdělávacího a zábavného parku asi 20 km na jih od centra, kde mají být zastoupeny všechny indonéské provincie svoji tradiční architekturou, ukázky tradičních tanců a divadla a taky panoramatické kino IMAX promítající prý skvělý film představující Indonésii.
Park je na jižním předměstí a dostat se k němu zabere hodně času. Nejdřív musím jet asi 40 minut busem MHD na autobusák Kampung Rambutan. Autobus ve kterém jedu mě ale zradil, protože i když mi průvodčí říkal, že jede na Kampung Rambutan, nakonec mě vysazuje někde uprostřed neznáma a že prý mám přesednout do jinýho autobusu. Kromě toho začíná pršet, takže když se po hodině dostávám na příslušný autobusák, moc nadšenej z toho nejsem. Přesedám na minibus, který mě konečně vysazuje na místě.
V informačním centru Taman Mini Indonesia Indah si vyžebrávám mapu a dobře jsem udělal. Park je totiž opravdu rozsáhlý a kdybych po něm musel slepě bloudit, skoro nic bych dneska už nestihnul vidět.
Hlavním důvodem proč tenhle park, na který jsou Indonésani pyšní, vznikl byl záměr vytvořit místo, kde by byly soustředěny ukázky z kulturního dědictví všech 27 indonéských provincií. Tak vzniklo 27 pavilonů - typických domů, ve kterých jsou výstavy z příslušných provincií a každou neděli (tj. i dnes) se v nich konají kulturní programy představující příslušnou provincii.
K provinční architektuře bylo přidáno ještě několik muzeí, hrad pro děti, lanovka pro vyhlídkové jízdy nad umělým jezerem s ostrůvky ve tvaru hlavních indonéských ostrovů, okružní rychlodráha a taky panoramatické kino IMAX, svého času největší na světě. Celá sranda byla nápadem madam Suhartové, manželky tehdejšího prezidenta, stála 26 miliónů dolarů a vybudování trvalo 4 roky.
Samozřejmě že se tu člověk nedočká žádných jedinečných nebo autentických zážitků, ale když vidím třeba pavilony Severní (Batakové) a Západní (Minangkabau) Sumatry, musím uznat, že jsou postaveny opravu věrně. Kdo v té oblasti nikdy nebyl má dobrou šanci zjistit jaká kultura tam žije. Park byl samozřejmě vybudován pro Indonésany, aby se mohli snadněji seznámit s kulturou své rozsáhlé země. Zahraničním turistům může posloužit jako rychlý přehled o tom, co je v Indonésii k mání.
Zajímavý nápad je i umělé jezero uprostřed parku, které je vlastně zmenšenou mapou Indonésie. V jezeře rozpoznávám všechny hlavní indonéské ostrovy a na některých z nich jsou postavené i sopky a hory! Mezi ostrovy se dá projíždět lodí, takže cesta například kolem Sumatry netrvá ani 10 minut.
Jsou sice už dvě hodiny, ale v některých pavilonech ještě beží kulturní představení. Na chvíli se zastavuju v pavilonu ostrovů Nusa Tenggara, kde právě hrají nějaké divadlo. Hned je u mně hosteska a ptá se jestli něco nepotřebuju, nebo nechci vysvětlit. Ti se teda o cizince starají! Je fakt, že já tady dost vyčnívám. Jak výškou, tak barvou a koneckonců i obnošeným oblečením.
Ve tři hodiny se usazuju v sále kina IMAX. Na programu je film o Indonésii. Kina IMAX, kterých na světě není zas tak moc, dokáží zobrazit natočené filmy daleko věrněji než kina obyčejná (některá dokonce trojrozměrně). Film ale musí být natočen speciálními kamerami a ani kino IMAX není jen obyčejné kino. Použité kamery mají daleko širší úhel záběru (používají čočky typu rybí oko) a zvuk je snímán čtyřmi nezávislými mikrofony. V kině proto musí být kvadrofonní zvuková aparatura a zvláštní plátno s kulovitým zakřivením. Výsledný dojem je...
Sedím v křesle a ani nedutám. Právě jedu v kánoi džunglí po nějaké řece na Borneu. Ze všech stran se ozývají známé zvuky džungle. Tohle už jsem někde viděl. Je to tak reálný... jako bych byl zpět v Bukit Lawang a znovu jel po řece oním „zeleným“ kaňonem. Jen se dotknout vody nebo se natáhnout po větvi. Je to tak reálný! Záběry se pak střídají rychle za sebou: letíme nad sopkou, skotačíme s orangutany na Borneu, nebo lezeme po skalách na Jávě, tančíme s domorodci na Iraian Džaja a s krásnými tanečnicemi na Bali, hrajeme fotbal se slony v Džambi na Sumatře... Úžasný. Škoda jen, že všechen komentář je pouze v indonéštině...
Vycházím z kina trochu omámen. Tohle se jim fakt povedlo. Budova vypadá na první pohled jako vtip (má totiž tvar žluté šnečí ulity), ale to co se odehrává uvnitř je skoro realita.
Lanovkou se nad jezírkem s indonéskými ostrovy přesouvám na druhou stranu parku. Zastavuju se tady abych si prohlídnul pavilón Iraian Džaja, což je indonéská část ostrova Nová Guinea. Pavilón se skládá z několika domorodých chýší a jednoho velkého dmu, v němž je vystavena řada skvělých fotografií z tohoto fascinujícího ostrova. Škoda že cestování po Nové Guineji je tak drahé. Nejsou na ní skoro žádné cesty (bohudík, jinak už by ji dávno zabrali opékající se Němci), a tak je většinou potřeba lítat. Na tohle už ale v rozpočtu nemám peníze. Snad příště.
Mohl bych tady chodit ještě několik hodin, možní i dní, ale teď v pět už jsou všechny pavilóny zavřeny, takže mi nezbývá než se vrátit do Jakarty. Dnešek jsem si naplánoval jako oddychový a od Taman Mimi jsem nic jiného nečekal. Docela mě ale překvapila. Přeci jen jsem se tady lecco dozvěděl.
Cesta zpět do centra mi trvá zase asi hodinu a půl. Vystupuju na Medan Merdeka (Náměstí nezávislosti) a oklikou kolem hlavní pošty se vracím na Jalan Jaksa. Na poště jsem chtěl zkusit Internet, ale už je zavřeno.
Mezitím se setmělo a já jsem přeci jen našel místo s Internetem - hned v Jalan Jaksa. Je ale 4× dražší než Internet v Medanu.
Den 180, pondělí 15. 2.
Hned ráno se pokouším vyměnit další peníze. Zase je to problém, protože kursy se dost výrazně liší. Běhám kolem dokola, abych zjistil jak moc banky v Jakartě okrádají. Nakonec vyměňuju za trochu lepší kurs než v Medanu. Na ulici H A Salim nechávám v jednom fotolabu dalších 9 filmů na vyvolání. Cena je asi čtvrtinová oproti Malajsii a asi poloviční v porovnání s ČR. Snad bude kvalita stát zato.
Je pondělí a rozdíl oproti včerejšku je znát. Do ulic se vyvalily kolony aut a hlavně bajaje (indické rikši), které kouří a smrdí jako o závod. I lidí je v ulicích víc. Víc manažerů v kravatách a oblecích, víc chudých prodejců s jídlem, cigaretami, novinami nebo rákosovými klobouky. Auta tady jezdí celkem nová a překvapuje mně ten velký počet džípů. Jako MHD tu proplouvají velké autobusy a i dodávky, drtivá většina „made in Japan“.
Jdu směrem na Medan Merdeka (náměstí Nezávislosti), obrovské zelené ploše s národním památníkem uprostřed, který ční do výše 137 m jako obrovský penis. Na jeho vrcholu je velký stylizovaný plamen, na jehož pozlacení bylo spotřebováno 35 kg zlata. Monas (Monument Nasional), jak se mu přezdívá, je vidět ze širokého okolí a stejně široký má prý být pohled z jeho vrcholu, kam se dá vyjet výtahem.
