Následující cestopis je zveřejněn se souhlasem s autory "Čebovými".
Více naleznete na stránkách http://www.cebovi.unas.cz
Naše cesta trvala 15 dní. Jeli jsme autem Opel Astra, rok výroby 1994. Celkem jsme urazili zhruba 5400 km. Aby se do auta vešlo kempové vybavení, jídlo, osobní věci i my, zvětšili jsme úložný prostor o střešní autobox. Dovolená nás vyšla na cca 1.200 € pro čtyři dospělé osoby. Na obrázku je naše trasa.
Den prvý – 1.7. – sobota
Dlouhá cesta
Jsou 3 hodiny ráno a my vyrážíme na dovolenou do Francie. Letos s malou změnou. Konečně jsme přemluvili jednoho z našich známých, a tak se naše rodina rozrostla o Míru. Vlastně jsem ještě neřekla, kdo jsme my. Jára, zvaný Čéba – živitel rodiny a skvělý řidič. Ája – naše osmnáctiletá dcera. Míra, zvaný král – kamarád, turista a nadšený dobrovolný hasič. A já, zvaná historie – zuřivý kameraman a plánovač cesty a zábavy.
Trochu máme strach, že mineme nájezd na dálnici u Nového Města, ale obavy jsou liché. Nemůžu si zvyknout, že sedím vzadu a více méně se nepodílím na kontrolování trasy. Rozhodla jsem se totiž, že tím pověřím Míru. Chci, aby se zapojil do společného života. Jsem ale pěkně nervózní a neustále kontroluji, zda jsme se neodchýlili od směru. Prostě zvyk je železná košile a nikdo mi nemůže mít za zlé, že do všeho tak trochu kecám. Vždyť po celou dobu manželství sedím na místě spolujezdce a musím navigovat! (Posléze mi bylo řečeno, že jsem někdy byla opravdu nesnesitelná)
A tak až na jedno malé bloudění v Německu – pozdě jsme odbočili na Nürnberg - cesta probíhá poklidně a rychle. Zaplatíme 9.2 € za první úsek z Mülhouse k Besançonu a sjedeme z dálnice směrem na Arbois. Chci Mírovi ukázat krásné město a půvabnou krajinu Francouzské Jury. Arbois proslulo pro tuto oblast charakteristickým "vin de jaune" (žlutým vínem). V severním koutu městečka stojí Mason de Pasteur, zachovaný dům a laboratoř velkého vědce Louise Pasteura. Opět zapracuje paní náhoda. Když hledáme parkování, zjistíme, že je v městečku zrovna nějaká slavnost.
Míra - zuřivý doubravický dobrovolný hasič - uchvácený architekturou, výzdobou a hlavně slavnostním pochodem místních hasičů i přehlídky jejich techniky – vyběhne lovit snímky do svého digiťáku.
Bohužel se nemůžeme déle zdržet, protože do místa ubytování je to ještě pár kilometrů. V kempu Jura v půvabné vesničce Châtillon jsme byli i vloni a moc se nám tu líbilo. Teplá voda je v ceně, stejně jako zaplavání si v krásném velkém bazénu s průzračně modrou vodou. S nikým se o něj nemusíme dělit, jsme tu dnes navečer sami.
Po rychlé večeři se brzy zachumláme do spacáků a po cestě dlouhé 1121 km slastně usínáme.
Den druhý – 2.7. – neděle
Dlouhá cesta pokračuje
Ráno jsme byli donuceni vstát po sedmé hodině ranní a vkročit do trávy mokré a studené od rosy. Jsou tu hory, a tak je tu chladněji. To bylo probuzení! Po snídani jsme se rychle sbalili, zaplatili za jednu noc 24,20 € a vyjeli směrem na jih k moři do osvědčeného kempu v Sainte Marie la Mer s beruškovou pláží. Když jsme se totiž loni povalovali u moře, byli jsme obsypáni milióny slunéček sedmitečných. Asi měla rojení, jinak si to neumíme vysvětlit. Proto jsme to tam překřtili na beruškovou pláž.
