INDONÉSIE
SUMATRA
Před přístavem čeká autobus do Medanu, který je v ceně lodního lístku. Hned vyrážíme na dálnici. Zatím to tu vypadá docela udržovaně, jen podél cesty jsou dřevěné domky s plechovými střechami. Čekal jsem to horší.
Silnice je dobře značená. V indonézštině, samozřejmě. Malajština a indonézština jsou skoro stejné jazyky, takže všechno co jsem se naučil v Malajsii použiju i tady.
Medan
V Medanu jsem vysazen někde na ulici, ale ukazuje se, že je to pár metrů od místa kde jsem se chtěl ubytovat a tedy i kousek od centra. Ubytovávám se v noclehárně pro pět lidí za necelý dolar na člověka. Neuvěřitelný! Hned naproti nám je krásná mešita Raya s černými kopulemi a jedním vysokým minaretem.
Ulice jsou sice víc zanedbané než v Malajsii, ale jezdí po nich docela dost nových aut včetně drahých džípů. Zase se ale „vrátily“ pouliční stánky a malinké jídelny, které jsem v Malajsii a Singapuru tak postrádal (i když v Georgetown už vlastně byly taky). Skoro každý koho míjím se na mě usměje a řidiči bečaků (indonéské jméno pro cyklorikšu) se mi po jednom odmítnutí už nevnucují, jen se dál usmívají.
Bečaky jsou trochu jiné než indické nebo malajské rikši. Jezdec sedí vzadu a pasažéři se vezou pod stříškou vepředu. Kromě bečaků tu jezdí taxíky, busy MHD, minibusy (kterým se často říká bemo ze spojení bečak-motor) a ojek (motorky se sajdkárou). Všechny vehikly vydávají dohromady pěkný hluk a smrad, od kterého jsem si od indického subkontinentu už stačil odvyknout. Tak teď je to nanovo.
Centrum je pár set metrů na sever od mého losmenu (levné ubytování). Jen tak se procházím a vstřebávám nové prostředí. Vcházím do jednoho moderního nákupního centra. Docela dobrý! Zastavuju se v supermarketu a nevěřím jak je tu levno. Něco o polovinu, něco třeba 3× až 4× levnější než v Malajsii, a přitom mají stejný výběr (což mě překvapuje asi nejvíc)!
O dvě patra níž pod supermarketem jsou hned dvě internetové kavárny za 20 korun na hodinu! To je zatím nejlevnější Internet na celé cestě.
Zacházím dál z centra do nějaké lepší čtvrti. Jsou v ní velké vily s udržovanými zahradami.Připojuje se ke mně asi dvacetiletý kluk, chce si povídat v angličtině. Vracím se už do losmenu a on jde se mnou. Meleme pátý přes devátý, občas i rukama, protože jeho angličtina je jen základní. Docela zábavný rozhovor, ovšem až na ten konec. Když se loučíme před losmenem, chce po mě pár rupek. Tíms’ to teda zkazil.
Den 168, středa 3. 2.
Včera jsem si nestihnul vyměnit peníze, tak to teď musím napravit. Bohužel je zataženo, takže se Medan zdá šedivější, ale i tak je to pořád 100× lepší, než jakékoliv stejně velké město v Indii. Banky mají otevřeno až od desíti, tak si zatím kupuju něco ke snídani. Narážím na banku, která je otevřená dřív, ale kurs je hodně nízký. Po desáté zkouším několik bank, ale kurs je o hodně nižší než na Penangu, což nemá logiku. Nakonec, asi po hodině a půl, vyměňuju $100 za nejlepší kurs co jsem našel, který je ale stejně nižší než v Malajsii.
Balím věci a odcházím chytit si mikrobus na autobusové nádraží. Je odsud asi 10 km, ale naštěstí nemusím platit za taxi, protože mikrobus č, 64 mě tam sveze za zlomek ceny.
Medan je rozlehlý a z cesty mikrobusem se klube docela dobrá exkurze do života obyčejných Indonésanů. Nejen, že cestuju jako oni, tj. v mikrobuse a ne v taxi, ale mikrobus projíždí všelijakými zapadlými uličkami, chudými i bohatými čtvrtěmi, kolem továren i parků. Medan vypadá chudší než malajsijská města, ale stále má ještě daleko do chudoby, kterou mi každý kdo odsud přijel popisoval. Chudoba je asi hodně relativní pojem.
Bus do Bukit Lawang má prý jet každou půl hodinu, já čekám kolem hodiny. Po ní se objevuje stará ojetina, za kterou by se nemuseli stydět ani v Indii. Nějakým zázrakem ale drží pohromadě, tak ji ještě drze nasadili do provozu. Sedačky jsou 2+3 vedle sebe, orvané jako v Bangladéši, prostě... jsem zpět ve „třetím“ světě. Jízdné je ale až směšně nízké (asi 8 korun na 100 km!), takže nač si stěžovat?
V buse se se mnou hned seznamuje Indonésan Bobby, který má „náhodou“ v Bukit Lawang hotýlek, který taky organizuje (náhodou) túry do džungle. Trochu se bavíme a škádlíme na téma ubytování a túry v džungli, až se to na konec zvrhává ve smlouvání ceny. I tak jsem mu ale celkem jasně naznačil, že jeho řečem a jeho cenám nehodlám věřit, dokud si je v Bukit Lawang neověřím. Viditelně se mu to nelíbí a je přirozené, že nechápe pozici nás turistů, kteří jsme (když se necháme) v zemích jako je Indonésie bráni na hůl, a proto prostě musíme být skeptičtí a nedůvěřovat těm lidem co se kolem nás motají.
V Indonésii je to navíc ještě o jeden rozměr obtížnější - lidi jsou tady extrémně přátelští a tomu kdo si nedá pozor prostě vykecají díru do hlavy. Alespoň mám postaráno o novou zábavu - odhalování lidí a jejich schopností. Bobby ale nakonec neodjíždí se mnou, protože si vzpomněl, že měl dát nějaké peníze svému nemocnému kamarádovi v nemocnici.
Sumatra už dávno není panenská džungle. Ta byla vykácena a nahrazena něčím, co vydělává peníze. Podél cesty tak můžu vidět nekonečné plantáže olejové palmy střídající se s plantážemi gumovníku.
Silnice odpovídá autobusu, protože druhá polovina cesty mezi Medanem a Bukit Lawang je plná děr a široká akorát tak pro tříkolku. Míjíme několik zablácených měst, ve kterých vidím překvapivě hodně školáků v uniformách. Někdy mi přijde, že se městečko „skládá“ jen ze samých školáků.
Tam kam nezasáhly plantáže se pěstuje rýže a těsně před Bukit Lawang už vidím i kapsy džungle. Čím víc se blížíme k Bukit Lawang, tím nabývá krajina romantičtější podoby: smaragdově zelená růžová políčka s občasnými domečky a palmami, za nimiž se do výše zvedají kopce porostlé tmavě zelenou džunglí. Škoda, že nesvítí slunce, i tak je to ale paráda.