Náměstí teda moc udržované není. Velkou část zabírají trávníky a parky s jezírky a uprostřed stojí Monas. Výtahem se dostávám nahoru na zamřížovanou vyhlídku. Pohled je fakt skvělý. Jsou vidět všechny mrakodrapy v okolí, perfektní je pohled na mešitu Istiglal a na sever je vidět až k moři. Obzor je zahalený ve smogu (jak se dalo čekat), ale zdaleka to není tak hrozný jako třeba v Dillí.
Sjíždím dolů a po schodech sestupuju pod úroveň náměstí. Tady je přímo pod Monasem velká čtvercová galerie se 48 diorámami. Je tu šero, což má asi diorámám dodávat tu správnou dramatičnost. Vypráví totiž o historii Indonésie od pračlověka až po současnost. S tím správným, téměř americkým patriotismem.
Jsem zase nahoře a potím se v poledním slunci. Je jasno a slunce téměř v nadhlavníku. Nikde žádný stín, tak si alespoň na chvilku sedám alespoň pod strom a dávám si oběd.
Dnes jsem se chtěl podívat do Národního muzea (na náměstí kousek od Monasu), ale neuvědomil jsem si, že pondělí je zavírací den. Nevadí. Přecházím zpět přes náměstí směrem k mešitě Istiglal. Míjím několik obrněných vozů, u kterých sedí asi 10 vojáků. Na druhé straně náměstí stojí další obrňáky a přes příjezdovou silnici k Monasu jsou rozestavěny zátarasy. Náměstí nezávislosti je pro Indonésany tím čím pro nás Václavské náměstí. Je proto hlídáno, aby se na něm nezačali srocovat nějaké „živly“.
Na severní straně náměstí je Prezidentský palác, před nímž se odehrávají časté demonstrace. Když jsem kolem něj cestou do Národního muzea procházel, tak byl klid.
V celé Jakartě je vůbec klid. Až na těch pár obrňáků a vojáky rozmístěno městě nic nepřipomíná město kde se demonstruje, drancuje a zabíjí. Věřím, že před několika měsíci to tak bylo, teď je ale klid a vše běží normálním tempem.
Pár set metrů od náměstí stojí mešita Istiglal, údajně největší mešita v jihovýchodní Asii, do které se mají vejít 180 000 věřících. Postavena za Sukarna v modernistickém stylu, vypadá z dálky docela zajímavě: velký bílý dóm s korouhví nesoucí Alláhovo jméno v arabštině a vedle něj štíhlý minaret podobající se šicí jehle. Před mešitou je umělé jezírko a park. Hned se mě ujímá jeden ze zaměstnanců a nabízí se že mě provede (za což bude chtít bakšiš). Jdu s ním, protože se nejsme jistý kam bych mohl a kam ne - tahle mešita je přeci jen trochu velká.
V prvním patře je velké nádvoří, linkami rozdělené na malé obdélníky, každý akorát tak pro klečícího člověka. Tady se modlí věřící v době pěti denních modliteb. Místa jsou orientována k Mekce, takže to mají dost jednoduchý. V podloubí kolem nádvoří stojí velký buben, používaný prý při svolávání k modlitbě. Hned vedle, v nejspodnější části minaretu, mi průvodce ukazuje zvukovou aparaturu, kterou používají muezzíni při svolávání k modlitbě.
Modlitební hala je obrovská se čtyřmi patry balkónu po třech stranách obvodu. Uprostřed šest tlustých kovových sloupů podpírá kopuli a po obou stranách výklenku směřujícího k Mekce jsou několikametrové nápisy Alláh (napravo) a Mohammed (nalevo). Teď, mimo modlitební dobu, zeje mešita prázdnotou a jen sem tam se někdo modlí obrácen k nejsvatějšímu městu muslimů - Mekce.
Přes ulici od mešity stojí další velký svatostánek. Není sice tak obrovský, ale má proporce, které jej ospravedlňují nosit název katedrála. Tahle je katolická, z roku 1901. Zvláštností jsou dvě věže, které vypadají jen jako kostra jež není pokrytá taškami. Možná je to jen dočasný stav během opravy, protože to vypadá dost zvláštně. Katedrála je zavřená, ale přesto se dá dostat dovnitř - přes sakristii (tou jsem ještě nikdy nevstupoval). Přestože nejsme věřící křesťan, cítím se uvnitř tak trochu jako doma. Známé lavice, známá kazatelna, známé varhany, známé fresky s výjevy z Kristova života. Chvíli sedím, koukám a představuju si, že jsem třeba v chrámu sv. Víta v Praze. Docela se mi to daří.
Když vycházím ven, iluze chrámu sv. Víta mizí a zase na mě plnou tíhou dopadá vlhké klima a neúprosné slunce. Pár metrů za katedrálou je pošta, kde chci konečně zkusit Internet. Připojení sice mají, jsou o polovinu levnější než na Jalan Jaksa, ale za prvních 10 minut se mi kvůli pomalému spojení nedaří poslat ani jeden dopis. Tak se po jedenácté minutě zvedám a nechávám tohle místo těm trpělivějším. Je to škoda, protože jinak je celá síť asi 15 počítačů udělaná celkem rozumně a dokonce mají automatický tisk účtů, který je napojen na program měřící čas od začátku připojení pro každý počítač zvlášť! Jen ta rychlost celý systém posunuje za hranici použitelnosti.
Jak katedrála, tak pošta vlastně stojí na severní straně náměstí Lapangan Banteng, založeného Holanďany v 19. století. Kolem něj jsou některé zajímavé koloniální památky (včetně katedrály) a přímo uprostřed jedna nezajímavá Sukarnova památka. Přesně ve stylu komunistických dělníků a bojovníků ulitých z kovu a rozestavěných v minulosti po všech náměstích jen trochu větších měst celého socialistického bloku, stojí tady, na vysokém podstavci rozmachující se muž, který právě přetrhl řetězy koloniálního jha a jeho mužná hruď se poprvé svobodně nadechuje. Ach jo, to známe z minulosti. Svobodně se nadechl a pak ho zavřeli, protože zničil majetek (už) v socialistickém vlastnictví (ty řetězy). Je vidět, kým se tehdy Sukarno nechal inspirovat. Jak ve stavění pomníků, tak v ovládnutí své země.
Cestou na vlakové nádraží míjím další koloniální budovy. Nejdřív neoklasicistní Gedang Pancasila z roku 1830, která se navždy zapsala do dějin Indonésie jako místo, odkud Sukarno pronesl v roce 1945 svou slavnou řeč o pěti základních principech nové indonéské společnosti (Pancasila), jež se pak odrazily v indonéské ústavě. Další budova - hotel Emanuel - vypadá spíš jako Bílý dům ve Washingtonu. Obě jsou skvěle udržované, až se tomu divím.
Na vlakovém nádraží si kupuju jízdenku na pozítří do Cirebonu. Chci alespoň jednou zkusit jaké jsou na Jávě vlaky. Nádraží vypadá docela dobře. Hlavně je čisté a uklizeči neustále stírají velkou bílou kachlovou podlahu. Na nástupiště se smí jen s jízdenkou, kterou zkontroluje zřízenec v uniformě. Nad chodem je digitální tabule s nejbližšími vlaky a časy jejich odjezdu. Samozřejmě tu nechybí bufety a rychlé občerstvení (Dunkin’ Donuts a taky nějaký japonský!).
Před nádražím si od trhovce na osvěžení kupuju rambutany - ovoce v dužinaté slupce s měkkými ostny (rambutan znamená chlupatý nebo vlasatý), uvnitř níž je měkký bílý plod podobný liči. Moc dobrý! Zrovna teď se hodí, protože je hnusný vlhko a já navíc padám únavou od těch kilometrů chůze strávených v betonovém městě pod pražícím sluncem. Vracím se do hotýlku abych tam přečkal zbytek odpoledne kdy je venku na omdlení.
Na večer se jdu podívat do několika obchodů na sandály. Všude ale mají buď nedůvěryhodné nebo příliš drahé. Počkám s tím až do Yogyakarty nebo na Bali. Tam je hodně turistů (i v téhle pro Indonésii špatné době), takže tam bude větší výběr.
Dnešek byl tak odporně vlhkej a slunce tak neodbytně pražilo, že si na schlazení večer dávám pivko Bali Hai a k němu nasi goreng s avokádovým salátem, abych tělu alespoň trochu zpříjemnil tu fyzickou zátěž, do které jsem ho tady na rovníku dostal.