Protože s Járou víme, že Mírovi se líbí spíše příroda nebo technika než válení se u moře, vymyslela jsem trasu napříč vnitrozemím až na neplacenou dálnici mezi Clermont-Ferrand a Beziers, po které pojedeme přes jedinečný most v Millau. Když jsme se ale ploužili po státovce skoro tři hodiny a ubylo nám pouhých 100 kilometrů, vzdala jsem to. Snad někdy příště… U města Tournus jsme se napojili na placenou dálnici na Lyon a uháněli o sto šest. Vzhledem k časové ztrátě jsme sice s krvácející peněženkou (zaplatili jsme za mýtné celkem 39,30 €) sjeli z dálnice až u le Barcares, ale protože teplota stoupala až na čtyřicet stupňů Celsia, až tak špatné rozhodnutí to nebylo. Takhle jsme byli na místě ve čtyři hodiny odpoledne.
Ubytovali jsme se v našem známém kempu le Florida, navečeřeli se, a ještě jsme stihli podvečerní koupání v moři. Večer jsme poseděli a popili růžového vína ze stáčírny, která je přímo v kempu. Po těch 670 kilometrech jsme si to zasloužili. Proto jsem na zítra vyhlásila volný den. Jednu zkušenost však máme: jako všechny silnice u nás vedou do Prahy, tak ve Francii všechny dálnice vedou do Paříže. Pokud potřebujete jet napříč, čeká vás časově náročná cesta přes nespočet vesnic a městeček.
Den třetí – 3.7. – pondělí
Volný den
Ze stanu nás vyhnalo až vedro. Po snídani jsme se přesunuli na pláž, kde jsme marně hledali berušky. Letos jsme neviděli ani jedinou. Ovšem když se přesun k moři po lehkém obědě a po poledním žáru opakoval, už jsem to nemohla vydržet a navrhla jsem, že bychom po večeři mohli jít prozkoumat město. Ulevilo se mi, když všichni souhlasili.
Navečer jsme uhnuli z naučené cesty na pláž a po místní promenádě, která zela prázdnotou stejně jako okolní restaurace, jsme prošli nově postavenou apartmánovou čtvrtí Sainte Marie la Mer. Dlouhou příjezdovou silnicí jsme se dostali ke kruhové křižovatce, která dělí městečko na novou a starou část. Po větším úsilí se mi podařilo pány přesvědčit, že stojí za to zhlédnout typické francouzské osídlení, a proto jsme pokračovali dál. Šli jsme přímo přes křižovatku – z automobilu jste nic neviděli, protože cesta vedla podchodem pod silnicí a pokračovala do nebes otevřeným tunelem napříč mohutným, zelení osázeným kruhovým objezdem – okolo místního stadionu opět dlouhou silnicí k zástavbě, která se rýsovala až na obzoru.
Asi po dvou kilometrech jsme se zamotali mezi typická francouzská obydlí. Kamenné domky naskládané cik cak, takže mezi nimi vedou uzoučké křivolaké uličky pouze pro jedno auto (proto jsou tam samé jednosměrky) a nikde žádné chodníky. Všude jako po vymření, museli jsme tam s foťáky a kamerou vzbuzovat dosti exotický dojem. Prošli jsme se po náměstí, a protože se už začalo stmívat, namířili jsme si to směrem ke kempu. U stanu mi naši mírně vytkli, že jsem sice vyhlásila volný den, ale našlapali jsme minimálně deset kilometrů jenom při prohlídce města. Z remcání jsem si nic nedělala, jsem na to už po těch letech zvyklá.
Den čtvrtý – 4.7. – úterý
Výlet po okolí
Naplánovali jsme menší výlet ke kanálu du Midi. Ten se vine v délce 240 km mezi platany, vinohrady a ospalými vesničkami, ze Sète do Toulouse. Složitý systém zdymadel, akvaduktů a mostů je pozoruhodným stavitelským počinem. Průplav nechal vybudovat bézierský „král daní ze soli“ Paul Riquet. Po dokončení roku 1681 se obchod v Languedoku vzchopil a průplav se stal rušnou obchodní trasou mezi atlantickým pobřežím a Středozemním mořem. Dnes jej křižují výletní čluny.
