Bukittinggi a okolí
Den 175, středa 10.2.
Už tři dny mi ve foťáku bliká slabá baterie a teprve tady mají to co potřebuju. Ceny se ale dost liší, proto je třeba obejít několik míst než člověk nakoupí. Tak je to v Indonésii se vším. Pokud má někdo míň peněz a chce žít levněji (a že to jde!), musí buď hodně běhat, nebo hodně smlouvat.
Na trhu kde jsem koupil baterii si dávám snídani a pak se vydávám do ZOO. Nemám nějak velký zájem vidět další špatně živená zvířata, ale v areálu ZOO je muzeum o místní minangkabauské kultuře.
Muzeum je skvělá ukázka minangkabauské architektury, která se podobá batacké. Štíty střech jsou taky zvednuté jako býčí rohy, ale na každé straně jsou navíc přidané další zvednuté štíty, takže střecha vypadá jako býčí hlava se šesti rohy. Muzeum je celé dřevěné, pokryté vyřezávanými deskami s kytičkovými motivy, navíc barevnými. Uvnitř je perfektní výstava věcí používaných Minangkabaui při obdělávání půdy, tkaní a taky příklady krásně vyšívaných látek, z nichž vyrábí šaty nebo zvláštní turbany na hlavu.
ZOO s muzeem stojí na kopci, který je ulicí Jalan Ahmad Yani oddělen od druhého kopce se zbytky pevnosti Fort de Kock. Oba kopce jsou ale spojeny lávkou nad úrovní ulice, takže nemusím dlouze obcházet celé centrum, ale jen přejdu po lávce a jsem v pevnosti. Z lávky je dobrý výhled na město a i na sopky na obzoru. Z pevnosti už nestojí skoro nic, jen obranný val, vysoký asi 3 metry.
Scházím dolů z pevnosti a městem se vydávám k Panorama parku. Jmenuje se tak, protože leží nad kaňonem říčky Sianok a má z něj být pěkný výhled.
Ulice jsou plné prodavačů ovoce, pití, cigaret a suvenýrů. Zase je jednodušší a levnější najíst se na ulici (po Malajsii a Singapuru), ale někdy je třeba smlouvat. Kdy, to člověk pozná až když získá cit pro ceny. I tak běloch zaplatí víc než Indonésan. Pokud však smlouvá, je to ale o dost míň než zaplatí nevědomý turista, který kývne na první cenu.
V Panorama parku si na stromech hrají opičky a dojídají zbytky jídel co tu zanechali piknikující Indonésani. Pohled z parku je fakt skvělý. Na kaňon i okolní sopky. Znovu se ale začíná zatahovat a vrchol sopky Gunung Singgalang je zahalen v mracích.
Přímo pod parkem se nachází jedna z památek na druhou světovou válku a japonskou okupaci, tzv. Japonské jeskyně. Dvacet jedna dlouhých jeskyň propojených chodbami bylo vykutáno indonéskými otroky. Dolů vedou dlouhé schody a vnitřek je z velké části osvětlen. Takhle vypadají docela nevinně, ale vykopat takové množství horniny v tomhle podnebí byl pro mnoho dělníků jejich poslední úkol.
Z parku scházím po serpentinách do kaňonu. Chci se vydat do vesničky Koto Gadang, která má být na jeho druhé straně. Ještě před tím si ale sedám v malinké jídelně a dávám si k obědu rýži s vařenými listy kasavy.
Na dně kamenitého kaňonu se prodírá říčka Sianok a já zase musím několikrát překonávat ji. Mám sandály, takže mi nějaké to brodění nevadí. Pohled kaňonem je skvělý - kameny, skály, džungle a plantáže. Trochu bloudím a musím se i kus vracet, protože jsem přešel cestičku do svahu k vesnici.
Šplhám nahoru po druhé straně kaňonu a míjím visutý most. Aha, asi ho tady postavili aby cestu do Koto Gadang zjednodušili. Nejspíš jsem si všechno to brodění mohl odpustit. No, uvidím na zpáteční cestě.
Mezi skalami vedou nahoru ohromné schody. Konči na pěšince, která už vede do vesnice. Po cestě míjím banánovou a dokonce i citrónovou plantáž.
