Francie 2005

den pátý - Les Baux de Provence, příjezd do Camarque

Úterý 28.6.2005

Takže konec řeky Verdonu a koupání a jede se dál. Míníme se přesunout do Camarque. To je národní park u moře. Je to oblast kde se volně pasou černí býci a bílí koně a je tam spousta plameňáků. Po cestě se ještě zastavujeme v další historické vesnici Les Baux de Provence. Je takový vedro, že Lukáš odmítá vylézt z auta. Nakonec to na chvíli zkusí, ale dlouho to nevydrží. Takže se jdeme s Pavlem podívat sami. Je to vlastně vesnička jen pro turisty. Nebydlí tu stálí obyvatelé a jsou tady samý krámky se suvenýry. Prostě tahák na peníze. Ale je to tam moc hezký a určitě to stojí za prohlédnutí. Když se vracíme k autu, Lukáš má nastartováno a naplno klimatizuje. Takže jedeme dál přes Arles do Camarque do města Saintes Maries de la Mer. V Arles kvůli vedru ani nezastavujeme a míříme přímo k moři. Když se blížíme k  cíli, potkáváme všude kolem farmy, kde půjčují koně a dělají vyjížďky do parku. Původně jsem chtěla taky půjčit koně a jet na vyjížďku, ale cena mě jaksi odradila (nevím už přesně, ale bylo to asi 35 euro). Chceme teda jet do parku po řece – malá Rhona – na parníku. Jenže už je pozdě a projížďky na parníku už nejsou, takže až zítra. Musíme najít kemp a to není vcelku problém. Jeden byl poblíž, prý moc hezký, ale recepční povídala, že je tam šílených komárů. Zjistila jsem, že je to pravda, protože jen za chvíli co jsem si došla na záchod (max 2 minuty) jsem schytala asi 20 štípanců. Takže jsme našli druhý kemp, ve kterém je to lepší. Bez repelentu by to ale fakt nešlo. Pak se jdeme koupat k moři. Moře prostě ve Francii není nic moc. Tmavý písek, vstup do moře dlouho po kolena. Chvíli se houpeme ve vlnách, jako osvěžení je to příjemný. Pak se přesouváme do bazénu v kempu. Tady už se osvěžení nekoná, protože voda v bazénu je jako kafe. Následuje noční procházka po městě. Městečko je hezký, ale moc živo tady není.

den šestý - Camarque, Carcassone

 Středa 29.6.2005

Ráno v kempu balíme stan. Ještě není devět a už je na chcípnutí. Takže už toho máme dost a pojedeme do chladnějších krajů. Nejdřív ale bude výlet na parníku do národního parku Camarque. Měl by to být kolesový parník, ale je to spíš taková atrapa. Nekonečně dlouho čekáme na jakýsi zájezd důchodců, kteří mají zpoždění a pak se ještě tak trousí, že to je hrůza, naštěstí sedíme ve stínu. Projížďka trvá asi hodinu a půl. Na první zastávce je holka na koni a přihání býky a koně – taková atrakce pro turisty. Koně a býky pak ještě vidíme a plno ptáků. Pak už se přesouváme a míříme do Carcassone. Je to kus cesty, ale očekáváme chladnější počasí, takže se těšíme. Po cestě žádné zážitky, jen jednou málem zabloudíme. V Carcassone míříme do historického města. Je opevněné na kopci a jde se k němu přes starý most. Vypadá to jako by tam byl obrovský hrad, ale je to opravdu jen opevnění města. Hradby jsou tedy obrovské, dvojité s příkopem, nádherný. Uvnitř opevněného města jsou zase obchůdky a kavárny a restaurace. Kdo nechce utrácet, jak třeba my, tak nemá cenu do krámků ani chodit, ale hradby stojí za procházku. Než obejdeme asi půlku, tak nám to docela trvá. Na noc míříme do Formule, protože už je docela pozdě a nechce se nám už hledat nic na spaní. Jednu jsme potkali, když jsme přijížděli do města, takže se k ní jen vrátíme. Dáváme si víno, což se ukazuje jako velká chyba, protože Pavel v noci skřípe zubama co to dá. Dokonce i Lukáše to budí a to už je co říct. Taky jsme naplánovali cestu na druhý den.

den sedmý - katarské hrady, noc v Pyrenejích

Čtvrtek 30.6.2005

Takže dneska máme v plánu katarský hrady. Kataři byli věřící, kteří chtěli, aby se církev vzdala své moci a majetku a žila skromně a čistě. Za to je církev nenáviděla a pronásledovala. Kataři se skrývali na hradech, které si sami stavěli.