Bukit Lawang
Bukit Lawang je vlastně řetěz hotýlku, ubytoven a restaurací táhnoucí se asi kilometr od džungle národního parku Gunung Leuser podél divoké řeky Bohorok. Autobusové „nádraží“ (spíš autobusový blátivý plácek) je tam, kde končí silnice. Dál už je jen napůl betonový napůl bahnitý (v období dešťů) chodníček. Je tu božský klid, největší hluk vydává šumící Bohorok.
Ubytovávám se v „Bobbyho“ hotelu, protože ani ne za $1(!) mám pro sebe místnost s koupelnou a malou verandičkou, kde si můžu v klídku sednout a dívat se na řeku. Je tu docela dost turistů, víc než jsem myslel, že v téhle, pro Indonésii tak těžké době, uvidím. Bukit Lawang je věhlasné sídlo „Orang-Utan Rehabilitation Centre“ a tedy asi nejpřístupnější místo na zeměkouli pro pozorování orangutanů ve volné přírodě.
Orangutani volně žijí jen na Sumatře a Borneu, přičemž dostat se na Borneou stojí daleko víc peněz a námahy než dostat se sem na Sumatru. No, uvidíme, jestli budu mít štěstí a nějakého orangutana uvidím.
Na túry do národního parku se smí jen s průvodcem, takže to bude něco stát. Sjednávám si průvodce na zítřek, kdy bych měl ještě s několika dalšíma lidma projít džunglí k hornímu toku Bohoroku a zpátky do Bukit Lawang ji sjet na raftu. Zní to skvěle!
K pozdnímu obědu si dávám gado-gado - nakrájené brambory s čerstvým zelím a výhonky, polité hustou arašídovou omáčkou a poprvé zkouším indonéské pivo Bintang. Je moc dobrý.
Krápe, takže už dnes nemůžu nic moc podnikat. Jen tak se procházím podél řeky a musím říct, že některé hotýlky jsou stylové - celé dřevěné a bambusové, stavěné jako tradiční chýše nebo domy. Je tady i několik levných restaurací, proto nemusím spoléhat jen na restauraci v hotýlku, kde je přeci jen trochu draho. Je vidět, že tohle místo slouží hlavně turistům, protože každý druhý krámek je „cestovní kancelář“ nebo prodává suvenýry. Ty levné restaurace ale slouží spíš místním lidem, protože turisti většinou věří jen jídlům v hotýlkových restauracích.
Večer je příjemný, sice trochu vlhký (taky jsme v džungli, ne?), ale klidný a pohodový. Hučení řeky je příjemné, což už se bohužel nedá říct o hučení naftového generátoru elektřiny. Právě totiž v celé vesnici vypadl proud.
Den 169, čtvrtek 4. 2.
Na túru do džungle nás odchází sedm plus průvodce. Dávám si malou snídani a po desáté vyrážíme. Sice trochu prší (a vypadá to, že hned tak nepřestane), ale ono je to vlastně jedno, protože stejně budeme promočení od potu. Hlavně aby to přežil foťák, sebe vždycky nějak vyždímu.
Vcházíme do národního parku Gunung Leuser (hory Leuser) a hned začátek je drsný. Šplháme do prudkého kopce po bahnité stezce vydatně podporováni kapkami z nebe a z okolních stromů. Procházíme gumovníkovou plantáží a noříme se do džungle. Přestává pršet, ale možná je to jen tím, že jsme s ponořili do hustého porostu, který dolů kapky nepropouští, pokud neprší opravdu silně. Všechno kolem je mokré a vlhké. Fakt nemusí ani pršet a džungle je stejně vlhká už jen od toho jak se „potí“. Stoupáme nad řeku a vidíme nad ní povalovat se chuchvalce mlhy.
Náš průvodce se jmenuje Tony a může mu být tak patnáct. Jde bos. Prý je to nejlepší, hadů a podobné havěti se nebojí.
Už po čtvrt hodině jsem promočený až na kůži. No jo, džungle. Kromě pekelnýho vlhka je i šero. To se snad ani nebudou dát dělat fotky, protože jsem si blbec zapomněl koupit citlivější film!
Připojují se k nám dva další průvodci a všichni tři začínají halekat jako na lesy, vlastně jako na džungli. Přivolávají orangutany, kteří se prý potulují právě v těchhle místech. Chvíli to trvá, ale pak se ozývá první zašustění v korunách stromů a už vidíme, jak se pomalu přibližuje orangutaní samice s malým orangutánětem. Taky ji nejspíš přitáhly ty banány, které drží Tony v ruce. Pohupuje se na větvích a ani moc neváhá jestli se k nám má přiblížit nebo ne. Nejspíš naše průvodce dobře zná. Je sakramentský šero, tak nevím, jaký kouzla budu muset s foťákem provést, abych neměl z fotek jen černý flek.
Samice už je přímo nad námi a visí na větvi asi tři metry nad zemí. Na prsou se jí tulí mládě a obě si nás zvědavě prohlížejí. Možná zvědavěji než my je. Tony jim dává banány. Nepřemýšlí ani vteřinu a už si pochutnávají. Žádný velký strach nebo nedůvěra. Nejspíš mají s lidmi dobré zkušenosti. Mládě je od banánů zapatlané, ale bere si s radostí další. Taky jim jeden dávám. Ani ode mně si ho nebojí vzít. Skvělý!
Další šustění ve větvích a „připlouvá“ další mladá samička Julie. Je srandovní jak se drží jednou rukou větve a druhou si docela umně cpe banán do pusy. Skoro jako člověk. Nesmíme to s tím krmením přehánět, aby si příliš nezvykly, protože by pak mohli mít problémy s obstaráváním vlastní potravy. Julie to ale nějak nechce pochopit a jde s námi ještě pěknej kus. Jelikož zase začínáme stoupat do kopce, musíme ji chvíli nést, protože orangutani jsou líní a nechce se jim šplhat do kopců!
Když vidím kam se až musíme vyškrábat a jak je ta cesta prudká, tak se jim ani nedivím. Už neprší, ale vlhko je pořádný. Zelené listy se lesknou od dešťové vody, ze stezky je blátivka a tak pomalu začínám na propocených kalhotech a tričku obrůstat nánosem bahna, které na mě cáká od těch co jdou přede mnou (tady v tom svahu vlastně spíš nade mnou). Za chvíli jsme na vrcholu a zase začínáme klesat. No potěš pánbůh po tý kluzký stezce. Vlastně to skoro ani není stezka, ale jen úzký pruh vysekané (rychle zarůstající) džungle. Je samé šutry, kořeny, louže, visící liány a větve keřů, kterými rychle zarůstá.
Džungle je tady pěkně hustá. Jen občas se dostaneme na malou planinku, kde se dá posedět a odpočívat. Odpočíváme docela často, na můj vkus až příliš. Průvodci si ale na každém kopci musejí dát svoji cigaretku, po které se údajně cítí silnější a snadněji se jim jde. Za těch pár dní v Indonésii jsem snad neviděl chlapa nebo kluka, který by nekouřil.
Chvíli jdeme do prudkého kopce, pak zase „padáme“ ze srázu. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Nejdeme podél žádné říčky, ale prostě napříč džunglí, přes kaňony, potoky a říčky. Před jednou odpoledne se zastavujeme u říčky s vodopádem. Je čas na oběd. Uprostřed džungle.