Den 181, úterý 16. 2.
Ke snídani mám nejdřív praní špinavého prádla a pak chleba s arašídovým máslem. Koupil jsem ho včera a jak vidím, vydrží mi hodně dlouho. Říkám si ale, že ‘sem udělal blbost, protože jíst chleba s arašídovým máslem v zemi, kde je tolik skvělých a levných jídel je fakt divný.
Dnešek začínám kulturním zážitkem - návštěvou Národního muzea, na které jsem slyšel jen samou chválu. Včera jsem se do něj dobýval marně, protože byl zavírací den, dnes už je otevřeno a můžu se tak ponořit do jeho hlubin.
První co mě překvapuje je množství hinduistických a buddhistických soch na hlavním muzejním nádvoří. Doteď jsem se pohyboval po Indonésii islámské, maximálně křesťanské, ale s Jávou přichází i buddhismus a hinduismus a s nimi všichni ti Ganéšové, Šivové, Durgy, Višnové a Buddhové. Většina nálezů pochází z střední Jávy, kam se dostanu snad během týdne.
Z nádvoří vstupuju do velké místnosti s keramikou a po ní přichází modely všech různých domků a stavení co jich jen v Indonésii je. Opět poznávám styl Bataků ze západní Sumatry a Minangkabau ze střední Sumatry, ale třeba taky Toradžů z Celebesu (po návštěvě Taman Mini), který se dost podobá styly Bataků.
Pak přichází úžasná výstava o Irian Džaje, nejvýchodnější výspě Indonésie na ostrově Nová Guinea. Jde o nejizolovanější a naší civilizací nejmíň dotknutou část Indonésie (i když každý rok tam míří víc a víc turistů). Důmyslnost všech těch jejich rybích pastí ,seker, nádob (z kokosu nebo dokonce lastur!) a i třeba takové věci jako krytů na mužské genitálie, my vyráží dech. Samozřejmě že oproti rozvoji v Evropě tyhle výdobytky vypadají směšně, ale když si uvědomím, že to všechno musejí tvořit holýma rukama a svojí fantazií, hned se dostávají do jiného světla. Co nejdřív se tam budu muset podívat, i když je to dost drahá záležitost.
Další části muzea se točí hlavně kolem Jávy a Bali. Skoro to působí, jakoby v Indonésii ani žádné jiné ostrovy nebyly. Uprostřed místnosti stojí velké reliéfní mapy Bali a Jávy a menší mapa Sumatry. Na zbylé ostrovy nějak nezbylo místo. Nebo přeci jen. Ve druhém patře jsou dvě klimatizované (na rozdíl od zbytku muzea) místnosti, kde jsou uschovány věci, kterých si Indonésie nejvíc cení. Kirisy, mince, nože, masky a další nádherné zlaté předměty jsou shromážděny ze všech území Indonésie.
Z muzea se vracím a vyzvedávám si vyvolané diáky. Kvalitou vyvolání jsou stejně dobré jako ty z KL. Je na nich vidět, že jsem se snad i poučil z chyb, které jsem dělal při focení, protože fotek zkažených technickou chybou už se mi zdá míň. I tak mám ale ještě hodně co vylepšovat co se týká kompozice, protože ty fotky prostě stále nejsou to pravé ořechové.
Nasedám na bus MHD a vystupuju až o několik kilometrů dál na sever v původní holandské Jakartě, tehdy nazývané Batávie. Dnes je to jen jedna za čtvrtí Jakarty a říká se jí prostě Kota. Cesta od muzea do Koty je lemována vysokými mrakodrapy, budovami bank a obchoďáky. V Kotě naproti tomu převládají staré koloniální budovy vysoké maximálně 2-3 patra. Jen na hlavní ulici je pár bank, které mají vymlácená okna - asi ještě pozůstatek z doby nepokojů.
Kotou se až k přístavu táhne kanál Kali Besar. Podél něj stojí původní koloniální domy, některé zanedbané, jiné pěkně udržované. Dokonce tu stojí i starý holandský sklápěcí most, jakoby přenesený odněkud z Amsterdamu.. Pochází ze 17. století a říká se mu „Kuřecí trh“.
Nebýt indonéských tváří, indonéských warungů (jídelna nebo bufet), prodejců ovoce a žebráků, prostě Indonésanů, fakt bych si myslel, že jsem v poněkud zanedbaném Holandsku. Hned u mostu je konečná pro městskou (dodávky), takže je tu živo a na svoje rito tu čeká i pár řidičů bajajů.
Podcházím pod dálničním mostem okruhu kolem Jakarty a začínám cítit i „cítit“, že se blížím k přístavu. Domky se trochu změnily a některé z nich jsou jen ztlučené z prken a pokryté igelitem.
V jednom takovém, který zároveň slouží jako warung si dávám oběd. Všichni na mě hledí jako na zjevení, protože tudy turisti určitě nechodí. Pokud do přístavu někdo zavítá, pak se tam určitě nechá odvést bajajem nebo rovnou taxíkem. To bych si ale pak nemohl dát oběd třeba právě v tomhle skvělým warungu.
U vstupu do přístavu stojí staré koloniální skladiště ze 17. století, ve kterém je dnes Námořnické muzeum. Kromě lodí, výstavy mořské fauny a povídání o historii Jakarty jako přístavu (v indonéštině a holandštině) tu mají skvělou výstavu fotek ze začátku 20. století dokumentující cestu lodi z Francie přes Suez, Jemen, Cejlon až do Indonésie.
Všechno exponáty jsou tak trochu zanedbané, ale to jen dodává muzeu na skutečnosti - dřevěné podlahy vržou, trámy duní a z ulice sem náhodou doléhá nějaká indická hudba. Celá budova byla opravena, takže teď vypadá spíš jako nějaká pevnost.
Před muzeem se ulice stáčí nejdřív na přístavní trh a pak ke slumu, kde žijí rodiny rybářů. Trh je sice hodně indonéský (tj. špinavý a hlučný), ale právě proto se mi ze všech indonéských trhů nejvíc zalíbil. Samé rozvrzané káry naložené ovocem a zeleninou, malé obchůdky, kde nakupují domorodci a taky všudypřítomní „kecálisti“, tj. chlap, kteří jen sedí nad čajem a kecají.
Mezi krámky vede z trhu ulička k malému přístavišti s pramicemi, „obrostlému“ slumem. Domky jsou stavěny na kůlech a spojeny můstky z prken. Takhle vypadá chudá Jakarta, dost velký kontrast oproti těm nablýskaným bankovním budovám a značkovým obchodům v centru. Tady neumí anglicky nic jiného než „Hello Mister“ a působí opravdu indonésky.
Rybáři se mi nabízejí, že mě vezmou na projížďku ke škunerům v přístavu. Docela bych se podíval, ale nemám tolik peněz. Můžu je vidět z dálky jak kotví u doků. Z některých se vykládá dřevo přivezené z Bornea, jiné zase dostávají nový nátěr, nebo je námořníci čistí od nánosu mořských řas.
Pěšky se vracím do Koty, chci se podívat do Muzea loutek a projít se po okolí.
Jáva je známá jako centrum loutkohry založené na příbězích ze dvou velkých hinduistických epopejí - Rámajány a Mahabharaty. V Muzeu loutek člověk trochu získá představu o šíři a rozmanitosti tohoto druhu umění. V zásadě jsou tři základní druhy loutek. Wayang kulit jsou ploché perforované kožené loutky, pomocí kterých dalang (loutkoherec) hraje stínové divadlo. Wayang golek jsou třírozměrné, pestře pomalované loutky tak jak je známě my. A konečně wayang orang jsou spíš „loutky“ než loutky, protože hrdiny zde představují lidští herci a jde vlastně o divadlo, nbo přesněji kombinaci divadla a baletu.
V muzeu najdete stovky krásně pomalovaných jak wayang kulit, tak wayang golek. Jak tady vidím, neslouží loutky pouze k vyprávění Rámajány a Mahabharaty. Jsou tu totiž vystaveny i wayang kulit představující např. Adama, Evu jak jsou vyháněni z ráje, příběhy ze života Ježíše Krista a dokonce propagandistické wayang kulit zobrazující Indonésany a Holanďany a používané ministerstvem informací během revoluce proti Holanďanům snažícím se po válce v létech 1945-9 obnovit v Indonésii koloniální nadvládu. Skvěle promyšlený!