Nejdřív jste byli v nějakém opatství. Malá stavba. K prohlídce byl kostel, nádvoří, sklepení a místnost, ve které žil opat. Nic moc. Pak jsme si dali oběd – grilované kuře, které jsme snědli na lavičkách pod platany v jedné malé vesničce, ve které byl na hřbitově jakýsi rozpadlý kostel. Abychom ho vyfotili, museli jsem vlézt na hřbitov. Přístupné to bylo pouze s průvodcem v určených hodinách. Ale zase to nestálo za čekání, tak jsme jeli dál. Projeli jsme okolo několika hradů, které jsme si vyfotili. Některé jsou spíš zříceniny. V oblasti okolo Carcassone jich je moře. Vydalo by to klidně na celou dovolenou, jen by člověk musel mít dost peněz na vstupy (většinou 3-5 euro). Takže na fotkách máme hrady Hilaire, Alet, Arques. Rozhodli jsme se, že nemá cenu jezdit okolo hradů a nepodívat se do nich, takže jsme zamířili rovnou na hlavní katarský hrad Montsegur. Montsegur zbyl jako poslední útočiště katarů, když je církev pronásledovala. Na hradě se opevnilo asi 500 lidí. Hrad je v podstatě nedobytný, takže je tam pronásledovatelé nechali vyhladovět, až se nakonec kataři museli vzdát a byli upáleni. Několik jich prý uniklo, aby mohli skrýt katarský poklad, který dodnes nikdo nenašel. Když jsme se blížili k hradu, mimochodem v pěkné pustině, byl vidět zvláštní kopec, nahoře pěkně kulatý, ale stěny byli skoro úplně svislé. Tak na tom kopci měl být hrad. Lukáš povídat, že bychom snad museli mít horolezecké vybavení, abychom se tam dostali. Ale vybavení jsme nakonec nepotřebovali, i když to tak dost dlouho vypadalo. Vyjeli jsme po silnici až na parkoviště, co to nejvíc šlo a dál už se muselo jen pěšky. Bylo to teda pěknej krpál. Funěli jsme to dost dlouho. Ale dostala nás jedna babča, asi kolem 70 let, která se nahoru šplhala taky. Z hradu toho vlastně moc nezbylo, ale vylezli jsme na hradby, kam byl samozřejmě vstup zakázán, ale byl z nich krásný výhled po okolí na tmavý hory a města v údolí. Bylo to krásný, ale musí se to vidět, foťák to prostě tak nevezme. Taky bylo dost zataženo, na horách ležely mraky. Za jasného počasí to musí být ještě mnohem krásnější. Pak jsme jeli dál a podle průvodce měl být při cestě krásný kaňon řeky Aude. Prý že je okolo řeky povoleno volné kempování. To by mě tedy zajímalo kde. Kaňon byl hezký, malinký a strašně úzký. Bylo tam vlastně jen řeka a silnice, všude značky, že padají kameny a že za deště může dojít k zaplavení. Taky bylo pěkně zataženo, takže už to vypadalo skoro strašidelně. Takže jsme jeli dál a pokusili se najít kemp. Ten byl nakonec vysoko v horách, skoro jsme si mysleli, že už ho ani nenajdeme, protože jsme stoupali pořád výš a výš do kopce, až cesta vypadala, že už skoro skončí. Lukáš se bál medvědů. Ani bych se nedivila, kdyby tam fakt byli, protože to byla skoro divočina. Kemp se jmenoval La Pradaille a byl malý a hezký. Kromě nás se stany, tam byli asi dvě obsazené chatky a to bylo všechno. Večer mírně pršelo a v noci byla pěkná kosa, asi 5 stupňů. Trochu rozdíl oproti 40 předtím. Ráno už bylo líp, a bylo krásně vidět, jak na horách kolem nás leží mraky a svítí na ně sluníčko. Tam už jsme byli prostě v Pyrenejích.