Průvodci vybalují se svých batohů jídlo pro nás pro všechny. K obědu máme nasi goreng. Jednoduché, ale moc dobré indonéské jídlo - smažená rýže (což je překlad nasi goreng), pár bramborových lupínků, tofu a zeleninový salát, jako zákusek pak ananas. Skvělé jídlo ve skvělém prostředí - ani mi nevadí, že jsem od hlavy až po paty mokrý a špinavý jak prase.
Po obědě všichni odpočíváme a funíme s plnými břichy. Mám konečně trochu víc času si prohlédnout naše průvodce. Všichni mají na pažích barevná tetování a jeden z nich dlouhé vlasy. To je tu celkem běžné, v Bukit Lawang jsem viděl dlouhovlasáčů až dost. Všichni jsou Batakové, kmen obývající rozsáhlou oblast v okolí jezera Toba (asi 80 km vzdušnou čarou na jihovýchod) velkou jako ČR, která zasahuje až sem. Mluví anglicky a je s nima docela sranda. Mučí nás hlavolamy s přesunováním sirek a vytvářením různých obrazců. To bych teda od průvodců v džungli nečekal - až se stydím za to jak jsem je podceňoval.
Po jedné zase vyrážíme. Lezeme do dalšího kopce, kde na vrcholu potkáváme další Zápaďáky, celkem už asi třetí výpravu. Chvilku odpočíváme a Tony nám mezitím ukazuje strom, z jehož kůry se získává antimalarikum chinin. Když prý někdo z nich dostane malárii, uvaří ve vodě kus jeho kůry, vývar vypijou a je po malárii.
Začínáme poslední sestup. K řece. Ten teda stojí za to. Každou chvíli jsem na zemi, bahnitá stezka klouže jako na ledě a jediné co nás chrání od pádu z toho prudkého srázu jsou liány všude kolem, na kterých se dobře visí když se padá. V takovém případě většinou nejdřív plápolám ve vzduchu, abych vzápětí skončil v bahně, jednou rukou zachycený o liánu a nohou zoufale hledajíce alespoň kousek pevné, neklouzavé půdy. No prostě džungle. Ještě že nás občas rozptýlí nějaký nádherně barevný motýl, jinak bych z té zelené živé masy a hnědého kluzkého bláta zcvoknul.
Po necelé hodině chůze, padání, klouzání a visení jsme konečně dolu u říčky. Všichni hned ze sebe sundáváme trika a kalhoty, které nás akorát tíží jak jsou nasáklé potem a bahnem a skáčeme do řeky.
Ááááá! To je změna! Voda příjemně chladí a hlavně neklouže! Zatímco se koupeme, průvodci připravují rafty svázáním velkých duší z nákladních aut. Všechny naše věci dávají do igelitových pytlů, převazují páskou a přivazují k první pneumatice. Pokud ta půjde ke dnu, jdou s ní i naše věci.
Koupáníčko je paráda a scenérie prostě úžasná. Divoká řeka se prodírá džunglí jež se kolem tyčí jako neproniknutelná zelená opona. Kopce jsou strmé (jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži), porostlé hustou džunglí a tak to vypadá jakoby se řeka prodírala hlubokým zeleným kaňonem.
Nasedáme na raft a vyrážíme. Řeka je mělká, ale kamenití a hodně prudká. Je vidět, že jízda na pneumatikách od náklaďáku není našim povoláním, protože se hned v první zatáčce převracíme a musíme „zachraňovat“ ty co seděli na ocase. Hned znovu nasedáme a začínáme znovu kličkovat mezi kameny. V peřejích vždycky skoro celý raft mizí pod přívalem „bílé“ vody, ale hned se zase vynořujeme. Je to nádhera. Plujeme si „zeleným“kaňonem, koukáme na džungli a posloucháme její zvuky. Mraky se trochu roztrhaly, takže i vysvitli sluníčko a nebe se zamodralo.
Po hodině přistáváme úplně mokří (což je jedno, protože jsme stejně v plavkách) v Bukit Lawang. Hned skáču do sprchy a peru všechno co jsem měl na sobě - od pot až po triko. Zítra tady ještě zůstávám, tak doufám, že mi to do pozítří všechno uschne.
Jak jsme blízko džungle a navíc v kopcích, tak je tu studené vlhko, což je snad nejhorší vlhko co může být. Nic neschne a naopak všechno rezaví. Jako třeba moje baterka, ve které mi zrezly i baterie. Musím jí do zítra vyčistit, protože ji budu potřebovat.
Džungle dá člověku pořádně zabrat, ale stojí to za to - odmění se fantastickými zážitky na celý život.
Den 170, pátek 5. 2.
Prší, prší jen se leje... jako by nestačilo, že mám všechno vlhký už jen od místního podnebí. Po snídani se vydávám do kanceláře národního parku pro povolení ke vstupu. Normálně se do něj smí jen s průvodcem, ale každé ráno a každé odpoledne probíhá veřejné krmení orangutanů přímo v džungli, a k tomu stačí jen povolení. Stačí pas a pár tisíc rupek.
Je půl osmý a já, s povolením v kapse, mažu po pěšince podél řeky k místu, kde mě kánoe převeze ke vstupu do parku. Přestalo pršet, ale počasí je stejně naprd, protože je zataženo a já nemám dostatečně citlivý film, abych mohl v pohodě dělat fotky. Navíc je ještě dost brzo a sluníčko (za mraky) se teprve líně drápe nahoru.
Nejenom my, ale i orangutani jsou zvědaví. Těsně před přívozem se zastavuju a koukám na druhý břeh. Sedí si tam jeden orangutan, hlavu opřenou o ruce a pozoruje nás co se chystáme přeplout řeku. To je teda ironie, protože za chvíli budeme zase my pozorovat orangutany.
Kanoe nás převáží na druhý břeh, kde začíná park. Tady je to známé Orangutaní rehabilitační centrum. V několika klecích jsou drženi buď nemocní nebo ještě příliš mladí orangutani. Ti ostatní v pohodě přeskakují z klece na klec aniž by je napadlo utýct. Mají se tady dobře.
V osm hodin se otevírá brána a zaměstnanec centra nám ukazuje pěšinku, která vede k místu krmení. Jdeme, opět po strmé a blátivé stezce, asi kilometr do džungle, kde se zastavujeme na místě před krmnou plošinkou. Zaměstnanci centra přinášejí vodu a banány a začínají tlouct klacky do plošiny - signál, který orangutanům oznamuje, že je čas krmení.
Je to stejné jako včera. Ozývá se zašustění ve větvích a objevuje se první orangutan. Plíží se pomalu a každých pár metrů se zastaví a zadívá do dálky. Vypadá to úplně jakoby pózoval pro nás, ale ve skutečnosti vyhlíží, jestli není na dohled jiný orangutan, který by mohl dělat problémy.
Po větvích se dostává až na plošinu, kde si hned bere nabízený hrnek s vodou a pije. Pije úplně jako člověk! Pak si bere trs banánů a šplhá i s ním na vysokou tyč. Tam si může dávat do nosu a zároveň má skvělý rozhled po okolí. Jí jeden banán za druhým a šlupky odhazuje dolů.