Vloni nás zcela uchvátil. Stále nás s Járou láká, abychom si jednou pronajali loď a sjeli si ho od Carcassonu k Beziers. No snad nám to někdy vyjde. Dnes jsme se rozhodli zajet se podívat do městečka asi uprostřed zmiňované trasy, do Hompsu. Měl by to být jeden z největších říčních přístavů a půjčoven lodí na tomto kanále. V místním „I office“ jsme získali informaci, kde že to najdeme tu řadu zdymadel za sebou, kterou jsme viděli na pohlednici. Nacházela se nedaleko, u města Beziers. Samozřejmě jsme tam hned vyrazili. Zaparkovali jsme (zdarma) dole pod zdymadly a pokochali se pohledem na město a jeho dominantu – katedrálu. Udělali jsme pár snímků a potom jsme už spěchali k divu techniky. Z mohutných železných vrat oddělujících 6 plavebních komor za sebou nás ovanul dech minulých století. Měli jsme štěstí, zrovna přijížděla malá jachta. Postupovali jsme s ní komoru po komoře a já natáčela a natáčela.
Vypadalo to jednoduše, ale neumím si sama sebe představit, jak bravurně kormidluji tuto poměrně velkou loď mezi stěnami zdymadla. Když loď zmizela v dáli a žhnoucí slunce nás nutilo hledat stále vzácnější stín, vydali jsme se na zpáteční cestu do kempu.
Dále jsme se zastavili u pevnosti Salses asi 16 kilometrů od Perpignanu (parkovné 2 €). Je to mohutná vojenská pevnost ze šestnáctého století vybudovaná Španěly na obranu proti Francouzům. A tady mě naši naštvali. Odmítli jít dovnitř, jenom se prošli okolo a že toho vedra mají dost a že se chtějí najíst a zaplavat si v moři. Později jsem se zařekla, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem podlehla a nešla sama na prohlídku. Naštěstí jsem toto dilema už nikdy nemusela absolvovat.
Den pátý – 5.7. – středa
Výlet do Andorry
Už v Čechách jsem Áje slíbila, že podnikneme výlet do tohoto malého státečku v Pyrenejích. Přivstali jsme si a vyjeli za příjemného počasí, kdy se sluníčko občas schovalo za mraky. Zahlédli jsme vyhlášený "le petit train jaune" – malý žlutý výletní vláček, který vyjíždí z Villefranche-de-Conflent po úzkokolejné trati přes vysoké viadukty a hluboké rokle a míří nahoru do Cerdagne.
Silnice stále mírně stoupala a my se začali přibližovat horám. Zastavovali jsme skoro při každé příležitosti a fotili a točili. Počasí se stále vylepšovalo, obloha jasněla a zhruba po stovce kilometrů jsme se dostali tak vysoko, že mraky zůstaly pod námi a jen zlehka vykukovaly z protějšího údolí.
Čím výše jsme stoupali, tím více přibývalo na silnici zatáček. Když jsme se přehoupli přes průsmyk s nadmořskou výškou 2408 m – port d´Envalíra - trvalo už jen chvilku, než jsme dorazili do hlavního města Andorry – La Vella. Po počátečních zmatcích se zaparkováním (zaplatili jsme 2,1 €) jsme umístili astřičku na městském parkovišti a dali si rozchod. Pánové spolu a já s Ájou. Začalo putování po obchodech.
Andorra je malinký státeček, který žije z turistiky. Výletníky láká na velmi přijatelné ceny zejména cigaret, alkoholu a elektroniky. Místní totiž neplatí žádné přímé daně a DPH je ve výši pouhých 4%. Po necelé půlhodině mi zavolal Jára, že už mají nakoupeno a čekají na nábřeží na lavičce ve stínu. My ještě do zavírací hodiny (blížila se polední přestávka) procházely butiky. Ája si konečně vybrala kabelu a mohly jsme se vrátit. Zvědavě jsme se zeptaly, co to pánové nakoupili. No hádejte, litrové lahve whisky za neuvěřitelně nízkou cenu (cca 3,40 € za jednu). Každý dvě. Všichni byli spokojeni, a tak jsme vyrazili na zpáteční cestu.