den osmý - Andora

Pátek 1.7.2005

Takže z kempu míříme už do Andory. Jedeme přes horský průsmyk Col de Pailheres, který je v 2001 metrech a má z něj být krásný rozhled a má být vidět ledovcové jezero. Takže jedeme dál skoro divočinou. Nikde ani noha, jen krávy, které se pasou všude a chodí si taky všude, i po silnici. V 1640 metrech je už jen 9 stupňů a Lukáš musí zapnout topení v autě, pak už jen 8 stupňů. Už není skoro nic vidět, jedeme v mracích, serpentýny jako kráva. Potkáváme nějaký šílence, kteří jezdí dolů na kole. My jedeme nahoru stěží na dvojku. Okolo silnice jsou vidět značky jako pro cyklisty, tak si myslíme, že se taky jezdí asi nějaký závod. Až později se dovídáme, že se tudy jezdí přímo Tour de France. Když jsme vyjeli nahoru do průsmyku bylo už jen 6 stupňů a rozhled nebyl žádný, jen samá mlha. Škoda, za jasného počasí to musí být super. Ale nám se to líbí i tak, je to dobrodrůžo. Až do Andory jedeme v mracích. Až za hranicema, když přejedeme kopec se najednou výhled otevře a je najednou krásně jasno. Jsme úplně unešený, všude hory a na nich ještě sníh. Zastavujeme na parkovišti a lezeme k nejbližšímu sněhovému poli, abychom se u něj vyfotili. Potkáváme tady dva Čechy – pánovi se v Andoře nelíbí, prej nic moc. Pak ještě zkoumáme koně na silnici, v klídku si tam stojí a olizují asfalt a nechají auta, aby je objížděli. Blokují to prostě uprostřed a nějaký auto je nemůže rozházet. Ale lidí se docela bojí. Chceme najít kemp blízko hlavního města Andorra la Vella. Ale bohužel to vzdáváme, protože město je totálně ucpaný, policajti všude řídí dopravu, prostě hrůza. Takže se vracíme do města Encamp a tady zapadneme do malého kempíku. Trochu nás mate to, že v budce (recepci) nikdo není. Pak si teprve všimneme, že píšou ať se klidně ubytujeme, že nás skásnou později. Takže stavíme stany a jíme a pak míříme do hor. Lukáš pořád machroval, že musíme vylézt na nějakou třítisícovku. Jenže to prostě není možné, nemáme výcvik a vybavení a trénink a vlastně je to vůbec blbost se někam vysoko šplhat. Takže podle mapy zjistíme, kam až nejvýš by se dalo dojet autem a pak by se vidělo, jak by to šlo dál. Takže jedem po silničce pořád výš a výš. Je tady prostě nádherně. Nakonec vyjíždíme až co nejvýš to jde a zjistíme, že to je super, protože je tady lanovka, která nás vyveze ještě výš. Takže kupujeme lístky a jedem. Na lanovce se musíme obléknout, protože už je pěkná kosa a dosti fouká. Není se čemu divit, protože jsme ve výšce něco přes 2 700 metrů. Takže lanovkou jedeme nahoru a fotíme prostě všechno. Hory, zakřivené silničky a ledovcové jezírko, které je přímo pod námi. Z lanovky se vyjde ještě kousek nahoru a otevře se nám výhled na druhou stranu hor. Je to krása. Vysoké vrcholky hor, na nich místy sníh, ledovcová jezírka, prostě nádhera. Bohužel za chvíli lanovka končí provoz a tak nemůžeme vylézt už nikam výš a jedeme dolů. Pak ještě jdeme po jiné cestě pěšky někam, kde se máme dostat přímo k jezírkám. Ty jsou prostě super. Dojdeme ke třem, který jsou nádherný, čistý a ledový. Jsou taky dokonce rybáři a nějaký blázni (asi ti rybáři) tady mají postavený i stan. Někdy během září pak ještě Pavel zjistil, že se tady jezdí další z nejslavnějších cyklistických závodů světa – Vuelta. A že jedna její trasa vedla právě po té silnici, co jsme jeli my a končila právě u té naší lanovky. Blázni cyklisti, takovej krpál. Ale zase příroda nádherná. Večer jdeme na večeři do restaurace, jsme tam už sedm hodin, tak nás musí upozornit, že otvírají až v osm. Tak si aspoň přečteme jídelní lístek venku a já mám v plánu vzít si sebou slovník, abychom věděli co si vůbec dáváme. Lukáš nadává, že tam budeme jako blázni. Ale ještě, že ho sebou máme, protože jsme si málem mohli dát šneky. Jinak večeře je dobrá, posedíme u vínka (španělské Sangre del Torro).