Vesnice Koto Gadang je známá výrobou stříbrných šperků. Nejspíš proto je tak malebná a příjemná a od těch chudých vesnic co jsme míjeli cestou do Bukitttinggi se liší asi jako hrad od hnojiště. Kdybych doma vlastnil některých z těch domečků, byl bych docela spokojený.
Na ulicích je živo a z několika domků se ozývá hlučná diskuse skupinek sousedů. Jsou tu krásný holky, až se skoro nechce věřit, že jsem v obyčejné vesnici na Sumatře. Je ale fakt, že v Indonésii jsou zatím bezkonkurenčně nejhezčí holky na téhle cestě. A ty jejich pohledy! Pěkných pár Zápaďáků se už nechalo oblouznit a oženili se tady.
Většina Minangkabauů jsou muslimové, takže i v Koto Gadang je mešita, a to docela pěkná. Oklikou se pomalu vracím na místo kudy jsem do vesnice přišel a pak se začínám vracet ke kaňonu. Lávka přes kaňon opravdu vede na silnici z Bukittinggi do kaňonu, takže tentokrát už se nemusím namáčet. Počasí to ale zařizuje za mně a začíná mě namáčet seshora.
Z Bukittinggi bych chtěl dál jet už rovnou do Jakarty, proto se stavuju na autobusovém nádraží. Jak je v indonéských městech zvykem, je docela daleko od centra. Cesta do Jakarty, prakticky přes půl Sumatry, má trvat 30 hodin. Ceny jízdenek se mi zdají vysoké, tak smlouvám až jsem si vysmlouval cenu o třetinu nižší. To jsem teda zvědavej co za ty peníze dostanu. Do centra se vracím minibusem, protože je to fakt daleko a já jsem se dnes nachodil už dost.
Už i do Bukittinggi dorazil Internet, tak si k němu na chvíli sedám. Za uplynulý týden mám 15 nových dopisů.
Aby všechno neprobíhal tak hladce jako dosud, tak mě cestou na večeři opouští jeden sandál. Vytrhnutá přezka, jež už se nedá spravit. Tyhle sandály jsou už druhé co mi během cesty dosloužily. Koupil jsem je v Bangkoku poté, co mě opustil první pár. Ach jo, zase další výdaj navíc...
Cesta do Jakarty bude hodně dlouhá, tak si v jednom z místních knihkupectví - antikvariátů s knihami co jim prodali jiní turisti - kupuju „Kouli“ od Michaela Crichtona. Už dávno jsem na ni chtěl jít do kina, ale zatím to nějak nevyšlo. Tak se snad budu bavit v autobuse.
Co se zítřkem? V okolí Bukittinggi je hodně zajímavých míst, ale místní doprava je tak pomalá, že bych za den stihnul tak maximálně dvě. Nezbývá nic jinýho, než si v cestovce koupit túru po nejzajímavějších místech v okolí. Snad to omezování a popohánění průvodcem pro jednou přežiju.
Den 176, čtvrtek 11. 2.
Na túru po okolí Minangkabau nazvanou „Kultura Minangkabau“ vyrážíme v půl deváté ráno. Bukittinggi je opravdu malé, protože z těch šesti lidí se kterými jsem v dodávce se mnou čtyři jeli před dvěma dny z Parapatu - anglický pár a starší holandský pár.
Když vyjíždíme z města, průvodce Pebi nám začíná představovat okolí a mluví i o celé provincii Západní Sumatra. Kolem Bukittinggi jsou tři velké sopky, proto se mu taky někdy říká Tri Arga (Tři hory). Samotný název Bukittinggi znamená Vysoký vrch.
Na sopky se dá vylézt, ale prý není jednoduché sehnat průvodce, protože místní si nechtějí rozzlobit horské duchy. Sopky jsou teď zahalené v mracích, ale jinak je obloha modrá jen s občasnými obláčky.
I v okolí Bukittinggi jsou stovky rýžových políček. Většina z nich je obdělávána pomocí tzv. „minangkabauského traktoru“, což není nic jiného než býk zapřažený do pluhu. Než se rýže zasadí do vlastního políčka, je nějakou dobu v přípravném políčku. Jakmile je zasazena do svého políčka, trvá 3-4 měsíce než dozraje. Sklízet se tedy může 3× ročně.