Loutková představení mají na Jávě dlouhou tradici a zvláště chudší lidé si loutkové divadlo před příchodem televize pěkně vychutnávali, takže nebyl problém je na podobná propagandistická představení dostat.
Nejen na Jávě bylo (a je) loutkoherectví rozšířeno. Muzeum se to nesnaží zastírat a vystavuje i loutky z dalších zemí: Polska, Indie, Malajsie, Anglie, Číny, Vietnamu a Francie. Až budu v Yogyakartě, chci se na nějaké loutkové představení jít podívat.
Muzeum loutek stojí na náměstí Taman Fatahillah, původním centru holandské Batávie. Dnes je upraveno, vydlážděno a kolem dokola stojí několik pěkných koloniálních budov. Původní holandská radnice je dnes Muzeem jakartské historie, z Muzea Staré Batávie je dnes Muzeum loutek a z bývalého Paláce spravedlnosti postaveného koncem 60. let 19. století se stalo Muzeum moderního umění. Na severní straně náměstí stojí velké bronzové dělo s nápisem „Ex me ipsa renata sum“, což přeloženo z latiny znamená „Ze sebe jsem se znovu narodil“. Na opačném konci děla než je ústí trčí ruka sevřená v pěst, palec vykukující mezi ukazováčkem a prostředníčkem. V Indonésii je to sexuální symbol a ženy, které nemůžou mít děti doufají, že když mu obětují květiny a sednou si na něj, dělo pomůže splnit jejich sen a přinese jim vytoužené dítě.
Z náměstí vcházím do živé čínské čtvrti Glodok. Hlavní ulice je jeden velký chaotický trh, ale jakmile mizím ve vedlejších uličkách, ruch ustává, i když i tady lidi prodávají lecco na ulici. Není to ale jako čínská čtvrť v Malajsii. Tady jsou uličky úzké a některé z nich zastřešené igelitem.
Když z čtvrtí vycházím, všímám si, že procházím branou. Asi se nejspíš celá čínská čtvrť dá zavřít. Číňany tady totiž nemají moc v lásce, tím spíš teď v době ekonomické krize, protože je, jako majitele většiny prosperujících firem, viní ze vzniklých potíží. Teď je čínská čtvrť napůl prázdná, což může souviset s tím, že na dnešek připadá čínský Nový rok.
Busem MHD se vracím zpět a zase padám v hotýlku vyčerpáním do postele. To vlhko a vedro mě ničí. No, možná je to tím, že pořád chodím a nejezdím taxíkama, takže jsem spíš uchozenej než „uvedrovanej“.
Den 182, středa 17. 2.
Jen co přicházím na nádraží, deštík co mě doprovázel se mění v topický liják. Stihnul jsem to jen o fous. Je teprve třičtvrtě na sedm, ale nádraží už je plné. Můj vlak odjíždí v sedm a v Cirebonu bych měl být v deset. Aby mi cesta líp ubíhala, koupil jsem si ke čtení noviny „Jakarta Post“. To jsem teda zvědavej!
Vlak odjíždí docela na čas. Ve vagónu se hned objevují zaměstnanci v motýlcích a vestičkách nabízejí jídlo a pití. K tomu vagónu se to docela hodí, protože je pohodlný, se sedačkami jako v autobuse. Jen okno se stahuje na kliku. Nad hlavou mi vrčí stropní větrák a za okny se pomalu začíná rozbíhat krajina.
Stavíme jen ve větších stanicích, všechny jsou vydlážděné stejně jako jakartské nádraží Gambir odkud jsem vyjel. Na každé stanici se do vlaku nahrnou „nezávislí“ prodejci jídla a konkurují tak číšníkům od drah. Divím se, že jim to nevadí. Po rozjezdu vlaku se ale zase všichni vyhrnou ven, takže číšníci mají opět monopol.
Projíždíme placatou krajinou s občasnými rýžovými políčky. Čas od času vagónem projdou hlídkující vojáci, ale to je tak jediný co mě může vytrhnout ze čtení novin. Je to totiž hodně zajímavé čtení.
Do Indonésie jsem přijel s představou země, která byla přes 30 let pod tvrdou vládou, cenzurou, prostě vším, co k despotickému režimu patří. Od minulého (1998) května (odstoupení Suharta a nástup Habibieho) se toho však muselo hodně změnit. K lepšímu. Nebo alespoň co se týká svobody tisku. Formulace a otázky typu „Probouzíme se ze tří desetiletí trvající autoritativní vlády prezidenta Suharta, kdy se všichni báli a čekali na příkazy ze shora“ a zároveň drtivá kritika současné vlády my vyrazily dech.
Zdá se, že se v Indonésii alespoň něco začíná měnit. I nedávné prohlášení prezidenta Habibieho, že pokud obyvatelé Východního Timoru odmítnou připravovaný návrh široké autonomie v rámci Indonésie, indonéská vláda nebude bránit úplnému vyhlášení nezávislosti, může být dalším signálem zrealističtění místní politiky. Habibiemu se tímhle prohlášením jen povedlo (nechtěně?) úspěšně dokončit 23 let trvající pečlivé budování asijského Ulsteru, protože první, kdo se ozval s ostrým protestem byly extrémistické skupiny přející si připojení Východního Timoru k Indonésii. Ne tak úplně svou vinou sklidil to, co zasel jeho předchůdce Suharto. Tisk se tedy alespoň trochu osvobozuje. Teď už jen vybít všudypřítomnou korupci (úloha na několik generací, bohužel) a bude se tady dát začít normálně žít.
Cirebon
Do Cirebonu přijíždíme na čas, cesta se indonéskými novinami mi fakt utekla rychle. Před nádražím se na mě zase vrhají řidiči bečaků, ale jako vždy nemají šanci, protože do hotýlku pohodlně dojdu sám.
Cirebon vůbec nevypadá špatně. Celkem čisté ulice, krámky s pěknými výklady a na hlavní třídě několik obchoďáků. Jen ty bečaky mi připomínají že jsem v zemi „třetího“ světa.
Je dusno, takže jsem propocenej skrz naskrz ještě než se mi daří najít ubytování. Je docela drahý, obzvlášť v porovnání se stejným ubytováním na Sumatře. Vlastně je to zatím nejdražší ubytování v Indonésii. Navíc tu není sprcha, ale jen mandi (velká nádrž s vodou, ze které se voda nabírá a leje na tělo).
Něco peru, aby mi to do rána uschlo, a pak vyrážím do města. Zítra už zase jedu dál, takže mám na Cirebon vlastně jen dnešek.
Jako Jakarta, ani Cirebon se nevyhnul vlivu západní kultury. A jak je v Asii zvykem, i tady často pochytili to nejhorší. Napadá mě to při pohledu na plakáty před kinem. Samozřejmě, že dávají samé krváky nebo erotické filmy.
Těch bečaků je tu fakt jako much. Přehlížím je jako krajinu a nasedám do levnější MHD dodávky. Chci se dostat kousek za město k umělé jeskyni Sunyaragi.
MHD dodávky v Cirebonu jezdí po daných trasách, takže je snadné je používat. V hotelu jsem dostal pár listů o zajímavostech Cirebonu a okolí, u nichž je navíc poznamenáno i jak se k nim dostat. Dodávka se nejdříve proplétá městem a pak vyjíždí do volné krajiny. Vystupuju na silničním obchvatu kolem Cirebonu, odkud je to do parku s jeskyní asi tři minuty.
Zapisuju se do knihy a koukám, že tady před čtrnácti dny byli nějací Češi. Jeskyně (gua) Sunyaragi vlastně není jeskyně, protože je umělá. Ne z umělé hmoty, ale postavená z kamenů. Cestičky vedou mezi kameny nebo po schodech nahoru a dolů, do malých „tajných“ místnůstek, nebo slepých chodeb. Z „oken“ se dá sledovat okolní krajina nebo jezírko dole před pěšinkou.