Informace na: dalky.cz/pruvodce/z-andorra.html
Hodně jsem točila až do okamžiku, kdy naše autíčko vjelo do hustých bílých mraků. Bylo vidět tak na čtyři vozidla dopředu a po pár metrech jsme zůstali stát nadobro. Hodinu jsme postrkovali auto tak 100 m, než jsme se dopátrali příčiny. Blížili jsme se k celnici a Francouzi důkladně prohlíželi každé auto. Zrada, naše lahve s whisky byly v ohrožení! Jako jediní Češi v této koloně jsme vzbuzovali daleko větší pozornost, než bychom si přáli. Třikrát se nás celníci na něco zeptali a my pokaždé pochopili, že se ptají na alkohol a cigarety. Svorně jsme kroutili hlavami, že cigareten ne, ale spustili jsme tím příval dalších nesrozumitelných francouzských slov. Míra to psychicky nevydržel a chtěl vylézt z vozu a otevřít kufr. Zapříčinil tím ještě větší zmatek. Celníci začali něco důrazně říkat, kroutili hlavami, že ne, a nacpali ho zpět do auta dřív, než stačil vystrčit obě nohy. Zabouchli za ním dveře a ukázali, že máme jet. Tak jsme jeli. Zhluboka jsme si oddechli a až do kempu bylo v autě veselo. „Alkohol, cigareten?“ „Cigareten nein“ znělo neustále za výbuchu smíchu.
Den šestý – 6.7. – čtvrtek
Volný den
Po včerejším náročném cestování a před zítřejší dlouhou cestou do Pyrenejí jsme se celé dopoledne a odpoledne váleli na pláži, užívali si Středozemního moře a navečer sledovali společně s Francouzi mistrovství světa ve fotbale. Samozřejmě jsme spolu s nimi fandili jejich národnímu mužstvu. U stanu jsme potom vítězství oslavili pivem a vínem a zahráli si karty. Míra se už stával přeborníkem v kanastě.
Den sedmý – 7.7. – pátek
Přesun do Pyrenejí
Při odjezdu v devět hodin jsme zaplatili kemp (105,- €), nasoukali se do auta a vyrazili. Cesta se stala takovou malou exkurzí po vnitrozemí Francie. Projeli jsme města Perpignan, Foix, Tarbes, Lourdes. Asi 2 km před lázeňským městečkem Luz St. Souveur jsme narazili na krásný a hlavně zelený kemp s velikým bazénem. Domluvila jsem ubytování – francouzsky! – na tři noci (neptala jsem se a rovnou prodloužila plánovaný pobyt o jeden den), zaplatila jsem 78,84 €, rychle jsem ukuchtila večeři a všichni jsme se ponořili do příjemných modrých vod bazénu.
Večer ještě nastalo dilema, kam zítra na výlet. Inspirovala jsem se letáky nabranými v recepci. Na mapce národního parku mě upoutalo, že asi 20 km od kempu je namalována lanovka a nahoře na kopci hvězdárna. Tak jsem zaimprovizovala, zavrhla svoji původně plánovanou túru do sousedního údolí a dala v plen nový návrh na výlet. Když mi to naši schválili, bylo rozhodnuto. To jsem ještě netušila, že paní náhoda opět zapracovala, protože zítřejší den se měl stát vrcholem naší dovolené.
Informace na:www.pyreneje.cz/geologie.php
Den osmý – 8.7. – sobota
Výlet na Pic du Midi de Bigore a do Lourdes
Sluníčko v kempu vycházelo až v devět hodin, a tak jsme si mohli trochu pospat. Okolní hory jsou totiž vysoké cca 1600 až 1800 m, a tak chvíli trvá, než se nad ně naše mateřská hvězda vyšplhá. V klidu jsme se nasnídali a vydali se na cestu. Už po dvou kilometrech silnice začala ostře stoupat. Okolní stráně působily dojmem zvláštního zeleného sametu. Prostě úplně jiné, než jsme zatím viděli. Stoupání bylo stále strmější, zatáček víc a víc a houstl provoz – pravda, převážně se skládal z cyklistů. Po stráních i po silnici postávaly krávy, kozy, ovce, všude samé lejno a smrad. Ale toto všechno vyvážily nádherné výhledy do přírody. Za nadšených výkřiků jsme se přehoupli přes horské sedlo Col du Tourmalet s nadmořskou výškou 2115 m a sjížděli do údolí do městečka La Mongie, kde měla začínat lanovka na vrchol Pic du Midi de Bigore(lístek á 25,- €)
Se zaparkováním nebyly vůbec žádné starosti. Přímo u stanice lanovky bylo velké prostranství plné automobilů. Po něm se procházeli asi tři osli. Jakmile zahlédli, že zastavilo auto, u kterého se otvíral kufr, hned byli u něj a strkali hlavu dovnitř za vidinou nějakých pamlsků.