Zastavujeme v kopci a vysedáme. Dodávka popojíždí nahoru na kopec, kde zastavuje a čeká na nás. My mezitím jdeme pomalu za ní a Pebi nám ukazuje některé rostliny. Jejich jména pro nás nejsou vůbec nová, jen je doma známe už zpracované. Vidět je jak vypadají v přírodě je ale něco úplně jiného.
Začínáme u skořicovníku, ze kterého se používá nejen kůra, kterou známe i u nás v podobě srolovaných trubiček nebo prášku, ale i list. I listy voní dost jako skořice. Další je hřebíček, jehož listy mají nádhernou vůni. My ale používáme plody.
O kousek výš rostou banánovníky. Z jednoho visí velký trs banánů zakončený novým, ještě nerozvinutým květem. Tenhle banánovník nikdo neobhospodařuje, což se pozná právě podle přítomnosti květu. Aby totiž banány dorostly do největší délky, je třeba květ useknout, aby plodům nebral sílu.
Hned za banánovníkem se krčí ananasové keře (z každého roste jeden ananas) a o dalších 50 metrů dál do kopce zase papája a avokádo. Listy z papáji prý obsahují chinin, proto vývar je tu z nich používán jako antimalarikum. Listy avokáda jsou prý zase tak silné, že dokáží vyvolat potrat - kdo ví, jestli je to pravda? No a nakonec káva s velkými býlími květy a zelenými bobulemi. Všechny tyhle rostliny se společně s čajem a rýží pěstují na okolních plantážích.
Na dalším kopečku zastavujeme u malé restaurace. Je z ní skvělý výhled na rýžová políčka v údolí a sopky na obzoru. Můžeme si dát skořicový čaj, nebo koupit některé s místních koření.
Před restaurací stojí ještě jedna dodávka, která podniká stejnou túru jako my. Zajímavější je ale její „obsah“ - mimo jiné i dva Češi! Jeden cestuje po jihovýchodní Asii, druhý dojel po zemi do Indie, přeletěl do Thajska a teď směřuje do Austrálie. Tam chce chvíli pracovat a pak se pustit dál do Jižní Ameriky. Na cestě je asi tři měsíce. Navzájem si sdělujeme zážitky z cesty a všichni máme stejný názor na Malajsii: pěkná, ale poněkud poevropštěná (takže malinko nudná) země.
Z vyhlídky, která se jmenuje Tabek Patah sjíždíme dolů do údolí. Zastavujeme u vesničky Sungai Tarab a přes rýžová políčka se brodíme ke kávovému mlýnu. Ještě že mám vysoké boty, ze kterých snadno smyju všechno bahno. Ostatní dopadají ve svých sandálech daleko hůř a tak se před prohlídkou mlýna nejdřív umývají v náhonu.
Mlýn je strašně jednoduchý, ale geniální. Mlýnské kolo otáčí osou, na níž jsou umístěny asi 20cm tyče. Ty fungují na stejném principu jako hřebíčky na válci v hrací skříňce, tj. každá tyč jednou za otočku nadzvedne těžkou kládu, která se při dalším pootočení osy z tyčky zase vysmekne a spadne. Klády se tak střídavě zvedají a padají a přitom drtí kávová zrna nasypaná v korytech pod nimi. U koryt sedí ženy a přidávají zrna nebo odebírají už namletou kávu. Touhle tradiční metodou se tady zpracovává velká část usušené kávy.
Blíží se poledne a pořád ještě svítí slunce. Cestou do Payaruyungu, kde bychom se měli naobědvat, zastavujeme v městě Batu Sangkar, před tradičním minangkabauským shromažďovacím domem. Domy postavené v minangkabauském stylu se poznají podle oněch „býčích“ střech. Stejně jako muzeum v Bukittinggi i tenhle dům je pokryt vyřezanými a nabarvenými deskami a stojí před nimi dvě sýpky. Jedna z nich sloužila jako obecní zásobárna obilí pro případ, že by někdo měl špatnou úrodu. Nebyla to ale žádná charita. Farmář si z ní obilí v případě potřeby půjčil, ale jakmile se mu urodilo, musel ho zase vrátit.