Jeskyně a park kolem ní jsou oblíbeným místem pro procházky (Indonésani ale určitě neplatí vstupné jako my turisti), a tak pod dřevěným altánkem sedí i podnikavá paní prodávající vodu nebo „měkký“ pití. Volá na mě něco v Bahasa Indonesia, ale bohužel nerozumím. Asi chce, abych si přišel popovídat.
Tenhle srandovní areál byl prý dřív Vodním palácem cirebonského sultána (v 18. století) a nynější podobu dostal v polovině 19. století, kdy ho „domodeloval“ jeden čínksý architekt.
Městskou se vracím do Cirebonu a hned se vydávám k nejvýznamnější cirebonské památce - paláci (kratonu) Kesepuhan. Na mapě se to nezdá, ale Cirebon je pro pěší chození docela rozlehlý. Po cestě se stavuju v několika obchoďácích, a světe div se co jsem nesehnal - přesně takovou krabičku na mýdlo jakou jsem si vysnil! Musí v ní sice zalepit otvory ve spodní části (jak Indonésani, tak Malajci milují krabičky s dírami), ale to je detail. Hlavně že je menší a z nepraskavé umělé hmoty.
Asi jsem Cirebon podcenil, protože obchoďáky jsou docela dobrý a mají výběr. Před vchodem každého z nich čeká tlupa bečakistů, kteří chtějí ulovit zákazníky s plnými taškami. U nich je totiž větší pravděpodobnost, že budou ochotni nechat se odvést.
Kraton je asi kilák a půl od centra, ale nejdřív chvíli bloudím uličkami než se mi daří ho najít. Dostávám průvodce, který ale nemluví anglicky, takže slouží spíš jako odemykač a otvírač dveří.
Kraton Kesepuhan není tak honosný palác jako známe z Evropy. Oproti tomu je víc vzdušný, s velkou otevřenou halou sloužící jako přijímací místnost a s menšími místnostmi pro přebývání sultána a jeho dvora. Byl postaven už roku 1572, ale není to vůbec poznat, protože je dobře udržovaný. Současný sultán v něm ještě pořád bydlí, ale část paláce nechal otevřenou pro turisty. V jedné z přilehlých budov je vystaven obrovský sultánův kočár se sloním chobotem (symbol hinduismu), hlavou draka (buddhismus) a křídly (islám). Do reálu kratonu se vstupuje zajímavou cihlovou bránou s barevnými porcelánovými talíři z Evropy zasazenými do zdi.
Přes ulici se sultán může dívat přímo na mešitu Agung. Typická stupňovitá střecha je pro zdejší mešity poznávacím znamením. Tahle mešita je prý jednou z nejstarších na Jávě, ale zase to díky rekonstrukci není vůbec poznat.
V ulicích je živo a lidi si užívají sluníčka. Teď jsem se dokonce dostal na nějaký malý ptačí trh. Ptáci švitoří o sto šest, zatímco jejich majitelé už diskutují s potenciálními zákazníky aniž to chudáčci ptáčci vědí. Jeden z ptáčníků má u sebe dokonce leguána.
Zahýbám za roh a ocitám se na hlavním tržišti. Srandovní dědečkové a babičky prodávají rambutany, banány, duriany, zeleninu a přitom se družně baví se známými sedícími kolem. Působím asi jako zjevení, protože lidi se za mnou otáčejí, ukazujou a samozřejmě zdraví. Kupuju si rambutany a cestou zpátky do hotelu je pomalu jím. Moc dobrý!
K večeři si dávám místní specialitu: nasi lengko, rýži s fazolemi, tofu a arašídovou omáčkou. Procházka po večerním Cireboni je moc příjemná. Všechno působí klidně, pohodově a možná i trochu venkovsky.
Den 183, čtvrtek 18. 2.
Čeká mě dlouhá cesta ze severního pobřeží Jávy do městečka Pangandaran na jižním pobřeží. Z Cirebonu není do Pangandaranu příme spojení, proto musím nejdřív do Ciamisu, odkud se dostanu do Pangandaranu.
Jako všechna města v Indonésii i Cirebon má autobusové nádraží několik kilometrů od centra. Naštěstí vím jaký tam jede minibus.
Cesta do Ciamisu vede docela atraktivní krajinou. Východnímu obzoru celou dobu dominují dokonalé kužely sopek Gunung Cirema a dál na jih zase Gunung Sawal. Pohled je to nádherný s mraky obtočenými kolem vrcholů a políčky na svahu sopek. Sopečná půda je výjimečně úrodná, takže i tady se pěstuje rýže, ale i ovoce a zelenina.
Cesta vede nízkou pahorkatinou, takže neustále střídavě klesáme a stoupáme a na klikatých silnicích řidič předvádí své nebezpečné manévry jako předjíždění před slepou zatáčkou apod. Další z bezpočetné řady jízd hrůzy šťastně končí po 2 a půl hodinách na autobusovém nádraží v Ciamisu.
Hned přesedám do dalšího busu a vyrážím dál. Před nastoupením do busu se vždycky snažím zjistit jízdné, protože průvodčí po mě běžně chtějí čtyř až pětinásobek skutečného jízdného. Na takovéhle okrádání jsem teda nebyl zvyklí ani v Indii. Většinou není problém smlouvat, ostatně stejně jim nakonec dám jen to co sám chci, i když mi jakkoliv svou vysokou cenu zdůvodňují. To, že přijímají kolik jim dám je nakonec vždycky usvědčí. Obecně platí, že čím menší auto, tím větší drzost. Nejhorší jsou ti frackové z dodávek, nejlepší zase velké klimatizované autobusy, které já ale vůbec nepoužívám.
Z Ciamisu jedeme zase přes kopečky a údolíčka a až teprve 15 km před Pangandaranem začínáme sjíždět k moři.
Pangandaran
Po dalších dvou a půl hodinách vystupuju v Pangandaranu. Autobusák je tři kiláky od městečka, tak si beru bečak. Nejdřív ale musím tvrdě smlouvat, protože Pangandaran je nejoblíbenější jávanské přímořské středisko, takže sem jezdí víc turisti než obyčejní lidé. Nakonec mě bere za 40 % původní ceny, ale ještě pořád si myslí, že mu řeknu jméno hotelu, on mě tam zaveze a dostane provizi (která se projeví vyšší cenou ubytování). Tak to teda ne. Co si můžu zařídit sám, za to nebudu nikomu cpát peníze. Nechávám se vysazovat u jedné kavárny, od které přecházím do vybraného hotýlku. I tady smlouvám, protože se mi cena zdá vysoká, což se nakonec ukazuje jako pravda, protože moji nižší nabídku bez řečí přijímají.
Co jiného dělat v přímořském městečku, než se natáhnout a odpočívat. Pangandaran leží na poloostrově vybíhajícím do moře a majícím tvar žárovky. Na konci poloostrova je národní park a Pangandaran začíná v úzkém hrdle „žárovky“. Celý Pangandaran je jako po vymření. Nikdo na ulicích a i hotely jsou prázdné. V mém hotýlku bydlím úplně sám! To je pocit! Jako bych byl na nějakém opuštěném ostrově.
Na plážích je černý písek. Není přímo černý, ale některá zrníčka písku jsou hodně tmavá, takže z dálky vypadá jako šedivý. Z barevných rybářských loděk odpočívajících na pláži ční stožáry s ještě barevnějšími třepetajícími se vlaječkami.
V jednom ze stánků přímo na pláži si dávám oběd - nasi goreng. Zůstávám tam ale daleko dýl než jsem původně chtěl, protože se dávám do řeči s Holanďanem Teem, který tam sedí se svým indonéským kámošem v klídku popíjí kafe. Nikam nepospíchá, protože už je v Pangandaranu tři měsíce a čeká ho ještě měsíc. Už 22 let sem rok co rok jezdí přezimovat. Teď je mu šedesát a je rád, že se může takhle elegantně vyhnout evropské zimě a trávit stáří v tropech.
Asi je homosexuál, jeho indonéský kámoš určitě. Možná proto sem každý rok jezdí, jelikož ho v tomhle pokročilém věku k Holandsku nic neváže.
Díky těm pravidelným pobytům se už lecco dozvěděl o Indonésanech. Prý mají jednu problematickou vlastnost: nikdy nic neřeknou na rovinu, na všechno jdou oklikou. Nechtějí totiž za žádnou cenu nikoho urazit, proto se chovají, jak on říká, hodně pokrytecky.
