Autor: Ivo a Iva
zdroj: www.ajvo.euweb.cz
Peru - Bolívie - Ekvádor
02.07 brzy ráno jdeme v nevlídném zamračeném počasí ( v této přímořské oblasti se mraky drží 9 měsíců v roce ) na prohlídku centrální Limy, kromě čistých a upravených dvou hlavních náměstí s budovami parlamentu a prezidentského paláce zde nic k vidění není , nudné město , možná i proto , že je sobota ráno. Odpoledne kolem třetí nám letí letadlo směr Ecuadorské hranice, konkrétně do Tumbes , posledního města v Peru asi 5 km od hranic. Letíme se společností TANS Peru , Boeingem 737 , patrně stejným strojem, který se přesně za 6 týdnů po našem přeletu v polovině srpna 2005 zřítí za bouře nedaleko Iquitos , kam jsme i my měli původně zamířeno a na jehož palubě zahyne asi 50 lidí, většinou turistů z celého světa….Ještě však před naším odletem zkoušíme u přepážky o vrácení letenek z Juliacy do Limy, když my čtyři s Kubou a Petrou jsme se rozhodli jet místo letu do Arequipy. Svádíme to na stávku kolem Puna v té době, k našemu velikému překvapení nám bez nějakých dlouhých řečí každému vrací 90 dolarů za letenku…..v Tumbes jsme kolem 5 odpolední , bereme 2 taxíky , které nás vezou přes celnici až na hranici za 7 dolarů za taxi ( bereme až ty dál od letiště, ty oficiální na letišti chtěli asi 10 dolarů na osobu, vydřiduši…) na hranici Pája s vytřeštěnýma očima sděluje, že v letadle nechala svůj rukou psaný cestovní deník , no to si někdo počte , pokud teda bude umět česky. A pokud ho nikdo nenašel, asi skončil v Iquitos….
Hranici opět přecházíme po svých , šílený chaos , utrácíme poslední peruánské peníze , hned za hranicí , která je obsypána trhovci nabízející hlavně proslulé equádorské banány a jiné ovoce , nacházíme stanici busů , ze které v 19 nula nula odjíždí jeden směr Riobamba , kde bychom měli být nad ránem . Pilot tohoto autobusu , stejně jako všichni ostatní v Equadoru , jsou asi všichni příbuzní s Michaelem Schumacherem , takže raději jsme si s Ivčou dali Stilnox , ať tu hrůzu raději zaspíme...
03.07. poněvadž byla neděle , kam jsme se brzy ráno do Riobamby dostali , všechno až na hotely a pár obchůdků bylo zavřené . Takže bylo nemožné domlouvat si trek kolem Chimboraza , 6310 metrů vysoké hory měřeno od hladiny moře, která se majestátně tyčí nad Riobambou , a která , měřeno-li od středu zeměkoule, poněvadž leží těsně u rovníku , je asi o 4 kilometry vyšší než Mt.Everest v Himaláji …Tak jsme se courali po městě , litovali zabitého dne , odpoledne jsme šli všichni do parku , kde zrovna domorodci něco oslavovali , takže to tam vypadalo jak u nás doma na hodech , tzn. zábava pro malé a větší děti…Katka také oznámila, že ztratila mobil i se simkartou své sestry a se všemi telefonními čísly…do postele jsme šli brzy , alespoň jsme se dobře vyspali , abychom na druhý den v pondělí,04.07 zašli všichni již do předem vytipovaných cestovek a domluvili jednak třídenní trek kolem Chimboraza a jednak kvůli nedostatku času také dvoudenní výlet do amazonského pralesa . Trek vyšel s nosiči , tentokrát to byli koníci , guidy , stravou a noclehem na 150 USD na osobu , což bylo více než v Peru . Ecuador už je ale přeci jen o kousek dál než Peru či úplně zaostalá Bolívie…Trek jsme začali kolem poledne nezajímavým táhlým stoupáním k první a také poslední chatě, která je stejně zavřená , takže stany nám rozbili kolem ní , byli jsme tam stejně sami. Martina , kterou trápila vleklá angína a nebylo jí dobře , se k chatě nechala vyvézt doprovodným terénním autem , které nám tam vyvezlo všechny zásoby. Tak jsme ji nazvali Autotrekařem …Pája u stanů zase oznámila, že na hotelu nechala termosku plus ještě něco , takže jsem si začal připadat jak na výletu klubu sklerotiků….Zase jsme nabrali výšku , po celé Bolívii jsme neklesli pod 3600 metrů ( La Paz , ostatní kolem 4000 metrů, tu jsme ztratili v oblasti Nazky a Limy, teď už jsme byli zase 4 km vysoko , bez nějakých výraznějších problémů , jen mě se trochu hůře dýchalo , hlavně v té první nezajímavé etapě po cestě k chatě , kvůli té hloupé bronchitídě , která mě lapla kolem Salar de Uyuni a které jsem se nemohl nějak zbavit. Po dobré večeři v noci ve stanu pohoda , teplota kolem minus 4 se dala v zimních doplňcích a našich starých spacácích vydržet , zato ráno ,
to byla nádhera .