Zastavujeme před palácem Rumah Gadang Payaruyung, několik kilometrů od Batu Sangkar. Před prohlídkou si ale dáváme oběd v jídelně u parkoviště. A jelikož jsme na Západní Sumatře jejíž hlavní město je Padang, oběd je v padangském stylu. Tenhle styl jídla je prý v Indonésii hodně rozšířený a oblíbený. Základ tvoří rýže, ke které se na stůl přinesou taliřky se všelijakými přílohami - vajíčka, kuřecí maso, ryby, okurky, jackfruit, listy kasavy, čili a další (výběr se liší jídelna od jídelny) a host pak zaplatí jen za to co snědl. Během jídla se může kdykoliv rozhodnout co si dá a není vázán „pevným“ obsahem svého talíře,
Oběd byl vynikající a kupodivu i docela levný. Klobouk dolů před jejih kuchařským uměním.
Druhá skupina (s Čechy) se právě vrátila z paláce a sedají k obědu. Teď je palác k dispozici nám. Opět je to mohutná stavba, stylově shodná s bukittinggským muzeem. Jen je daleko větší a výstavnější. Není divu, protože jde o palác minangkabauského krále. Dnes je z něj muzeum.
Palác je jedna obrovská hala, v jejíž zadní části se schovává několik místností oddělených od sebe jen tenkou dřevěnou stěnou a zakrytých zatahovacími závěsy. Pro obyvatele soukromí nic moc, ale tenkrát to tak chodilo. Král sám bydlel ve 2. patře, kde je velká místnost s okny (místnosti dole jsou bez oken). Za palácem o samotě stojí mešita a další domeček. Prý pro rodiče, asi něco jako vejminek.
Jednou z nejvíc fascinujících skutečností Minangkabauů je, že ač jsou muslimové, žijí v matriarchální společnosti. To znamená, že v rodině mají hlavní slovo ženy, dědictví dostávají dcery, muži se po svatbě stěhují do manželčina domu a převezmou její jméno. Pro děti není nejdůležitější otec, ale strýc (protože je bratr matky, hlavy domu). K němu si chodí pro rady. Je to dost jiný než u nás. S dědictvím mi to ale připadá docela logický, protože u mužů se předpokládá, že až se ožení, přistěhují se do domu k manželce (takže nic nepotřebují), nebo se postaví na vlastní nohy. U ženy jako hlavy domu se zase předpokládá, že se bude starat o chod domu. To je stejné jako u nás, v naší společnosti však mají daleko menší slovo.
Pokud v domě, tedy ve světských záležitostech, vládne žena, v náboženských otázkách má hlavní slovo muž. A jelikož pro muslimy je islám vším a všechno je mu podřízeno, musí se ženy s muži v otázkách domu radit. Minangkabauové jsou s tímhle systémem zdá se spokojeni a Pebi sám hovoří o dokonalé demokracii. No, abych pravdu řekl jsem z toho trochu zmatený a budu si o tom muset přečíst o trochu víc než dosud.
Království Minangkabau vzniklo někdy v 11. až 14. století n. l. a existuje několik legend o vzniku jeho jména. Jedna z nich hovoří o jávanském králi, který se na své pouti dostal až do této části Sumatry. Zamiloval se do jedné z místních dívek a odvedl si ji sebou na Jávu, kde se s ní oženil. Z manželství vzešel syn, který po následném rozvodu rodičů zůstal u otce na Jávě jako budoucí následník trůnu.
Když povyrostl, zatoužil podívat se za matkou na Sumatru. Otec ho tedy pustil, ale jen za podmínky, že se brzy vrátí. Syn se zanedlouho opravdu vrátil, ale pevně rozhodnut (ovlivněn matkou), že se stane králem na Sumatře. O tom jávanský král samozřejmě nechtěl ani slyšet, protože se synem počítal jako se svým následníkem. Proto mu syn navrhl, ať uspořádají zápas býků. Jednoho z Jávy a jednoho ze Sumatry. Syn se pak stane králem té strany, jejíž býk zvítězí.
Zápas se měl odehrát na Sumatře. Jávanský král vybral z několika desítek nejlepších býků na Jávě jednoho mimořádně velkého a silného. Jeho syn naopak vybral mladého býčka, který ještě pil mateřské mléko. Nechal ho několik dní hladovět a těsně před zápasem mu na rohy připevnil dva ostré nože.