Po deseti minutách se ozývá další zašustění a po větvích přichází orangutaní maminka s mládětem. Možná je to ta stejné co včera. Opakuje se to stejné - pití, trs banánů, vyšplhání na vysokou tyč. Mládě je srandovní jak se s banány neuměle pere. Orang-utan znamená indonésky „lesní člověk“ a některé orangutaní pohyby jsou opravdu jako lidské. Třeba loupání banánů, drbání se, pití z hrníčku. Přesto prý jsou orangutani ze všech primátů člověku nejvíc vzdáleni.
A přichází další pán na holení. Předchozí orangutani už se napapkali a pomalu mizí v korunách stromů. Náš třetí „lesní člověk“ se s krmením moc nepárá. Dává si dva poháry vody na naše zdraví, ale místo aby je vrátil zpátky krmiči, odhazuje je flegmaticky do křoví (za hurónského smích nás přihlížejících) a hned se vrhá na banány. Asi někam pospíchá, protože si je nevychutnává, nýbrž cpe do pusy jeden za druhým jako sysel. S pusou, ze které trčí banány se pak zhoupává na větvi a usazuje dál od plošiny.
Aha, asi tak pospíchal kvůli tomu mohutnému samci, který právě majestátně připlouvá a přistává na plošině. Dává si dva banány a už je zase ve větvích. Prý sem moc často nechodí a máme štěstí, že jsme ho viděli.
Tak a je konec krmení. Po pěšince klopýtáme a kloužeme se zpátky džunglí k rehabilitačnímu centru, odkud nás kánoe převáží zpět na druhý břeh. Odpoledne se sem určitě vrátím - povolení platí na celý den.
Dvacet minut chůze po proudu řeky (na opačnou stranu než je rehabilitační centrum) má být velká netopýří jeskyně. Stezka k ní začíná hned za mým hotýlkem. Už zase trochu krápe, snad se ale vyčasí. Procházím naprosto skvělým prostředím. Nejdřív gumovníkovým lesem. Není to plantáž, ale přesto je ze stromů seříznutá kůra a bílý proužek surové gumy končí ve skořápce od kokosového ořechu položené na zemi u spodního konce seříznuté kůry. Po gumovníkovém lese přichází malá banánová plantáž, kde zároveň roste papája. Za nimi je hned zase gumovník.
Před jeskyní je malý přístřešek s občerstvením, ale hlavně s vyběračem vstupného. Taky se tu dá půjčit baterka, ale já mám svoji.
Ke vchodu do netopýří jeskyně vede úzkým kaňonem mezi dvěma skálami teda pěkně rozeklaná stezka. Pak se hned nořím do tmy a mizím za liánami visícími před vchodem. Skály jsou sopečného původu, takže snadno opracovávatelné vodou, která do jeskyně prosakuje. Všechno je buď hladké nebo důlkaté. Důlky jsou na místech, kam vždycky při dešti kape voda.
Brodím se kalužema a dostávám se znovu na světlo. Nejsem venku z jeskyně, ale jen v místě, kde se zřítila klenba. Spadlo sem i pár stromů a všechno je obrostlé mechem a popínavými rostlinami. Pěkná divočina. Vlhko je tu jak v pekle.
Znovu se nořím do tmy a po pár desítkách metrů se dostávám do velké jeskyně, kde ze stropu visí stovky netopýrů. Ve stěnách jsou pukliny plné malých brouků a stonožek. Vypadá to jako v nějakém z těch nechutných hororů, kde se zdi domů hemží všelijakým, většinou agresivním hmyzem. Tenhle ale není ani trošku agresivní, jen zmatený že na něj svítím.
Právě když se dostávám k dalšímu místu se zhroucenou klenbou, začíná pršet. A je to pořádný tropický liják. Alespoň trochu pročistí vzduch.
V poslední, už slepé jeskyni, zmatené poletují další netopýři. Ze stropu visí krápníky a na některých místech rostou i ze země.
Prozkoumávání jeskyň je skvělá věc, jen se člověk nesmí bát pocitu, že je pod zemí, v nějaké třeba jen metr vysoké a metr široké chodbě. Tady se na některých místech musím protahovat dokonce ještě užším hrdlem nebo se prodírat kořeny rostlin, které sem zasahují až z povrchu. Vůbec bych neřekl jak živo může v podzemí být a kolik hmyzu a rostlin tu uvidím.
Všechny jeskyně musím zase prolézt zpátky a vylézám zablácený a úplně promočený. Ještě pořád silně prší, tak si sundávám košili, brašnu s foťákem balím do igelitky a úzkým kaňonkem (kde nemůžu jít rychle, jinak bych si na té kluzké skále nabil kokos) se dostávám k přístřešku z občerstvením. Teď když už jsem v suchu přestává pršet. To mi to počasí dělá schválně!
Přes gumovníkový les se vracím zpátky do hotýlku. Trochu se suším a pak si jdu dát oběd. Když se usazuju v otevřené jídelně u stolu, začíná další liják a obloha má barvu jako naše šedé paneláky. Prší celé odpoledne, tak místo abych se šel podívat na orangutany, sedím na verandě před svým pokojem, koukám na řeku a píšu deník. Ještě že alespoň k večeru déšť ustává.
Vydávám se najít kakaovou plantáž, která má být na kopci nad Bukit Lawang. Nejdřív procházím akustickou jeskyní, kde hraje každý večer hudba, jelikož přímo u jeskyně je bar) a pak kolem krásné bonsajové zahrádky. Po sopečných vyvřelinách stoupám nahoru a jen koukám, co všechno příroda nedokáže. Zvětralé vyvřeliny mají roztodivné tvary a vytvářejí bludiště, kterými je fascinující se procházet.
Za tím vším začíná malá kakaová plantáž. Zelené, červené a žluté plody s kakaovými boby visí ze stromů, přichystané ke sklizni. Některé jsou ale nahnilé, nebo dokonce leží už úplně zčernalé na zemi. Takhle bych vůbec neřekl, že z nich jednou bude hnědý prášek. Ještě víc fascinující je ale to, že někdo vůbec přišel na to vybrat z těchhle barevných dýní boby a namlít z nich prášek.
Den 171, sobota 6. 2.
Zdá se, že když se chystám odjet, tak se začíná zlepšovat počasí. Teď ráno je na několika místech oblohy vidět blankytná modř a mraky se čím dál tím víc trhají. Znovu si dělám výlet na kakaovou plantáž, abych udělal pár fotek, ale je teprve osm a ještě málo světla.
V devět nasedám na autobus a opouštím tenhle vlhký ráj bez aut, tisíců lidí a smradlavého smogu. Nejdřív musím jet zpět do Medanu, kde přesednu na autobus k jezeru Toba. Sice bych mohl použít přímého turistického autobusu, ale ten je daleko dražší a navíc plný turistů. Jezdit normální dopravou je daleko zábavnější.