Lanovka jela každých 10 minut, což nás mile překvapilo. Měli jsme totiž špatné zkušenosti z Tater z Lomnického štítu. Cesta vzhůru ubíhala rychle, lanovka se ani nezhoupla, připadali jsme si jako ve vrtulníku. Pod námi plachtili místní opeřenci, posléze jsem se dočetla, že by to mohli být supi nebo orlosupi. Než jsme se rozkoukali, byli jsme ve výšce 2877 m. Na vyhlídkové plošině naši skupinu z lanovky okamžitě odchytla průvodkyně a začala vysvětlovat historii vzniku hvězdárny. Protože francouzsky nikdo z nás neumí, po prvních slovech jsme se vzdálili lovit nádherné záběry do fotoaparátů i do kamery.
Nevěděli jsme, na co se dřív dívat, hory byly úplně jiném než jsme zatím viděli.
Tehdy jsem se do Pyrenejí zamilovala. Od obzoru k obzoru jenom hory, skály, sníh. Sluníčko svítilo, byla nádherná viditelnost a teplo – chodili jsme v krátkých rukávech. Když už jsme začali mít unavené oči, vešli jsme dovnitř. Výtahem jsme vyjeli dvě patra, kde byla expozice o stavbě hvězdárny. Ale nebyla to klasická jízda výtahem. Když se za námi zavřely dveře, zhasla světla a za hudebního doprovodu s komentářem nám byly na stropě promítány záběry vesmíru. Byl to překrásný zážitek. Však jsou Francouzi na tuto observatoř vysoko v Pyrenejích patřičně hrdí. Doposud zde byly vytvořeny nejčistší snímky Venuše a ostatních planet sluneční soustavy pořízené z povrchu Země. Obrovský 3,2 metrový dalekohled zmapoval povrch Měsíce pro mise Apolla.
Všechno krásné ale jednou skončí a i my se vydali na zpáteční jízdu dolů do údolí. Oslové na parkovišti nám už dali pokoj, a tak jsme v klidu nasedli a jeli zpět na Col du Tourmalet. Zde bylo překolováno, ale prohlédnout si místo, které bývá součástí Tour de France, jsme museli.
V kempu jsme se rychle najedli a po mírném odpočinku jsme pokračovali do města Lourdes. Lurdy se řadí k nejvýznačnějším moderním poutním místům v Evropě. A proč je to poutní místo? Chudé dívce Bernadettě Soubirousové se roku 1858 v Grotte Massabielle blízko města osmnáctkrát zjevila Panna Maria. Přestože jí matka i místní radní zakázali chodit k jeskyni, Panna Maria ji dovedla k prameni se zázračnými léčebnými účinky. Církev zázraky uznala v 60. letech 19. století a od té doby mnoho lidí tvrdí, že je voda uzdravila.
Kolem pramene postupně vyrostlo rozlehlé náboženské městečko plné chrámů, kostelů a útulků. Ročně toto místo navštíví okolo čtyř miliónů lidí. Mile mě překvapilo, že za naší přítomnosti jsme nenarazili na žádné velké davy lidí. To, co jsem viděla v televizi, na pohlednicích nebo četla v průvodcích, nás naštěstí nepotkalo. Proto jsme si v klidu prohlédli kostel i jeskyni.
Den devátý – 9.7. – neděle
Túra v cirque de Gavarnie
Dnes jsme se podle původního plánu chtěli vydat na pěší túru do údolí Gavarnie. Knižní průvodce o tomto přírodním úkazu říká, že Cirque de Gavarnie je Lurdami francouzských Pyrenejí. Kdysi to byla zastávka pro poutníky na cestě do Santiaga de Compostela. Údolí je obklopeno jedenácti třítisícovými vrcholky a do hloubky 240 m se v kaskádách řítí nejdelší vodopád v Evropě. Poslechla jsem moudrou knihu a vydali jsme se po trochu náročnější, ale turisty nepřeplněné horské cestě.