Jeho indonéský kámoš jen přitakává, prý dokonce ani on kvůli tomu Indonésany nechápe a nemá mezi nimi jedinýho pořádnýho přítele. Všechny prý zajímají jen drby, ale jinak žijí plytký, jednoduchý život. On se už dostal do Evropy i Ameriky, díky čemuž se mu údajně otevřely oči. Teď má ale kvůli tomu problémy, protože už se nedokáže zařadit mezi ostatní a žít s nimi jejich „drbací“ životy.
Teo taky říká leccos zajímavého o vztahu Holandska a Indonésie. On sám prý cítí, že Indonésie není pro Holanďany obyčejnou cizí zemí někde v Asii, ale díky staletím stráveným pod holandskou koloniální nadvládou mnoho holandského proniklo do života místních lidí. A naopak. V okolních vesnicích zná několik starých lidí, kteří umí vlámsky, protože vyrůstali v době holandské vlády a mají tedy vzdělání podle holandského systému, včetně znalostí holandštiny, angličtiny a němčiny.
Na druhou stranu v Holandsku už každé dítě zná třeba nasi goreng a jsou zvyklí vidět kolem sebe Indonésany, třeba v četných indonéských restauracích. V indonéštině je prý přimícháno hodně holandských slov, stejně jako v holandštině indonéských. Holanďan proto často alespoň trochu rozumí o čem Indonésani mluví, i když sám indonésky neumí.
To bych si teda taky nechal líbit! Přijet na nějaký tropický ostrov a mluvit tam česky. To by bylo něco! Akorát nevím, jestli by ta země pro mě byla ještě exotická. Asi jo, jen bych mál podobný pocit jako Teo, že jsme tak trochu doma.
Původně jsem si chtěl sednout jen na oběd, ale teď už jsou čtyři odpoledne! Loučím se a dokončuju svoji seznamovací obchůzku Pangandaranem. Je tu jeden hotýlek vedle druhého, s kokosovými palmami rozesetými všude kolem. Lidi nikam nespěchají, protože stejně nemají kam utýct. Vypadá to jako v ráji, ale živobytí musí být tvrdé. Vždyť tu nejsou ždání turisti, tak z čeho žijou?
Pangandaran prý ožívá maximálně o víkendech a o svátcích. Během nich je plný Indonésanů - výletníků, díky čemuž ceny ubytování vyletí nahoru a majitelé si tak můžou vydělat na přežití hubenějších časů. A tady jsou některá období opravdu hubená, ba spíš vychrtlá. Jako třeba teď.
Na večeři si sedám do maličké restaurace hned vedle hotýlku. Dávám si zase nasi goreng a jako zákusek banánovo-arašídovou palačinku politou čokoládou. Jako obvykle ani tady nemůže být sám. Sedá si ke měn Andy, mladý Indonésan, který nemá práci, a tak se snaží přivydělat si provázením turistů. Prý se pokoušel sehnat práci ve městě v bance, ale tvrdě narazil. Jeho budoucí šéf totiž po něm chtěl zaplatit. A to jenom za to, že tu práci dostane právě on a nikdo jiný. Nebyla to žádná malá suma - pět miliónů rupií (asi 15 000 korun), což je v Indonésii obrovský balík peněz!
Malcom (Velšan, kterého jsem potkal v Malajsii) se s podobným příběhem v Indonésii taky setkal. Korupce na korupci. To je fakt postavený na hlavu! Platit za té, že dostanu práci, a ještě sumou, kterou si zpět vydělám až za několik let!
Večer končím na západní pláži, dívám se na západ slunce a pouštění draků. To Indonésani rádi!
Den 184, pátek 19. 2.
Příboj ze západní pláže, slyšitelný až k půl kilometru vzdálenému hotýlku kde bydlím, mě uspal tak dobře, že se mi ráno nechtělo vstávat na východ slunce, jak jsem původně zamýšlel. V noci navíc silně pršelo a déšť se protáhl do rána, takže stejně asi nebylo nic vidět
Je hrozně zvláštní být v celém městě skoro sám. Včera odpoledne jsem sice viděl pár bělochů, ale to bylo na severním konci Pangandaranu, kde stojí lepší hotely. Tady na jihu, pár metrů od národního parku, není ani noha. Jen řidiči bečaků, prodavači suvenýrů a jeden Kučera.
Na opuštěné pláži, v opuštěném warungu si ke snídani dávám nasi goreng (do tohohle jídla jsem se asi zamiloval), a pak se pomalu ploužím podél pláže k národnímu parku.
Vstupné zahrnuje i pojištění. Tady to možná má jakž takž smysl, protože mě může při letu srazit nějaký motýl, nebo se do mě trefí plechovkou nějaká opice, ale třeba v Národním muzeu v Jakartě jsem význam pojištění moc nepochopil. Možná pro případ kdybych něco rozbil.
Park se dělí na dvě části: rekreační oblast a rezervaci. Oddělené jsou říčkou. V rekreační oblasti jsou značené cesty a je to spíš odpočinkový park než park národní. Do rezervace se, na rozdíl od rekreační oblasti smí, jen s průvodcem, protože v ní nejenom žijí srny, opice a chránění ptáci, ale cesty tam samozřejmě nejsou udržované, takže se dá snadno ztratit. No uvidíme, kam až se dostanu bez průvodce, protože zrovna dneska se mi za něj nechce platit. Na začátku značených stezek je mapka parku. Tak jdem.
Vegetace je sice hustá, ale není to žádná džungle. Cestičky jsou široké a napůl kamenité. Na stromech nade mnou se houpají opice přivyklé tomu, že od návštěvníků vždycky něco dostanou. Jedna z nich se dokonce spokojeně rozvaluje na odpočinkovém stolečku pro návštěvníky.
V křoví kousek od cesty je Batu Kalde, pozůstatek hinduistického modlitebného města. Může se to zdát zvláštní, ale zhruba před tisíci léty byl hinduismus na Jívě populární, čehož důkazem jsou i hinduistické chrámové komplexy na Střední Jávě v okolí Yogyakarty. A taky samozřejmě tohle místo. Teď už nejde o víc než pár kamenů, ale dá se mezi nimi rozeznat lingam a torzo býka Nandi. Podle nich je poznat, že tady byl uctíván Šiva. Těch pár dalších roztroušených opracovaných kamenů, napůl porostlých mechem vypadá v pološeru lesa docela mysticky.
Cestičky jsou fakt skvěle značené. Na každé křižovatce stojí betonový rozcestník, stylizovaný jako strom, ukazující směr a vzdálenost k nejbližším zajímavostem. Dostávám se k nějaké japonské jeskyni (vyhloubené za okupace Indonésie Japonci během 2. světové války), a pak už přicházím k moři. Poloostrov je v této části parku dost úzký, takže jsem ho přešel doslova za pár minut. Bohužel i tady jsou na pláži odpadky. Ti Indonésani jsou teda fakt prasata.
Přede mnou teče říčka oddělující rekreační oblast od rezervace. Vede přes ni visutý most. Vlastně spíš vedl. Most sice stále ještě stojí, ale už mu chybí plaňky, takže se nedá použít. Teď za odlivu to ale nevadí, protože v říčce není skoro žádná voda. Dostat se mělkým bahýnkem na druhou stranu je hračka.
V rezervaci už je džungle. Taky tu žije víc zvířat, protože země je děravá jako řešeto různě velkými tunely. Rostou tu jak křoviny a liány, tak vysoká tráva. Odbočit z cesty je sice možné, ale stejně by mě za chvíli zastavila houstnoucí vegetace.
Cestička mě oklikou znovu přivádí k hraniční říčce. Jsem asi v polovině poloostrova (tady v rezervaci je už zase širší), tak se podél potoka vydávám po tzv. hraniční cestě pořád dál směrem od mostu. Stezka je sice udržovaná a občas se prodírám křovinami, ale pořád je to jenom les, ne džungle. I když někdy se to dá těžko rozlišit, protože tu rostou i ony stromy s velkými kořeny a houštiny jsou neproniknutelné.