Na zpáteční cestě do Medanu je lepší počasí než cestou sem, tak si víc všímám co roste kolem. Hned za Bukit Lawang začíná gumovníková plantáž s vyrovnanými řadami stromů, u každého oranžový plastikový kelímek zachycující gumovou mízu z naříznuté kůry.
Daleko větší rozlohu ale zabírají plantáže olejové palmy dál k Medanu. Desítky a desítky čtverečních kilometrů džungle bylo vykáceno a posázeno řadami olejových palem. Míjíme náklaďáky plně naložené trsy oranžových plodů palmy, stejně jako dělníky strhávající trsy s z výšky na zem a rovnající je vedle silnice k odvozu. Je to dost smutný pohled, ale Sumatra musí z něčeho žít a tohle je ještě docela přijatelné využití její nesmírně úrodné sopečné půdy zkombinované s vlhkým, růst podporujícím, počasím.
Kvalita cesty se zlepšuje se vzdáleností od Bukit Lawang. Jelikož jsme v batacké oblasti, je skoro v každé vesnici kostel. Mešity tu stojí taky, ale v menším počtu, protože Batakové jsou převážně protestantští křesťani (islámu odolávali tak dlouho, až je dostalo křesťanství).
Konečně jsem na medanském autobusovém nádraží Pinang Baris, asi 10 km západně od centra, ale musím se dostat na druhý autobusák (Amplas), který je 6,5 km na jih od centra. Oba autobusáky jsou tak významné body, že mezi nimi naštěstí jezdí hodně minibusů - č. 24, 52, 64 a určitě i další. Nasedám do 24, cesta centrem by měla trvat asi hodinu.
Když jsem byl v Malajsii, každý mi říkal, že Medan je hrozný město, odkud se mám snažit co nejdřív vypadnout. Mě se ale na poprvé tak hrozný nezdál a teď ta cesta centrem mu body spíš přidala. Minibus se šourá uličkama místi hlavních ulic a tak jen překvapivě koukám na všechny ty pěkné parky, chrámy a mešity, které míjíme. Ti co mě před Medanem varovali asi nebyli v Indii, protože to by určitě mluvili jinak.
Autobusák Amplas je stejně velký jako Pinang Baris. Oproti němu má ale jednu nevýhodu - není tu kancelář, kde bych si mohl koupit jízdenku na nejlevnější „ekonomi“ bus. Místo ní mě naháněči vodí od jedné soukromé kanceláře ke druhé (všechny v hlavní nádražní budově) a nabízí mi lístky za směšně vysoké ceny. Nemám moc na výběr, tak alespoň pořádně smlouvám. Agent v kanceláři se nad konečnou cenou tváří dost nešťastně, jako kdybych ho obral o poslední rupky (později ale zjišťuju, že i po tom tvrdém smlouvání jsem zaplatil skoro dvojnásobek skutečné ceny). No jo, Indonésie. Naštěstí je doprava levná, takže v absolutním měřítku není ztráta zas tak velká.
Velkou část cesty do Parapatu, městečku na břehu jezera Toba zabírají další a další rozsáhlé plantáže gumovníku a olejové palmy. V autobuse je sranda, protože pomáhači řidiče se snaží lidi rozveselovat zpíváním a pitvořením se.
Od prodejců na autobusáku jsem si koupil kokosové rohlíky (což jsou obyčejné rohlíky plněné strouhaným kokosem), tak si je dávám k obědu. Scény s prodejci z autobusáku mi trochu připomínaly Indii, protože byli skoro stejně neodbytní, jakmile spatřili moji bílou tvář milionáře.
Jezero Toba
V šest večer, po čtyřech hodinách, přijíždíme do Parapatu. Právě přestalo pršet a jelikož jsme několik set metrů nad mořem, je příjemné chladno. Posledních pár kilometrů sestupu z kopců k jezeru bylo nádherných a pohledy na jezero spíš připomínaly Švýcarsko než Indonésii. Serpentiny se pomalu stáčely dolů do Parapatu k jezeru, které před desítkami tisíc let zaplnilo kráter obrovské sopky. Kopce ze kterých jsme sjížděli dolů jsou tak vlastně okraje sopečného kráteru a samotný kráter je zaplněn jezerem Toba (největším v Asii). Z jezera se uprostřed zvedá hornatý ostrov Samosir, rozlohou skoro stejně velký jako Singapur.
Je šero, chládek, právě po dešti, po okolních kopcích se převalují mraky a já si připadám jako v Evropě. Parapat je rekreační městečko, oblíbené hlavně Indonésany. Proto je v oblasti dost peněz na udržování hotelů, silnic a parčíků. Turisti ze zahraničí (včetně mě) ale přesto dávají přednost městečku Tuk Tuk na ostrov Samosir hned naproti Parapatu.
Dopravu na Samosir zajišťují pravidelné trajekty. Mám štěstí, že se mi podařilo chytit ten poslední v půl osmé. Už je tma, takže toho na jezeře moc neuvidím. Do řeči se se mnou dává jeden z místních mladíků, kteří mají na starosti „ukořistit“ co nejvíc turistů a přivést je do příslušného hotýlku. Jmenuje se Učak a je to dlouhovlasý Batak. Ceny které nabízí za ubytování jsou docela příznivé (včetně horké sprchy, kterou jsem už neměl ani nepamatuju), tak to vyzkouším. Ráno budu mít vždycky možnost „změnit lokál“.
Tuk Tuk, řetězec hotýlků, leží na malém poloostrovu vybíhajícím do jezera z ostrova Samosir. Většina hotýlků je podél břehu a mají i svoje vlastní molo. Trajekt rozváží lidi podle toho kde chtějí vystoupit. Já vystupuju u hotýlku Tony’s. Prší a už je pěkná kosa. Ta teplá sprcha a i deka na posteli se v noci budou hodit. Cenu se mi nakonec daří usmlouvat na míň než dolar a mám za něj velkou místnost s vlastní horkou sprchou a záchodem. Tomu říkám standard!
Den 172, neděle 7. 2.
Hotýlek je opravdu příjemný. Rozednilo se a já jsem na břehu zátoky, asi 10 m od jezera, naproti nám druhý břeh zátoky s palmami, kostelem a horami v pozadí. Bungalov kde bydlím má tradiční batackou střechu se zvednutými štíty, takže má tvar sedla a z boku vypadá jako býčí rohy.
Hned před bungalovem stojí kokosová palma obalená kokosy a záhony s krásně červenými květiny. Nad bungalovem, na stráni směrem k silnici, je restaurace sloužící zároveň jako televizní čumírna (ty jsou tady všude).
Sedím na snídani a užívám idylky. Hned před hotýlkem je sice silnice, ale během hodiny po ní projede maximálně několik motorek. není úplně jasno, ale nad horami skrz mraky probleskují modré fleky, tak je snad nějaká šance že bude hezky.
Právě když začínám psát deník, přisedává si ke mně Kanaďan Kent. Je fotograf a přesně ten zmatený umělecký typ, který by byl chopen zapomenout jak se jmenuje země, ve které právě cestuje. Do Indonésie se dostal z Malajsie, kam přiletěl z Indie. V Indii strávil několik měsíců v Ladakhu, kam tibetským uprchlíkům přivezl nějaké peníze.