V průvodci se píše: „Stoupáme vzhůru svahem po široké, kamenité cestě. Louky překypující květinami provázejí dlouhý, ale velmi příjemný výstup serpentinami, kudy dojdeme až k malé kotlince ve svahu s rozcestím.“ Ten velmi příjemný výstup vypadal asi takto: Zhruba 500 metrů převýšení jsme zdolávali asi hodinu a půl po úzké stezičce, která se náhodně motala přes kameny vyčnívající ze země. To byl jediný rozdíl oproti knize, protože jsme opravdu stoupali loukami, na kterých kvetly modré kosatce, nikde ani živáčka, prostě nádhera. Cesta procházela mírným sklonem krásným smíšeným lesem a měnila se ve vyhlídkovou horskou cestu vysoko nad údolním dnem. Občas procházela pod převislými skalami, potom opět na úpatí působivých příkrých stěn, většinou byla pozvolná nebo jen mírně klesala do údolí, přecházela různé strmé žleby a vedla těsně u šikmých svahů. Potkali jsme na ní minimum turistů.
Na konci cesta prudce sestoupila vstříc údolní kotlině a skončila u Hôtellerie du Cirque, kde jsme se již napojili na turistickou dálnici, po které jdou milióny lidí a jezdí po ní i na koních. Ještě jednou jsme věnovali pohled nádhernému údolí a spěchali zpět k autu, abychom byli co nejdříve pryč z tohoto lidského mumraje.(Parkovné v městečku přišlo na 4,- € na celou dobu výletu)
Večer jsme s majitelkou kempu a pár hosty sledovali v recepci finále mistrovství světa ve fotbale a upřímně litovali, že Francouzi nevyhráli. Třeba bychom zažili podobné oslavy vítězství jako v Chorvatsku, když Ivaniševič vyhrál Wimbledon. Tentokrát to nevyšlo.
Den desátý – 10.7. – pondělí
Přesun na ostrov Oleron
Nedalo se nic dělat, museli jsme jet dál. Bylo tu krásně, klidně bychom si ještě vyšlápli na další túru, ale Atlantik lákal. Cesta probíhala bez problémů, mýtné nás přišlo jen na 3,80 €, krajina okolo Bordeaux nám připomínala Čechy. Francie nás opět překvapila různorodostí své přírody. Za Royanem jsme se začali poohlížet po nějakém kempu. Což o to, bylo jich tu přehršel, ale stejně jsme si nevybrali. Všude milióny lidí, v bazénech hlava na hlavě, v kempu, kde jsme si chtěli prohlédnout místo ke stanování, by nás k němu museli dovézt nějakým přibližovadlem. V sousedství kolotoče, zoo, zábavní průmysl pro turisty, komerce. Hrůza! Okamžitě jsem z toho dostala osypky. Pryč od tohoto mumraje! Vytáhla jsem mapu a mazali jsme dál. Doufala jsem, že najdeme klidné ubytování někde uprostřed přírody. Na výběr toho moc nebylo, stále stejný obrázek, a nezkušený Míra už začal být nervózní. Nakonec padlo rozhodnutí, že to zkusíme na Oleronu, po Korsice druhém největším francouzském ostrově. Abychom se na něj dostali, museli jsme jet po skoro tři kilometry dlouhém mostě, pod námi Atlantik.
Zahnuli jsme do prvního kempu, který byl mimo vesnice či města. Zaplatili jsme 89,20 € a po troše úsilí jsme našli naše místo ke stanování. Kemp byl zajímavě řešen. Většinou tu byla dvě místa a teprve potom nějaký porost, který je vymezoval. Náhoda chtěla, že jsme za sousedy měli německou rodinu i s krásným psem. Míra se po počátečních pokusech (wir habe urlaub) přece jenom rozmluvil, a tak jsme se stali – doufám – příjemnými sousedy. Po zabydlení jsme si šli zaplavat do moře. Zase nás čekal šok. Přišli jsme na pobřeží a moře v dáli. Vůbec poprvé jsme viděli tak velký odliv. Došli jsme na pláž, kde se už skoro nikdo nekoupal, ale my se přece jenom smočili. Všude příjemný písek, pláž se mírně svažovala, jenom ta voda byla daleko. Nazpět jsem zkusila jít po vyšlapané stezce místním porostem, který se na mapě jmenoval „forêt“. Do našeho lesa to však mělo daleko.
Připadalo mi, že v zimě tu musí dout pořádné vichry, když stromy a keře mají tento vzhled. Cesta ve stínu byla ale určitě příjemnější než se ploužit po pobřeží pískem.