Na konci hraniční stezky se dostávám na pláž s bílým pískem (Pantal Pasir Putih). Povalují se po ní korály a škeble a dá se najmou loďka pro projížďku kolem poloostrova.
Sedám si na chvíli do altánku na pobřeží a začínám psát deník. Teď je hučení příboje opravdu stylové.
Po hodině se zvedám a začínám se vracet k východu z parku. Cestou míjím jeskyni Sumurumudal stalagmity a stalagtity a po chvíli i další (Panggung), která už je ale na břehu zálivu, takže při každé vlně se voda rozbíjí o kameny a rozpadá se na pěnu. Za chvíli jsme venku z parku, přímo u zálivu kde jsou zakotvené desítky rybářských loděk. Další leží vyrovnaná na břehu až kam oko dohlédne.
Pláž lemují stánky se suvenýry ze škeblí, ale jsme tu sám, takže není nikoho kdo by nakupoval. Prázdno.
Dávám si oběd, a pak se vracím do hotýlku. Je jasno, takže vlhko a vedro, a proto se chci před pronikavým sluncem na chvíli schovat. Celé odpoledne píšu deník a večer se opakuje přesně jako včera: západ slunce, pouštění draků a skvělé večeře - nasi goreng a banánové palačinky. Pro nás turisty je tu tichý ráj, pro ně to ale musí být tiché peklo.
Den 185, sobota 20. 2.
Během dneška se chci dostat na náhorní plošinu Dieng. Je to sice jen 200 km, ale část cesty vede vodními kanály, takže pomalu. Mohl bych jet celou cestu i busem, ale do Pangandaranu jsme přijel vlastně i proto, abych pak mohl pokračovat dál právě po vodních kanálech.
Je to neuvěřitelný. Ještě není šest, ještě není ani pořádně vidět, ale bečaky už jsou v ulicích - ti kluci mají teda tvrdé životy. Do jednoho nasedám a nechávám se vézt na autobusák.
Chytám bus do 17 km vzdáleného Kalipucangu, kde přesednu na loď do Cilacapu. Průvodčí mě chce zase obrat a za jízdenku si říká o směšně vysokou částku. Má smůlu. Dávám mu pětinu a ani o rupku víc. Přijímá, takže jsem mu určitě nedal málo.
V Kalipucangu vystupuju asi půl kilometru od přístavu. No, přístav je trochu vznešené označení pro tuhle zabahněnou čekárnu se zabahněnou budkou-pokladnou a dřevěným molem kde kotví nějaké kocábka. Je sedm a loď má prý odjíždět v osm. Pojedeme tím, co jsem před chvílí nazval kocábkou. Snad ty čtyři hodiny cesty ještě vydrží...
Loď Kalipucang-Cilacap slouží nejen místním, ale používají ji i turisti. Pomalu se nás tady začíná hromadit víc. Ostatní ale přijíždějí v dodávkách, protože si koupili lístek z Pangandaranu přes Kalipucang a Cilacap do Yogyakarty nebo Diengu. Mají všude dopravu (já budu muset asi 5× přesedat a taky přecházet pěšky), ale zaplatili víc než dvojnásobek toho co by to mělo stát mě. No jo, i v Indonésii už se rozmáhají služby turistům.
Důvod proč se všichni chceme trmácet čtyři hodiny v kocábce plující na (kalné) vodě je jednoduchý: právě ta kalná voda. Cesta má vést kanály mezi vesničkami a malebnou krajinou. To jsem teda zvědav.
Před půl osmou zaujímáme místo na kocábce. Sedám si dopředu před kajutu kapitána, takže budu mít dobrý výhled, ale i přehled jestli se něco neděje s mým batohem. Všechny jsou totiž naskládány vepředu.
V osm hodin lodní šroub rozviřuje vodní hladinu už tak kalné vody a vyplouváme. Míjíme most a vplouváme do říčního kanálu. Kolem začínají ubíhat rýžová políčka a palmové háje. Tohle trasa je opravdu hodně frekventovaná, protože loď je plná a kromě místních se na ní přepravují i pouliční prodejci se svým zbožím (ti jsou vlastně taky domorodci).
Cestou stavíme v malinkých vesničkách u políček nebo na kůlech. Lodní doprava je tu každodenní součástí života, protože chvíli co chvíli potkáváme nějakou kánoi vydlabanou z jednoho kusu dřeva. Některé z nich jsou kryté, ale všechny jsou strašně dlouhé a musí být dost vratké. Řídí je človíčci v trychtýřových slaměných kloboucích, které známe z filmů o Vietnamu. Někteří rybaří, jiní převážejí lidi z břehu na břeh a dokonce i k nám uprostřed kanálu přiráží jedna kánoe a přistupuje další cestující.
Loďky a vesničky mi dost připomínají bangladéšskou deltu Gangy, jen těch satelitních talířů je tu nepoměrně víc. Teo mi říkal, že tady satelit, a televizi vůbec, má spousta lidí, ale je to pro ně jen hračka k ubíjení času. Koukají na ni, ale prý většinou nerozumí o čem je řeč.
Vodní život končí asi po hodině a půl, kdy se dostáváme na širokou řeku. Odsud až do Cilacapu už nikde nestavíme a klidně plujeme na modorzelenohnědé hladině. Poslední půl hodinu máme před sebou neustále se přibližující rafinérii, z jejíhož čoudu vypouštěného do světa by každému grýnpýsákovi puklo srdce.
Po tři a půl hodinách od vyplutí kotvíme v malém přístavu. Všichni turisti nasedají do připravených busů, já se vydávám asi kilák k silnici, odkud má jezdit nějaké doprava na autobusové nádraží.
Na nádraží jsme asi za čtvrt hodiny a přesedám na busu do města Purwokerto. Za hodinu a půl, v Purwokertu, přesedám na další bus, tentokrát do Wonosoba. Tahle jízda trvá dvě a půl hodiny.
Ani ve Wonosobu ještě nejsem na konci cesty. teprve z Wonosoba jezdí přímě busy na planinu Dieng. Jako na potvoru jezdí ale ze zvláštního autobusáku, který je čtyři kilometry od toho, kam přijíždím z Purwokerta. Minibusy tam nejedou a bryčka je zase moc drahá.Tak jdu pěšky.
Na Dieng autobusák přicházím akorát když se chystá odjíždět autobus. Je plně naložený lidmi a pytli, ve kterých, jak se později ukazuje, je hnojivo. Autobus je úplně narvaný, což je vždycky známka toho, že jedu do chudé oblasti, kde se všechno snaží využít do posledního místečka.
Když vyjíždíme, začíná pršet. Wonosobo je asi 900 m nad mořem (Pangandaran byl samozřejmě na nule), takže teď v půl pátý odpoledne už začíná být cítit chlad. Bohužel je to, jak bývá v tropech zvykem, chlad vlhký.
Z Wonosoba vjíždíme rovnou do mlhy. Moc toho není vidět, ale když se mlha občas protrhne, objevují se dlouhé řady obdělaných záhonků zeleniny. Lidi chodí v bundách a i v autobuse jsou všichni nabalení jako by seděli v buse na Antarktidu.
Po strmých serpentinách stoupáme výš. Dieng je asi ve výšce 2 km nad mořem, takže na těch 26 km co dělí Dieng od Wonosoba vystoupáme víc než o kilometr.
Je pořád chladněji, ale mlha místy úplně mizí. Vykukují celé svahy pokryté terasovitými políčky, hlavně s bramborami a kapustou. Tak proto všechno to hnojivo! Ejhle, už i tady hnojí uměle. Když mají na nákup umělých hnojiv, tak to na tom nejsou zas tak bídně. Že by zelináři-milionáři jako kdysi u nás? Asi ne, to spíš obchodníci se napakujou, ale obyčejní farmáři se akorát dřou.
Planina Dieng
V šest hodin konečně (po 12 hodinách a šesti přestupech) vystupuju v Diengu. Náhorní planina ale není vůbec vidět, protože hustá mlha snížila viditelnost tak na deset metrů. Tím víc to ale působí mysticky.
Ubytovávám se v jednoduchém hotýlku, kde není ani sprcha, ale jen mandi se studenou vodou. Brrr, v takové zimě (ona je fakt zima!) a mýt se ledovou vodou!