den devátý - cesta do Španělska

Sobota 2.7.2005

Ráno odjezd z Andory. Míříme do Španělska. Trochu se bojíme vedra, po předchozích zkušenostech. Cestou ještě v Andoře Lukáš málem urazil zrcátko o tyč u silnice (v zimě při závějích ukazují kudy vede silnice), protože se v něčem hrabal a nedával pozor. Takže dostal vynadáno, že se má věnovat řízení, načež málem narazil do před námi stojícího auta na hranicích, protože opět nedával pozor a koukal kde co lítá. No prostě na zabití. Ale aspoň jsme viděli druhou stranu Andory, kde předtím byly samý mraky. Cesta z Andory k moři byla děsná, teda aspoň první polovina. Měla být asi 250 – 300 km dlouhá, ale jeli jsme ji několik hodin, protože byla samá zatáčka. Lukáš už byl mírně naštvanej. Ale když jsme vyjeli z hor a skončili zatáčky, tak už to šlo rychle. Rozhodli jsme se, že pojedeme do města L Estrada na pobřeží. Kemp jsme po menším ježdění po městě našli asi v 15:30. Když jsme projížděli městem bylo vidět krásný otevřený moře, ale u kempu byl zrovna úzký záliv. Bohužel, ale už se nám nechtělo jezdit k moři jinam. Takže jsem se šli koupat. Večer jsme dali vínko a brambůrky z místního krámku a relaxovali. Taky bylo mým cílem najít nějaký velký šišky, což se moc nedařilo. V kempu jich sice bylo plno, ale všechny vysoko na stromech a nechtěli spadnout, potvory. V kempu vedle nás byli v karavanech nějaký Španělé a dělali do noci bordel. Ale spinkalo se nám dobře, teplo bylo tak akorát, přes den něco přes 30 stupňů, takže přes noc to docela šlo.

den desátý - relax ve Španělsku

Neděle 3.7.2005

V plánu je relaxace po celý den. V kempu je krásnej bazén, takže zamíříme nejdřív k němu a později chceme jít k moři. U bazénu je fajn. Koupeme se a kluci pozorují ženský a hodnotí je. Prý dost hrůza. Je tu několik opravdu ošklivých velryb. Na oběd jdeme do restaurace v kempu. Všichni pozorují televizi, protože se zrovna dneska jedou formule. Takže čumíme taky. Později odpoledně jdeme k moři. Dneska není nic moc, protože jde vítr k pobřeží a přináší sebou bordel. Večer dáváme dvě vínka a brambůrky.

den jedenáctý - zpátky do Francie

Pondělí 4.7.2005

Míříme opět do Francie. Cesta ubíhá dobře. Jedeme ze španělského Figueres do Francie a dál přes Perpignan, Narbone a Bezieres. Taky se stavujeme ve španělském Intermarche, je tu o dost levněji než ve Francii. Dál míříme do vnitrozemí a zastavujeme u kaňonu řeky Vis. Cestou k němu jedeme po šílený silničce, uzoučký a samá zatáčka a pak přes nějaký planiny, který jsou plný kamenů, zajímavá vyhlídka. V kaňonu řeky Vis jsme nějak nepostřehli řeku, asi byla vyschlá. Pak následuje Cirgue de Navacelles (podle Lukáše cirkus narvik, vždycky si jména míst nebo měst komolí, aby si je pamatoval). Je to údolí na konci kaňonu. Přijede se k němu z vrchu na krásnou vyhlídku. Údolí je tak široké, že ho vůbec nejde zabrat foťákem, takže se musí fotit tak nějak napůl. Dole uprostřed je jakoby plochý okruh kolem menšího kopce. Docela zajímavý. Pak už jsou podle mapy všechny cesty na sever malinký a pitomý, takže nám nezbývá než jet dál po dálnici, naštěstí zatím není nikde mítnice a míříme k nejvyššímu dálničnímu mostu u Millau. Je to docela nová stavba a pilíře mostu jsou prý vyšší než Eiffelova věž. Nejdřív si myslíme, že most objedeme po menší silnici, takže míříme z dálnice a nacházíme vyhlídku se spoustou turistů, ze které je most krásně vidět. A protože se nám most moc líbí, tak se rozhodneme, že si ho teda taky přejedeme. Podle mapy je mítnice za mostem a taky že jo. Platíme 6.50 euro. Dál už míříme do francouzského středohoří na město Clermont-Ferrand po dálnici o které s potěšením zjišťujeme, že je celá neplacená. Takže cesta je super. Fičíme si po dálnici a pěkně nám to ubíhá. Spát chceme ve Formuli kus pod Clermontem, kterou nacházíme docela snadno, neboť je hned u silnice. Druhý den máme v plánu sopky.