Den jedenáctý – 11.7. – úterý
Výlet k majáku a okolo pevnosti Boyard
Další den jsme se opět chtěli podívat k moři, ale co čert nechtěl, moře nám zase uteklo. To už jsme začali lovit v paměti a vzpomínali jsme, jak že to je s odlivem a přílivem. Musím říct, že se stydím, ale moc jsme si toho nepamatovali. Proto Míra nažhavil telefon a zaúkoloval Šárku (jeho žena, která dělá v knihovně), aby nám to zjistila. Já se pokusila zeptat Hanči (naše starší dcera). Informace, které jsme dostali, ale byly více méně protichůdné a matoucí a zase jsme byli na začátku. Až když u kafíčka Míra prohlížel letáky a mapky nabrané v informačce, vydedukoval, že na plánku ostrova jsou krásně přehledně do sloupečků uvedeny časy přílivů i odlivů na celé prázdniny. Šikulka! My jsme zase měli ten pech, že jsme k vodě přišli vždycky, když byl největší odliv. Tehdy jsme také poznali, že prakticky okamžitě, jak začne voda ustupovat, Francouzi berou do rukou dětské kyblíčky a lopatičky a vyrazí mezi obnažené kameny a písek a šťourají a hrabají, dokud něco nevyloví. Co? Mrňavounké krabíky nebo škeble a jásají, jak si pochutnají. Do sběru se zapojují od nejmladších po nejstarší a seberou všechno, co se hýbe.
První výlet na ostrově jsme věnovali pevnosti Boyard. Zakoupili jsme si lístky na výletní loď (48,- €), ale protože jsme měli přes dvě hodiny čas – byl zrovna odliv a lodě nejezdily – namířili jsme si to až na nejzažší cíp ostrova, na maják Phare de Chassiron (vstupné 8,- €). Za ním už byl jen Atlantik. Pohled z výšky na pobřeží za odlivu byl úchvatný.
Při cestě zpět jsme měli možnost prohlédnout si místní krajinu. U pobřeží nespočet vyhloubených nádrží, ve kterých se pěstují ústřice. Tyto vodní plochy jsou občas přerušeny souvislejším pásem pevniny, na kterém stojí místní usedlost. Jedeme dál a opět nádrže. Musí být spojeny s mořem, protože i na nich se projevuje odliv a příliv. Čas nás tlačil, a proto jsme se dále nezdržovali a vrátili se do Boyardvillu, odkud jsme měli odjet lodí. Už bylo znát, že voda stoupá, také se u přístavního můstku začala tvořit fronta lidí. Konečně jsme naši lodičku uviděli.
Vypadala docela důvěryhodně. Já se samozřejmě hnala dopředu na palubu, abych získala exkluzivní záběry. Pánové byli chytřejší. Všimli si podezřele mokrého předního okna a okamžitě se přemístili dovnitř. Nejdřív jsem si říkala, že to bude pohodička, loď se ani moc nehoupala a rychle ujížděla směrem k volnému moři. Až tam však začala ta pravá zábava pro pasažéry. Jak loď rozrážela vlny vzdouvající se prudkým větrem, mořská voda stříkala na palubu a smáčela vše v dosahu. Také jsem chytla spršku. Okamžitě jsem se dopotácela po kymácející se palubě dovnitř k našim a snažila se osušit kameru.
Sklidila jsem bouři smíchu, protože jsem vypadala jako zmoklý vrabčák. Další záběry jsem chytala už z bezpečí kabiny. Konečně jsme dorazili ke známé pevnosti. Zblízka vypadala ještě impozantněji, než jsme si ji představovali podle záběrů v televizi. Dovnitř jsme nešli. Stále máme před očima pevnost na ostrově If. Takovou komerci bych už nechtěla zažít. Zkazilo by mi to romantické představy. Výlet byl nádherný, projížďka zajímavá a natolik dlouhá, že jsem i uschla. Odpoledne jsme ještě stihli dojít na pláž a zaplavat si.
Den dvanáctý – 12.7. – středa
Výlet do La Rochelle
Ája mě stále prosila, abychom se ještě podívali někam, kde by mohla utratit zbylé kapesné. Naplánovala jsem tedy výlet do blízkého La Rochelle. Město si v minulosti hodně protrpělo kvůli neblahé snaze podporovat nesprávnou stranu – Angličany a kalvinisty. To vedlo k tomu, že se roku 1628 ocitlo v obležení vojsk kardinála Richelieu, při kterém hlady zahynulo 23 000 obyvatel. Hradby byly zničeny a město zbaveno svých privilegií. Dojeli jsme do něj bez problémů a bloudění, zaparkovali prakticky ve středu města v podzemních garážích (2,1 €), a vydali se na okružní cestu okolo starého přístavu, chlouby města obklopené vznešenými budovami.