Když zápas začal a býci byli vpuštěni k sobě, velký býk se zastavil a asi nechtěl věřit, že by měl bojovat s býčkem, kterému ještě teče mlíko po bradě. Jakmile však hladový býček spatřil býka, myslel si, že je to jeho matka, která ho přišla nakojit. Rozběhl se proto ke zkoprnělému býkovi a ostrými noži mu rozpáral břicho. Tak vyhrál sumaterský býček, na což místní diváci ihned zareagovali radostnými výkřiky „Minanag kabau! Minang kabau!“, což v jejich řeči znamená „Vyhrál býk!“. Tak vzniklo jméno království a i tradice býčích střech. A nebo taky ne. Kdo ví, co je na tomhle příběhu pravdy?
Okouzlení palácem jsme na cestě k předposlední zastávce - jezeru Singkarak. Spolu s blízkým jezerem Maninjau je to další sumaterské sopečné jezero. Turistický ruch tu sice není tak rozvinutý jako u jezera Toba, ale i tak je to krásné místo. Jsme tu jen na odpočinkové zastávce, během níž klábosím s Čechy a všichni si užíváme příjemného počasí.
Cestou zpět do hor se však jako na potvoru začíná zhoršovat. No, teď už to zas tak moc nevadí, protože naše poslední zastávka jsou umělecké dílny ve vesničce Pandai Sikat, kde nám déšť nevadí. Koukáme se jak se vyrábí místní tkaná látka zvaní ikat. Tkadleny každý kus tkají na ručních stavech několik měsíců. Vytvářejí na nich totiž tak složité vzory, že za den utkají jen 5 až 8 cm látky. Látku tkají buď na objednávku, kdy mají dáno jaké vzory vytvořit, nebo tkají podle své momentální nálady. Vzorů je prý asi 360 a každý něco vyjadřuje. U „spontánně“ tkaných látek se podle nich prý dá poznat v jakém rozpoložení byla tkadlena při tkaní.
Ve stejném domku je řezbářská dílna, kde mají stejné barevné dřevoryty jako je obložení minangkabauských paláců. U dílen je i malý krámek, kde se dají všechny vyrobené věci koupit.
Z Pandai Sikat jsme za půl hodiny zpět v Bukittinggi. Je pět hodin, a tak se ještě procházím po městě a koukám na nádherné červánky vytvořené zapadajícím sluncem na bouřkových mracích.
Cesta do Jakarty
Den 177, pátek 12. 2.
Bus do Jakarty odjíždí až v deset, ale na nádraží mám být už v půl devátý. Vstávám proto v půl sedmý, abych se tam za každých okolností dostal včas.
Hned jak vylízám z hotýlku začínají se okolnosti zhoršovat. Ještě není ani půl osmý a už přichází tropický liják. Nasedám do minibusu směrem na nádraží. Většina cestujících jsou školáci. Asi mají nějaké „slevenky“, protože při vystupování platí míň než polovinu toho co ostatní. Docela mě to překvapuje, podobný sociální tah bych v zemi „třetího“ světa nečekal. Při placení na konečné se mě řidič zase snaží obrat, ale má tu smůlu, že znám správnou výši jízdného.
Času mám dost, tak si u stolečku jedné babičky dávám snídani a pak teprve mířím do „kanceláře“ (dřevěné boudy) autobusové společnosti.
Už je tu docela živo, ale nikdo není cestující, všichni jsou „zaměstnanci“, což znamená naháněči, kteří sledují kolemjdoucí a překřikují se navzájem, aby je přilákali právě ke své společnosti. Obzvlášť přetrhnout se můžou když vidí turistu, protože ti většinou nemají ani ponětí o skutečných cenách, a tak většinou zaplatí o dost víc, z čehož „zaměstnance“ dostane tučnou provizi. Teď tady ale žádní turisti nejsou, protože a) Indonésie je úplně prázdná a b) těch pár turistů používá turistické autobusy (o dost dražší, ale dostanou je bez zastávky rovnou na místo, často i přímo před hotel).
Jeden z naháněčů se mě ptá na vzdělání, a když se pak ptám já jeho, odpovídá mi „Moje univerzita je tenhle autobusák, tady jsem strávil celý život.“ Je neuvěřitelný, kolik se jich tady poflakuje. Většinou jenom kouří, klábosí a nic nedělají.