Sedíme a kecáme o Indii a Indonésii skoro dvě hodiny, než uznáváme, že je čas začít něco dělat. Chci se projít do vesničky Tomok asi 5 km od Tuku Tuku, kde mají být nějaké tradiční batacké domy. Kent žádný plán nemá, tak se ke mně připojuje.
Tuk Tuk je vlastně jen jedna ulice obepínající celý poloostrov. Z ostrova sem vedou jen dvě silnice. Jedna z Tomoku (na jih) a druhá a Ambarity (na sever). Najít cestu do Tomoku je proto značně primitivní, i když Kent by se se svou roztržitou povahou dokázal ztratit i tady.
Rýžová políčka s horami v pozadí vypadají skvěle až se mi tají dech. Hned za Tuk Tukem stojí uprostřed nich jednoduchý kostel, připomenutí toho, že Batakové jsou z 90 % protestanti.
Cesta z Tuk Tuku vede podél zálivu až k místu, kde se spojuje se silnicí Tomok-Ambarita. Všichni Indonésani a Indonésanky kteří nás míjí se usmějí a navzájem se pozdravíme. Je to snad až přílišná idylka a všechny ty hořké problémy Indonésie se zdají nekonečně daleko. Turistů je tu jen pár, prý velký kontrast proti situaci před dvěma léty, kdy byly všechny hotely plné a vlastnit hotel bylo terno. Dnes je takový hotel ale spíš zátěž, protože Indonésie zmizela z mapy turistických cílů většiny Zápaďáků (snad až na Bali), kteří podlehli těm jednostranným zprávám o demonstracích a nepokojích v televizi a novinách. S Kentem se divíme z čeho ty lidi žijou, když už dva roky je tu prázdno. Přežitá s minimem vždycky byla jedna ze záhad „třetího“ světa, i když my ze socialistického bloku to dokážeme pochopit snadněji než Zápaďáci.
Tomok je obyčejná vesnice s dřevěnými domky a plechovými střechami, z nichž některé jsou zvednuté do batackého tvaru býčích rohů. Je vidět že žije z turismu, protože hlavní ulice je jeden suvenýrový krámek vedle druhého. Spíš bych ale měl napsat „žije“, protože teď je tu skoro prázdno a po ulicích se prochází jen pár výletníků indonéské krve, pro kterou je jezero Toba vyhlášenou rekreační oblastí. Ti však utrácejí málo peněz, protože když si například pronajmou místnost, tak se jich tam nacpe hned několik a jídlo si vozí zásadně svoje (čemuž se nedivím, protože je tady třeba oproti Medanu nepřirozeně draho - holt musí nějak vydělávat).
Chci si koupit vodu, ale za živýho boha nejsme schopen usmlouvat cenu na skutečnou úroveň. Tohle se mi stalo už i v Bukit Lawang a v Parapatu.
Indonésie má v tomhle ohledu hodně společného s Indií, ale v jedné zásadní věci se, zdá se, liší. V obou zemích je mentalita lidí podobná: neexistuje pevná cena, o všechno se prostě smlouvá a záleží na obratnosti stran jestli dosáhnou toho čeho chtějí nebo ne. Indonésie ale, na rozdíl od Indie, tak trochu klame výzorem, protože města vypadají docela evropsky, jezdí tu nová auta a lidi mají pěkné oblečení, což svádí k tomu myslet si, že jsou nám o hodně blíž než ve skutečnosti jsou. Pravdě blíž je ten, kdo si dává sakra pozor na ty jejich medové řeči, které snadno přesvědčí nezkušeného udělat další velkou blbost svýho života. Indonésani (zatím soudím podle Sumatry) jsou totiž strašně milí (na rozdíl od Indů), ale za to úžasně šikovní v tahání peněz z oblbnutých turistů. Pokud v Indii na první pohled poznám, že se na mě chystá další sup, který mě chce co nejpřímočařeji oškubat, tady se musím pořád mít na pozoru a ani vteřinu nepřestat myslet, jinak budu s úsměvem oškubanej zaplacením několikanásobné ceny.
Oproti Indii je tu ještě jeden rozdíl. Teď budu asi trochu zjednodušovat, ale není to na úkor skutečného významu (spíš to bude tak trochu rouhání). V Indii trvá chudoba už stovky let a lidi si zvykli žít z absolutního minima. Stačí jim proto i ten nejmenší zisk. V Indonésii už je to trochu jinak. Donedávna šla ekonomika nahoru, na což si lidi snadno zvykli - důkazem budiž jejich domečky, oblečení, satelity, auta apod. Teď ale přišly problémy a vývoj se obrátil. Ekonomická krize jim bere práci a je pro ně těžší získat to, co před tím bylo jednoduché. Cítí se ožebračováni o to, co jim podle nich už patří, a tak se pochopitelně snaží vylepšit si svoji situaci jak nejlíp dovedou. Jeden z nejlepších způsobů je obrat ty „milionáře“ co sem jezdí ze Západu. Na druhou stranu jim ale nestačí zisk který mají, když nějakou věc prodají Indonésanovi za normální cenu. Co se stane, když chci například koupit vodu a znám její skutečnou cenu? Často mám prostě smůlu a musím se nechat obrat, protože za indonéskou cenu mi ji nikdo neprodá. Vždyť mám dost peněz, tak v čem je problém? - to je jejich logika.
Pro tenhle rozdíl od Indie se nabízejí dvě vysvětlení: buď zdejší lidi nejsou dost chudí aby se spokojili radši s malým ziskem než žádným (na rozdíl od Indie, kde jsou lidi až zoufale chudí a moc se to nelepší), nebo jsou tak hrdí, že je pro ně otázkou cti nejít pod určitou úroveň (na rozdíl od Indie, ke už pod tlakem dlouhotrvající chudoby všechnu hrdost ztratili a už opravdu bojují jen o přežití). Co je blíž skutečnosti snad uvidím během dalších týdnů.
Prohlížím si několik tradičních domů, z nichž jeden, dům místního krále, byl přeměněn na muzeum. Typický batacký dům stojí na kůlech a vchází se do něj po schůdkách. Batacká vesnice je většinou obrostlá keři a stromy, které ji mají chránit (nebo spíš měly chránit) od nepřátelských nájezdů. Vesnice totiž mezi sebou docela často válčily a z toho důvodu mezi sebou ani neudržovaly cesty či pěšinky, aby potenciálním nepřátelům příliš nezjednodušovaly přístup.
Začíná pršet. Kent už tu je několik dní a říká, že pořádný déšť se spouští vždycky kolem třetí nebo čtvrté. Máme tak ještě asi hodinu na to, abychom se dostali zpět do Tuk Tuku než začne pršet opravdu. Ptáme se na dopravu, ale ti lidé si snad myslí, že jsme úplní hlupáci (nebo opravdu milionáři), protože po nás za těch pět kilometrů chtějí víc, než kolik jsem zaplatil za celodenní přesun z Bukit Lawang sem. Tak jdeme pěšky.