den dvanáctý - Francouzské středohoří - sopky

Úterý 5.7.2005

Takže sopky. Po konzultaci s průvodcem (knižním), se rozhodneme jet na sopku Puy de Sancy. Je to asi 30km, ale jedeme to docela dlouho, protože už jsme zase v horách a cesty se klikatí. Na sopku jezdí kabinová lanovka. Dá se sice jít i pěšky, ale to není nic pro nás. Takže kupujeme lístky a necháme se nahoru vyvézt. Od horní stanice lanovky musíme jít stejně ještě kus na nejvyšší vrcholek. Sopka je 1886 metrů vysoká. Je taky už docela zima a fouká, ale je krásně jasno. Takže vystupujeme až nahoru a rozhlížíme se po krajině. Nejsou tady sice vidět žádný krátery, ale i tak je tu krásně. Hora je porostlá krásně zelenou travičkou a vypadá krásně. Takže mohutně fotíme nádhernou přírodu. Pod sopkou se mi ještě podaří ukecat Lukáše a jedeme ještě na jinou sopku, ze které mají být vidět i krátery. Takže míříme na Puy de Dome (asi 1400 metrů). V sezoně se na ní nesmí jet vlastním autem, ale nahoru jezdí autobusy. Je to něco úplně jiného než předchozí sopka, Tak byla skalnatá a strmá. Tahle je takový kulatý kopec a nahoře je vysílač, který si značně hyzdí. Ale opět je z ní pěkný rozhled a skutečně jsou vidět krátery. Z dalekohledu za 50 centů je vidět, že na krátery se dá dojít a projít se okolo nich dokola. Bohužel na to už nemáme čas. Dneska chceme dojet na místo kde jsme spali první noc a pak zamířit k domovu. Přejezd nám trvá pěkně dlouho a ještě k tomu bloudíme po debilním městě Vichy, kde asi nevědí co jsou to značky. Takže se tady motáme dost dlouho. Vichy si řadíme už jako druhé k debilnímu Grenoblu, kde jsme bloudili před dvěma lety. Večer se nám nechce vařit a tak se rozhodneme, že si zastavíme u Macdonaldu a dáme si nějaký nezdravý hamburger. Ukazuje se, že to byl blbý nápad, protože je tam šílená fronta, která vůbec neubývá. Francouzi jsou v tomhle kraji mírně zabržděný, protože každýmu trvá objednávka tak dlouho, že už ani nevěříme, že se na nás někdy dostane. Prostě děs. Ale nakonec se zadaří a večer před desátou hodinou se dostáváme opět k vesničce Darbonnay a stavíme stan na známé louce. Jako naschvál Šíma prohlásí, že dneska tady ale opravdu pršet nebude, protože prostě nemá z čeho. Asi si myslí, že si napraví reputaci, ale daří se mu pravý opak, protože v noci začíná pršet a taky ráno prší.

den třináctý - cesta domů

Středa 6.7.2005

Musíme konstatovat, že se nám ta dovolená docela vydařila, protože ráno, když chceme vyrazit na cestu k domovu tak mírně prší. Takže nám to počasí krásně vyšlo. Takže musíme zabalit mokré stany, což nám ale vůbec nevadí, protože doma doschnou. V 9:15 jsme už na cestě a po dálnicích míříme na Německo. Ještě zastavujeme před hranicema v Careffouru a nakupujeme nějaké jídlo na cestu a taky vínka. Pak už to jde nad očekávání dobře a fičíme si to k domovu. Po Německu už ani nezastavujeme. Domů dorazíme asi ve čtvrt na deset a čeká nás tady ovar z vepřového kolena, který máme domluvený s Černochem. Ještě v noci prohlížíme fotky a pak už se všichni těšíme do svých postýlek.

Za celou dovolenou jsme najeli asi 5 400 km a podle výpočtů nás to vyšlo každého asi na 12 000,- Kč. Bylo to prostě super a kdyby to šlo tak neváháme a jedeme za rok znovu.