Je 10 hodin a autobus nikde. Cestující přicházejí a odcházejí stejně jako ubíhají hodiny. A jen jeden cestující je pořád tady - já. Na Sumatře je cestování pomalé, ale v jednu hodinu se už přeci jen ptám co že je s tím busem do Jakarty. „Jede z Medanu, v tom ranním dešti asi vznikla zácpa a on se asi zdržel“. Hm, co na to říct? Klidně to může být pravda. A asi to je pravda.
Před druhou hodinou přichází nějaký dědula, prohodí pár slov s úředníkem společnosti a prý ať jdu s ním. Stejně mě čeká 30 hodin v autobuse, tak už mi to začíná být jedno. Spíš z toho začínám mít srandu a jsem zvědavej jak to nakonec dopadne.
Dědula mě odvádí před autobusák, kde nasedáme do minibusu. Je nacpaný až k prasknutí - lidma i pytlema, takže mám oba batohy pod bradou na klíně. Prý popojedeme do městečka Padangpangdžang, kde zastavující busy jedoucí z Padangu do Jakarty. Teda teď to opravdu začíná být zajímavý.
Čekám v Padangpangdžangu a před třetí hodinou odpolední přijíždí autobus, který mě podle děduly vezme do Jakarty. Musím říct, že tímhle završením čekání mě překvapili. Asi uznali, že už čekám nějak dlouho a rozhodli se to vyřešit jinak než čekáním na nádraží v Bukittinggi. Odvezli mě na nejbližší autobusák, kde staví busy do Jakarty z jiného směru než z Medanu (který od rána nepřijel), zaplatili za minibus a nějak mě vecpali do autobusu jiné společnosti. Dost dobrý! Čekal jsem sice šest a půl hodiny, ale nic nenamítám, protože se držím našeho pákistánského hesla „je jedno jak, hlavně když jedu“. Do Jakarty sice přijedu nejspíš v noci (zítra), to ale budu řešit až na místě.
Autobus je typu 2×2 (dvě a dvě sedačky oddělené uličkou), ale já mám samozřejmě tu smůlu, že sedím úplně vzadu, kde je vedle sebe sedaček šest. Skvělý, vzhledem k tomu, že jsem o polovinu větší než průměrný Indonésan, pro kterého je tenhle bus stavěný. Navíc je hned pod námi motor, který pěkně topí, jakoby nestačilo, že už venku je jako v kamnech. A aby ani toho nebylo dost, ze všech chlapů se kterýma vzadu sedím se vyklubaly tovární komíny hulící jednu cigaretu za druhou. Příjemná vyhlídka na 30hodinovou jízdu! Hlavní ale je, že je!
Teď vidím, že sama prozřetelnost mě dokopala k tomu, abych si koupil knihu na čtení. Tak mi bude cesta ubíhat rychleji.
Hodiny opravdu ubíhají celkem rychle, krajina je pořád stejná. Buď kopce, nebo rýžová políčka, nebo kombinace obojího. Ještě že Crichton podle očekávání píše stylem při kterém se nenudím, i když občas kroutím hlavou nad tím, jak se to jeho hrdinové „Koule“ chovají. No, Američani.
Občas zastavíme na jídlo a toaletu. V motorestech mají většinou padangské jídlo a potkávají se u nich autobusy jedoucí do různých měst. V sedm večer už je tma, takže končím se čtením. Musím nějak přežít noc (to je vždycky v tak těsném prostoru nejtěžší), zítra už to bude pohoda.
Při jedné zastávce potkávám Holanďana, který jede opačným směrem. Z tohohle motorestu je to podle něj do Jakarty ještě alespoň 24 hodin cesty. Je zvláštní, že on taky sedí na zadní šestce a musí se taky mačkat s pěti indonéskými komíny.
Je osm večer a my znovu vyrážíme do tmy sumaterské džungle.
Den 178, sobota 13. 2.
Bum!!! Prásk!!! Ozývá se řinčení skla a závěsy v autobuse začínají zběsile vát. Skoro jako dekomprese, akorát že nejsme v letadle. Autobus ale jede dál. Doufá, že ne jen vlastní setrvačností a ne z nějakého srázu!!! Ne, všechno se zdá v pořádku, až na ta rozbitá okna. Zastavujeme až po další čtvrthodině u nějakého motorestu. Je jedna v noci.