U jeho vjezdu nás samozřejmě upoutaly známé vstupní věže. Kdysi mezi nimi býval natažený obrovský řetěz, který měl bránit vpádu nepřátel z moře. Přímo u nich měl přístaviště „bus mer“ – městský mořský autobus. Jára neustále zkoumal, jak dlouho jeho kolektory vydrží zásobovat baterie, ale nepřišel na to. Busík nás zaujal natolik, že jsme ho museli vyzkoušet.
Nechali jsme se tedy převézt na druhou stranu přístavu. Prošli jsme se potom okolo muzea jachet, velkého akvária a vnořili se do křivolakých uliček plných butiků. Prolézáním krámků jsme se zdrželi poměrně dlouhou dobu. Ája ožila, penízky se rozkutálely, zato pánové si s trpělivostí hrábli až na dno svých sil. Muž a nakupování nejde dohromady. Odpoledne jsme se vrátili k moři, prostě nás suchozemce ta masa vody láká. Sousedi Němci nám nabídli, že nám půjčí prkno na klouzání po vlnách. Míra se rád povozil a předal ho Járovi. To neměl dělat. Jaroušek na něj naskočil a křup. Prkno bylo vejpůl. Co teď? Nenápadně jsme došli ke stanu, honem nasedli do auta a jeli shánět náhradu. Ještě že v nedalekém „intermarche“ jich měli velký výběr (10,70 €). Navečer jsme se velmi omlouvali, snažili se říct, že Jára je „demolition man“, ale nevím, zda nám rozuměli. Každopádně na klučinovi, kterému prkno zřejmě patřilo, bylo vidět, že je rád, že má nové a s modernějším obrázkem. Opět jsme utužili mezinárodní vztahy.
Den třináctý – 13.7. – čtvrtek
Volný den
Poslední den před odjezdem, poslední koupání v moři. To nás čekalo tento den. Věnovali jsme ho pouze relaxaci, vodě, sluníčku a vstřebávání posledních zážitků z Francie.
Den čtrnáctý – 14.7. – pátek
Přesun blíž k hranicím do Rochefortu u Besançonu
A je to tu, vydali jsme se na zpáteční cestu. V balení stanu a všech ostatních věcí jsme už byli přeborníci. Plánovaná trasa vedla přes Saintes, Angoulême, Limoges, Montluçon, Moulins, Digoin, Halon-S-Saône, Dole do Rochefort-s-Nenon. Jediné zaváhání bylo mezi Saintes a Angoulême. Nějak jsme se zamotali na obchvatu města a ujížděli na sever místo na východ. Za chvíli jsme uhnuli na okresku, která už vedla naším směrem a asi po třiceti kilometrech se opět napojila na původní trasu. Vlastně to bylo docela milé zpestření, projížděli jsme francouzskými vesničkami a mohli si prohlédnou zblízka, jak vypadá život mimo turistické trasy . Cílový kemp byl krásný a levný (23,- €). Po pár dnech u moře, kde je všude vyprahlá tráva a písek, nám příjemná zeleň pohladila unavené oči.
Den patnáctý – 15.7. – sobota
Cesta domů
Vidina návratu domů nás vybičovala natolik, že rituál sbalení všech věcí proběhl v rekordním čase. Naposledy jsme si nechali pohladit tváře teplým francouzským sluníčkem, ovanul nás vlahý větřík a vyrazili jsme. (Poslední mýtné 9,80 €) Zvesela, jede se přece domů. A po čtrnácti dnech jsme se už opravdu těšili, že uslyšíme češtinu a dáme si v restauraci pořádný smažený řízek. Je to tak, za celý pobyt jsme si nepopovídali s krajany. Sice jsme nějaké mladé Pražáky zahlédli u majáku na Oleronu, ale než jsme je mohli kontaktovat, zmizeli v davu. I když už cestovní kanceláře nabízí velkou škálu zájezdů do této krásné země, tam, kam jezdíme my, zřejmě mnoho českých turistů nezavítá. Au revoir France, doufám, že příští rok se zase uvidíme.
Cestopis je zveřejněn se souhlasem s autory "Čebovými".
Více naleznete na stránkách http://www.cebovi.unas.cz