Když jsme už skoro u Tuku Tuku, začíná opravdu pršet. Není to sice ten nejprudší tropický liják, kdy z nebe spadne každou sekundu kýbl vody na pět čtverečních centimetrů, ale vodní clona úplně zakryla hory. Kent se zastavuje v jedné restauraci a já sám rychle dobíhám do hotýlku.
Jelikož nemůžu ven, sedám si na verandu a dávám se do psaní deníku. Prší asi dvě hodiny, po kterých déšť postupně odumírá, až je úplně po dešti. Šedivé mraky však zůstaly, takže není jisté jak bude ani v následujících pěti minutách. Musím jít kupit pár věcí, které mi dochází, tak se přesto vydávám na obchůzku poloostrova. Skepticky si sebou ale radši beru deštník.
V Tuk Tuku fakt není nic jinýho než hotely, restaurace a pár krámků se suvenýry. Sháním baterii do foťáku, ale nemám šanci. Sice mají přesně ty co potřebuju, ale jejich plastikový obal je rozříznutý, takže baterie uvnitř klidně může být vybitá, protože je jednoduché ji zaměnit.
Je tu dost draho, a to i v těch nejobyčejnějších restauracích (jídelnách), ve kterých nejradši jím. Většina klientely jsou turisti (nebo to, co z nich po dvou létech indonéské krize zbylo), pro které jsou i vysoce nadsazené ceny pořád ještě víc než přijatelné. Jak restaurace, tak hotely se snaží aby bylo vidět, že jsme v batacké oblasti - většina jich má střechu tvaru býčích rohů. Co ale nechápu je, že jsou pořád tak dobře udržované. Jakoby se tady zastavil čas a čekal na dobu, kdy se sem zase turisti začnou hrnout.
K večeři si dávám nasi goreng a CNN. Právě v ní běží „breaking news“ o jordánském králi Huseinovi, který asi před čtyřmi hodinami zemřel. V Jordánsku je teď těsně po poledni, pěkná zima (podle té páry od pusy reportérky) a prší. Dávají i přímé vstupy z Ameriky a Evropy (takové ty kecy o reakcích nejvyšších představitelů), kde pěkně hustě sněží. Připadám si jako na Marsu. Po CNN se chvíli díváme na indonéské zprávy (v angličtině) a pak nám paní domu (hotýlek vlastní pět žen) pouští video z nějakým americkým filmem (abychom si nepřipadali jako na Marsu).
Den 173, pondělí 8. 2.
Včera jsme toho moc nestihnul, a hlavně když jsme s Kentem byli v Tomoku, úplně jsem zapomněl, že tam je daleko víc věcí než co jsme viděli. Proto se tam chci dneska vrátit (už sám) a pak se podívat ještě do jiných vesnic na ostrově.
Obloha je hrozivě šedá a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Na déšť už jsem si ale tak zvyknul, že mi to ani nevadí. Jen fotit se bude dát blbě.
Jdu zase pěšky, stejnou cestou jako včera. Jiná cesta totiž není. Rýžová políčka jsou i teď, v tom šedivém šeru, smaragdově zelená, tak je alespoň na co koukat.
V Tomoku jsme včera s Kentem byli jen u první skupinky batackých domů, ale vůbec jsme se nedostali hlouběji do vesnice. Částečně protože jsme pořád kecali a taky proto, že se každou chvíli chystalo pršet a my měli před sebou ještě hodinu pěší chůze zpátky do Tuk Tuku.
Jsem rád, že jsem se do Tomoku vrátil, protože objevuju kamenný hrob batackého krále Sidabatua. Celkem jednoduchá kamenná hrobka s maskou vytesanou na přední straně náhrobního kamene a s něčím, co vypadá jako anděl na horní straně. Kousek od hrobu, za stromy a keři, zase sedí několik náčelníků vytesaných z kamene na kamenných židlích. Sošky, asi půl metru vysoké, jsou postaveny do kruhu, jakoby diskutovaly. Docela srandovní. Od sošek se procházím kolem dalších batackých domů až k lesíku na konci vesnice a pak zase zpátky na hlavní silnici.
Chci se dostat do vesnice Simanindo, 25 km severně od Tomoku. Na chůzi trochu daleko, tak si musím chytit nějakou dopravu. Nejlepší asi bude jít k přístavnímu molu kam připlouvají trajekty z Parapatu, protože určitě domorodci připlouvající z Parapatu se taky budou chtít nějak dostat do vesniček na ostrově. A tam kde je poptávka, je i nabídka, tzn. minibus nebo bus.
Je tam! Minibus. A zrovna připlouvá loď, ze které se do něj hrne dav Indonésanů. Minibus objíždí celý ostrov, což celkem zabere několik hodin, do Simaninda jen něco kolem půl hodiny.
Ostrovem se od severu k jihu táhne horský hřeben, nad kterým už od prvního dne neustále visí mraky. Když se blížíme k Simanindu, které je na severním konci ostrova, začínají se hory snižovat až úplně mizí. A s nimi i mraky! Je sice pořád ještě zataženo, ale ty šedivé bouřkové mraky se povalují jen nad horami. Vida, rozdíl pár kilometrů a už je to znát.
Muzeum v Simanindu je několik batackých domků. Jsou obydlené, takže je to vlastně živý skanzen. Před jedním z domů právě žena s dcerou připravují oběd. Udělat muzeum z obydlených domků je fakt docela dobrý nápad. Akorát pro ty lidi to může být otravné. I když Asiati se na pojem „soukromí“ dívají úplně jinak než my.
Na dopravu směr Tomok musím asi půl hodiny čekat. Právě je brzké odpoledne a děcka se houfně vrací ze školy. Některá pěšky, pár ale na horských kolech! To si teda v Indii opravdu nedokážu představit - vesnické děti na horském kole! Tady se asi fakt nemají vyloženě špatně. Ještě větší šok pro mě je ale talířová anténa pro příjem satelitního vysílání! Tady ve vesnici na ostrově! No teda, jen nechápavě kroutím hlavou.
Zpět mě bere dodávka rozvážející lidi po stejné trase jako minibus, akorát v opačném směr. Nejedeme až do Tomoku, ale jen do Ambarity, vesničky si pět km před Tomokem, ze které se dá do Tuk Tuku dojít pohodlně pěšky.
V Ambaritě vystupuju a hned vcházím do nejbližší jídelny. Vedou jí tři ženy. Moc se jim nelíbí, že s nima smlouvám o ceně, když ale mají všechno tak drahý! Patří mezi ty, kterým bych nikdy nevysvětlil, že i moje kapsa je omezená a že si nemůžu dovolit platit jen tak kdo si co řekne. Jedna z žen se zvedá a jde mi připravit jídlo. Ostatní si klidně sedí dál a pokračují ve vybírání vší z hlav svých dětí. Jedna z nich pak přede mnou bez nejmenšího ostychu začíná kojit.
Oběd byl skvělý, tak vzhůru do Tuk Tuku. Silnice opět vede podél rýžových políček, na kterých farmáři buď sázejí rýži novou nebo hnojí rýži už vzrostlou. Na kopci mezi silnicí Tomok-Ambarita a Tuk Tukem se zase pasou býci a krávy. V klídku si přežvykují a nenechávají se nějakým procházejícím bělochem rušit.