Scházím z pokoje dolů do jídelny a dávám si večeři. Venku už je tma. Začíná pěkně pršet a drobné kapky rozptylují oranžové světlo pouličních lamp na všechny strany. Vypadá to jako když u nás v zimě večer sněží. Zima tady je, tak už jen zbývá představit si ten sníh!
Den 186, neděle 21. 2.
Jídelna hotýlku ještě není otevřená (a to už je osm ráno), tak se musím jít najíst někam ven. Nakonec je to lepší, protože nacházím skvělé levné místo, kde mají dokonce i levnou vodu.
Je zataženo, ale mlhu vidím jen na okolních kopcích, takže můžu přehlédnout celou planinu. Je plochá (jak by taky ne, že!) a celá obklopená kopci s políčky zeleniny. Ve vesnici už je živo, farmáři míří na políčka a děti lítají všude kolem. Asi se chystá nějaké politická demonstrace, protože na hlavní silnici (ulicí se to snad ani nedá nazvat) stojí auta ověšená vlajkami a transparenty. Hned vedle je nastoupena místní vojenská posádka zabírající celou silnici. Asi nemají svůj vlastní plac. Všechno tu působí klidně a trochu zpomaleně. Lidi nikam nespěchají a zelí jim z polí neuteče.
Po snídani se po hlavní silnici vydávám na jih planiny ke dvěma kráterovým jezírkům. Ty záhony se zeleninou mě ale tak lákají (k focení, ne k jezení), že nakonec zabočuju na polní cestu a začínám se škrábat po stráni do svahu. Míjím několik farmářů s naloženými koši, jdoucích asi dolů do údolí a po čtvrt hodině jsme na stráni, ze které se dívám na jednu stranu dolů na planinu a na druhou stranu taky dolů, ale daleko hlouběji do údolí odkud jsem přijel.
Všechny okolní svahy jsou pečlivě rozparcelované, s řádky plnými zelí a brambor. Farmáři se boří do hlíny a okopávají svůj jediný zdroj obživy. Většina jich má „vietnamské“ slaměné klobouky a jsou teple oblečeni, protože je zima, a k tomu vlhko. Mezi řádky jdu dál a dál, až se ocitám, úplně náhodou, přímo nad jezery kam jsem chtěl dojít. Teď jen najít stezku dolů!
Podél políček klopýtám ze svahu. Cesta jakž takž, ale zarostlá. Když se konečně ocitám dole, mám pěkně vlhké kalhoty. Jsem u jezera Warna (Barvené), které mělo při pohledu se svahu opravdu zelenou barvu. Pěšinka kolem jezera mi odhaluje zdroj té barvy: síra. Na některých místech totiž voda bublá, silně páchne sírou a je žlutozelená.
Domorodci používají svahy kolem jezera hlavně pro získávání dříví na topení. Celá stráň je holá, posetá pahýly podřezaných stromků a i teď potkávám několik lidí nesoucích plné rance dříví. V tomhle klimatu, a obzvlášť na zdejší sopečné půdě, roste ale všechno zázračně rychle, takže ze chvíli bude stráň zase zarostlá a připravená pro „dřevorubce“.
Za jezerem jsou další terasovitá políčka, na kterých se teď pilně pracuje. Jeden farmář chodí po svém políčku a postřikuje ho chemickým roztokem proti hmyzu.
Nad jezero se začíná snášet mlha. Vlastně je to drobný déšť, ve kterém jezero po chvíli úplně mizí jako za oponou. Obcházím ho kolem dokola, ale asi jsem se dal starou stezkou, protože se v několika místech musím brodit vodou a bahnem.
Ze shora na mě prší a zespodu mi zase teče do bot. Výsledek je, že když jsem konečně u silnice, ždímám ponožky. Voda v botech mi pak čvachtá ještě asi dvě hodiny. Je to blbý, protože jsem vlastně teprve na začátku okruhu kolem planiny. Většina má ale vést po silnici, takže snad nebudu mít moc příležitostí ještě si pohoršit.
Jednou z atrakcí Diengu jsou hinduistické chrámy. Kdysi jich na planině prý stávalo 400, ale do dneška se jich dochovalo jen 8. První z nich - Candi (chrám) Bima - je asi jen čtvrt hodiny chůze od jezera.
Bima stojí osamoceně v lesíku asi 30 m od silnice. Je dobře zachovaný, a oproti ostatním chrámům má jednu zvláštnost, jedinečnou na celé Jávě: reliéfy kudu, které vypadají jako lidské masky vytesané do stěn chrámu. Chrám samotný je malý, ale dobře zrestaurovaný, takže lze získat představu jak zdejší hinduistické chrámy vypadaly.
Od chrámu vede postraní cesta k asi 1,5 km vzdálenému a smrdícímu kráteru Kawah Sikidang. Planina je ještě sopečně aktivní a Sikidang je toho „živoucím“ důkazem.
Kráter je velký ale mělký, takže se po jeho dně dá chodit, aniž bych mi hrozilo udušení. Opět tu páchne síra, bublají sírová jezírka a na jednom místě uniká za silného syčení horká pára ze země. Některá místa jsou přeci jen trochu nebezpečná, protože stačí chybný krok a člověk se uvaří v jezírku kam spadne.
Hned po mě přijela velká skupina jako vždy hlučných Indonésanů, kteří celkem bezstarostně chodí kolem a zdá se, že moc nechápou kde jsou. Před kráterem sedí Indonésani prodávající obarvené lávové kameny nebo prostě jen občerstvení.
Vracím se k Bimě a na křižovatce před ní zahýbám na hlavní silnici vedoucí na sever. Po dalším kilometru chůze po západním okraji planiny skrz malé vesničky scházím ze silnice a vydávám se pěšinkou vedoucí napříč planinou k Ardžunově komplexu hinduistických chrámů stojícímu přímo uprostřed planiny.
Celá planina je podmočená (obzvlášť teď v období dešťů), ale pěšinka k chrámům i plácek kde chrámy stojí se zdají být pevné.
Trochu se trhají mraky a na chrámy začíná dopadat rozptýlené sluneční světlo. Působí to hodně zvláštně, až tajemně. Na plácku stojí pět chrámů, všechny zasvěcené Šivovi, ale pojmenovaní po hrdinech Mahabharaty. Skoro na všech chrámech je nad slepými okny a nade dveřmi vytesána zvláštní podlouhlá tvář s velkýma očima a dlouhým vlnitým knírem (nebo rty). Jinak jsou chrámy jednoduché, a až na pár reliéfů Šivy a několik chrličů vody ploché. Kolem zase pobíhají skupinky Indonésanů a fotí se před chrámy jako diví.
Poprchává, tak se vydávám dál po pěšince dokončit přechod planiny na jejímž severovýchodním okraji je vesnička Dieng kde bydlím. Na chvilku odbočuju k Candi Dwarawati, kde zase můžu vidět tu zvláštní tvář s vlnitým knírem.
Zajímavější než chrám je ale cesta k němu, vedoucí kolem políček se zeleninou a malých domečků, kde právě zemědělci suší brambory nebo převracejí kompost.
Hned po návratu do hotýlku začíná opravdu pršet. A prší až do večer. Věci, které jsem včera vypral jsou ještě pořád vlhké a ta neustálá mlha s deštěm mi je usušit moc nepomůže. Teď navíc musím sušit ještě i boty.
Píšu deník, z čehož mě na chvíli vytrhává jen volání muezzína k modlitbě. Navečer si sedám v jídelně na večeři. Dnes přijel další běloch, takže už tu nejsme sám. Je to Australan, studující už sedm měsíců v Yogyakartě indonéskou historii. Za tu dobu se naučil indonésky a dokonce i čte jejich noviny. Musel, protože kursy historie jsou jen v indonéštině.
Večer je venku zase mlha, i když ne tak hustá jako včera. I tak to ale stačí k tomu, aby s příchodem tmy zase přišla ta mystická atmosféra. Vlastně ji cítím celý den, teď večer jen zesílila.
Den 187, pondělí 22. 2.
Ráno v šest, kdy vycházím z hotýlku, je zase typicky mlhavo a sychravo. Stojím a čekám na autobus spolu s nějakýma slečnama. Je to neuvěřitelný, ale teď r