Pomocníci řidiče se hned dávají do opravy. Jde jim to nějak dobře - přesně vědí co mají dělat a jak otvor po vymláceném skle na zbylou část cesty do Jakarty dočasně zakrýt. Ptám se co se stalo, nebo spíš co se děje, protože v následujících minutách přijíždí další bus s rozbitým oknem. A za ním za chvíli další. A další! A další!!! A během 20 minut stojí před motorestem pět (!) autobusů s rozbitými okny! Že by někdo dopomáhal tomuhle motorestu k obratu?
Skutečnost je daleko prozaičtější: zloději. V téhle oblasti se prý pohybují zloději, kteří se rozbíjením oken autobusů kameny snaží autobusy zastavit, aby je mohli přepadnout a lidi okrást. Aha, tak teď už chápu proč jsme nezastavili. Už mi došlo jakto že všichni motající se kolem oprav oken přesně vědí co a jak dělat. Oprava a čekání na zaschnutí oken trvá dvě hodiny. Další dvě hodiny zpoždění.
Po šesté ráno se začíná rozednívat. Na polohu skrčence z hrobu Velké Moravy jsem si už zvyknul, takže noc nebyla zas tak strašná. Teď už si navíc můžu zase začít čísta čas bude ubíhat daleko rychleji.
Indonésani se v buse chovají podobně jako Indové. Nejen že kouří, ale všechny odpadky odhazují na zem nebo ještě líp z okna. Na zastávce průvodčí všechen sajrajt vymete z autobusu ven, aby všichni měli prostor pro další prasečinky. To je ta (ne)vzdělanost.
Krajina za okny se od včerejška moc nezměnila, ale domy vypadají jinak. Už jsme v provincii Jižní Sumatra a domy s „býčími“ střechami se ztratily. Místo nich nastoupily střechy normální, místo vlnitého plechu však pokryté taškami.
V autobuse sedí víc lidí než je sedadel. Tohle kouzlo je umožněno plastikovými sedačkami, které vypadají jak od barového pultu, jen nižší. Na začátku cesty byly schované v zavazadlovém prostoru a jak přibývali lidé, sedačky ze zavazadlového prostoru ubývaly. Úplně vzadu, před naší šestkou, je navíc několik pytlů s obilím, které teď mému sousedovi dočasně slouží jako podložka na nohy.
Během dne opět několikrát zastavujeme na občerstvení a míjíme se s několika dalšími busy do Jakarty. Setkávám se pořád se stejnými lidmi, kteří mají ohromnou radost, že mi na každé další zastávce můžou klást další a další otázky. Většinou jsou to kluci od dvaceti do třiceti, všichni však mají jedno společné. Šíleně kouří.
V osm večer, už za tmy, přijíždíme do přístavu Bakauheni na nejjižnějším cípu Sumatry. Celou Sumatru máme konečně za sebou, teď už jen přejet trajektem na Jávu a pak by to měly být tak dvě hodiny do Jakarty. Vystupujeme z autobusu a každý dostáváme lodní lístek (včetně pojištění!). Po můstku přecházíme na trajekt, prázdný autobus na něj najíždí jinudy. Za dalších 20 minut odrážíme od břehu a otáčíme se směrem k tenoučké lince světel v dálce, přístavu Merak na Jávě, vzdáleném asi 40 km. Sumatra se pomalu vzdaluje...
Na lodi je velká hala s dřevěnými sedačkami, ale na palubě fouká svěží větřík a je příjemně. V lodním bufetu si kupuju rýži s tofu a zeleninou (na polystyrénovém tácku, zabalenou ve fólii a přidaní je k ní i lžička!) a nějakou jedovatě zelenou rolku, která ale chutná skvěle - je plněná kokosem. Dává se se mnou do řeči Indonésan, který pracuje na americkém velvyslanectví (hrdě mi ukazuje pracovní visačku a i na čepici má americký znak). Američani prý mají v Jakartě 300 budov, kde on pracuje jako jeden z údržbářů. No, ten počet je trochu neuvěřitelný, ale proč ne.
Před jedenáctou přistáváme a po výjezdu z přístavu zastavujeme na pozdní večeři. Z Meraku odjíždíme až o půlnoci.