Na kopci chvilku odpočívám, dívám se na jezero a přemýšlím nad otázkou, kterou mi v dodávce do Ambarity lámanou angličtinou položila jedna Indonésanka: „A to se nebojíš teď cestovat po Indonésii?“. To západní oblbování zasáhlo až sem. Ne že by se místní lidi víc báli (nebo vůbec báli!), ale jelikož počet turistů od začátku indonéské ekonomické (a tedy i politické) krize prudce poklesl, vyvodili si z toho, že v Evropě žijí takoví strašpytlové, že pokud náhodou někdo zabloudí do Indonésie, musí se automaticky bát. Ne, nebojím se, protože nevidím jediný důvod ke strachu. Neviděl jsem ho před příjezdem do Indonésie a teď, když jsem tady už ho nevidím vůbec. Co vidím je země, ve které se po létech relativní prosperity znovu vrací chudoba, ale lidi jsou přesto milí, veselí a ochotní.
Večer o stejné věci diskutuju s Kentem. Jelikož máme ale stejné názory, není vlastně o čem diskutovat. Podiskutovat bych si chtěl spíš s někým, kdo se kvůli současné situaci rozhodl zrušit svou plánovanou cestu do Indonésie. A že je takových lidí spousta o tom nepochybuju.
Den 174, úterý 9. 2.
Stojím na molu a čekám na loď. Je skoro sedm ráno a první loď na pevninu do Parapatu tady má být v sedm. Těsně po sedmé se opravdu vynořuje zpoza poloostrova. Mávám na ní, tak se hned obrací ke mně. Teda ještě nikdy jsem nestopoval loď.
Plavba do Parapatu trvá skoro hodinu, protože loď znovu obeplouvá celý poloostrov, aby posbírala lidi na molech jednotlivých hotelů. Na lodi je asi pět turistů, zbytek samí místní. V parapatském přístavu už čeká agent cestovky, která má mě a ještě další lidi z lodi dopravit do Bukittinggi, 13 hodin na jihovýchod od Parapatu. Obyčejným busem bych to měl určitě levnější, ale abych sehnal lístek, býval bych si ho musel koupit už včera večer v Parapatu na autobusák (asi 2 km od přístaviště) a cesta by navíc trvala 18-19 hodin. Do Bukittinggi bych přijel o půlnoci, nebo bych musel půl dne zabít čekáním na bus v Parapatu, abych se do Bukittinggi dostal druhý den ráno. Takhle jsem si včera koupil lístek přímo v hotelu (a nechal jim vydělat) a hotovo.
Pojedeme dodávkou pro osm lidí (+ řidič), všechno běloši. Není to sice pravé cestování, ale alespoň se vyplatí. Pro jednou to přežiju.
Přímo v cestovce snídám a pak se všichni i s batohama skládáme do dodávky mitsubishi Colt. Tahle jízda bude, co se týká prostoru, luxus.
Po deváté vyrážíme po trans-sumaterské dálnici směr Bukittinggi. Dálnice se ukazuje být spíš „dá lesnice“, někde jen o trochu víc než asfaltový pruh halabala položený napříč džunglí.
Ještě pár hodin jedeme podél břehu jezera, až stavíme v malé vesničce za jezerem. Je vedro, slunce praží a tak skoro nevěřím tomu kde jsme zastavili - u horkých sirných pramenů. Za dvorkem restaurace se zvedá kopeček, na kterém je několik horkých jezírek a jeskyně. Voda s bubláním vyvěrá na povrch a stéká z kopce směrem k restauracím, kde končí v záchodových budkách.
Znovu jsme na „dálnici“ a uháníme na jihovýchod. Podél cesty je to samá rýže a chudé farmářské domky. I vesnice podél cesty jsou chudé, s baráčky sbitými z prken a spoustou odpadků všude kolem. Něco úplně jiného než ta turistická městečka kde jsem zatím byl.
Rýžová políčka se střídají s kokosovými plantážemi, chudé vesničky ale zůstávají. Tady v divočině je Sumatra opravdu nerozvinutá, což je poznat i na silnici. Ta je na některých místech přerušená a musíme jet přes kupy kamení či vyschlé říčky.
Po zhruba 200 km končí batacké území, což je nejlíp poznat podle se mešit, postupně nahrazujících batacké kostely. Zase se vracíme do Indonésie muslimské, kde na ulicích převládají ženy s šátky přes hlavu a muži s čepičkami. Co se ale vůbec nemění jsou rýžová políčka a kokosové plantáže.
Celou dobu jedeme v horách. Buď přímo v kopcích nebo je alespoň máme na dohled. Pohled je to skvělý, a přestože většina džungle byla vykácena a nahrazena výdělečnými plodinami, je to stále ještě působivý pohled. Sumatra je prostě nádherná, i když velká část jejich obyvatel je chudá.
Blíží se soumrak a začíná se pářit z džungle. Pára se dokonce objevuje i jen pár centimetrů nad úrovní silnice. Teď, když už není tak dobře vidět, se šílená jízda našeho řidiče zdá ještě šílenější. Celý den lítáme v minibusu ze strany na stranu, podle toho jakou právě řežeme zatáčku, ale teprve teď si opravdu „vychutnávám“ pocit absolutní bezmoci a odevzdanosti osudu. Snad bude mít šťastný konec.
Je 20.35 a právě jsme překročili rovník. Zastavujeme pár metrů od velkého globusu stojícího přesně na čáře, jež dělí zeměkouli na severní a jižní polokouli. Zvláštní pocit něčeho výjimečného mě ale brzy opouští. Kolem je spousta chudých obydlí a pro místní lidi být tady není nic výjimečného, ale obyčejný každodenní boj o přežití. Zeměkouli jsme si sice rozdělili poledníky a rovnoběžkami, čímž vznikla hraniční místa jako právě rovník, datová hranice nebo póly, ale těm kdo na těchhle místech žijí je to úplně jedno a můžou se právem usmívat nad pošetilostí s jakou se na podobných místech my turisti fotíme a pitvoříme. Faktem ale je, že jsem se právě dostal na jižní polokouli a zpět na severní se vrátím až skoro na konci cesty o několik tisíc kilometrů na východ v Ekvádoru.
Tady na rovníku už můžu pozorovat první nepřímý důkaz, že je zeměkoule kulatá: známá souhvězdí jsou vůči obzoru postavena úplně jinak než u nás. Např. Orion, snadno rozpoznatelný podle svého pásu ze tří jasných hvězd u nás stojí, tady na rovníku leží a až budu v Sydney, postaví se kvůli tomu na hlavu.
Vesnička Bonjol na rovníku je už jen co by kamenem dohodil od Bukittinggi, kam přijíždíme po další hodině. Ubytovávám se v zatím nejlevnějším ubytování jaké jsem kdy měl. Noclehárna (4 postele) stojí jen dvacet korun, ale místnost je to čistá a velká, i když trochu zatuchlá. Ta zatuchlost ale k tropům patří, takže je to možná stylovější než nějaké úžasná místnost v prvotřídním hotelu s klimatizací. Jsme v horách asi 800 m n. m., takže teď večer je docela chladno. Asi zase vytáhnu mikinu.