05. 07. Vzbudili nás na východ slunce , nádherně modrá obloha s občasnými mraky , v pozadí na horizontu kouřící téměř šestikilometrový vulkán Tungurahua , vpravo od něj stejně vysoký masiv vyhaslé sopky Altaru , ještě více vpravo v dálce jedna z nejaktivnějších sopek Jižní Ameriky Sangay, která si v přímém přenosu přímo před námi upouští gejzír plynů . A v zádech hned nad námi vyčníval vrchol nádherně bílého Chimboraza , nejvyšší hory Equadoru , který jsme chtěli právě obejít. Úžasné . Po snídani vyrážíme na cestu , nádherné počasí , skvělá panoramata . Jen navečer se počasí , jakmile jsme přešli sedlo ve výšce 4300 metrů , začíná kazit a mokří dorážíme k chatě na druhé straně této také vyhaslé sopky. Náš průvodce, mladý Equádorec Alvaréz nám ve společné místnosti , kde také později všichni přespíme , vypráví různé historky a také jeho sny, kdy je už napůl cesty zdolání 10 nejvyšších vrcholů Equádoru a pak se chce vydat pěšky z Aljašky až domů s tím, že vyleze na tři nejvyšší hory Severní Ameriky…Kuchtíci nám zatím chystají tu nejbáječnější vepřovou pečínku v Jižní Americe . Předtím ale se Kuba ještě vydal na průzkum okolí , a protože tma se blížila, začínali jsme být nervozní . Za soumraku se vynořil ze soukromé procházky, trochu jsem ho zpražil o odpovědnosti, přece jenom, kdyby se mu něco přihodilo, kde ho budeme tady v horách v noci hledat….
06.07. ráno se rozhodujeme k výšlapu k ledovci pod vrcholem Chimboraza, ale prší a prší , přemlouváme ostatní v pláštěnkách ( nám naše ponča z Nepálu švihli v Limě….) , ať ještě chvilku počkáme na lepší počasí a skutečně, asi po hodině přestává pršet . Po třech hodinách náročného výstupu to obracíme za již slunečného počasí kousek pod ledovcem ve výšce 4550 metrů . Dole oběd a už dvouhodinový převoz auty ( Kuba jede hrdinsky na korbě vozu , až ho odtud za mrazu a deště musejí po hodině vyhnat a nacpat do auta za Petrou a Katkou ) do Baňos pod kouřící Tungurahuu ( Baňos bylo kolem roku 2000 kvůli zvýšené erupční aktivitě tohoto vulkánu celé z nařízení vlády evakuováno , nicméně lidé se sem po krátké době vrátili nehledě na to , že riziko stále hrozí a vulkán neustále kouří….) , zde přesedáme na bus směr Puyo , po dalších dvou hodinách jsme na místě , hledáme dle LP vhodný hotel , čistý s teplou sprchou na pokoji za 6 dolarů na osobu – Liberty hotel.
08.07 ranní expedici za mými oblíbenými tukany vynechávám, Ivča s kolegiality se mnou , tak se jen lehce procházíme kolem naší rezervace , i tak je to nádhera. Po obědě jdeme již opět všichni na návštěvu k domorodcům, kde nám ukazují primitivní hrnčířskou výrobu , flusáme z ohromné flusačky malé šípy tentokráte bez kurare do polystyrénového čtverce ( všichni trefujeme na vzdálenost cca 7 metrů , snad by jsme se tady uživili ..) , hrajeme si s papouškem. Kolem páté večer nás vezou zpátky do Puya , bereme autobus směr Baňos , kde všechny holky kromě Ivči vysedají , takže Kuba , já a Ivča pokračujeme až do Latacungy , výchozího bodu k nejvyšší činné sopce světa Cotopaxi , 5897 metrů nad mořem . Tady kolem desáté bereme první hotel , který se nám namane. Latacunga je město, o kterém se říká, že leží na špatném místě. Kdykoliv Cotopaxi o sobě dá výrazněji vědět ( od roku 1738 eruptovala 50x , výrazněji naposledy v roce 1904 , zničení celé Latacungy bylo v roce 1877 ) , roztopí se na jejím vrcholu ledovec ( asi kubický kilometr vody…..) a spolu s kamením a lávou tento debris , kterému domorodci říkají lahar , směřuje kaňonem přímo na toto město. Přesto lidé staví stále na stejném místě….
09.07 ráno jdeme zjistit možnost, jak se nejlépe dostat až pod vrchol , domlouvám jednoho taxika , který nás tam a zpátky za 60 dolarů odveze , problém je ten, že v cestovce, ve které zjišťuje situaci Ivča s Kubou tvrdí, že tento taxík bez jejich povolení do NP Cotopaxi nepustí . Povolení ale že nám za mírný poplatek 17 dolarů vyřídí , v cestovce je s námi ještě jeden mladý Kanaďan se svou polskou přítelkyní , tak to bereme všichni dohromady, taxikář zatím jede pro terénní auto , my na pár minut jdeme prohlédnout pěkné hlavní náměstí Latacungy , já kupuji dost dobrý batoh na další tůry..Kolem desáté jsme na hranici parku , dalších 10 dolarů vlezné , auto nás pomalu vyváží na parkoviště 4300 m vysoko , dál k ledovci do 4700 jdeme po svých , Ivča , která si nechala na sobě trekové sandály mě silně připomíná scénu z filmu S tebou mě baví svět… kdy jedno z dětí po půlhodině chůze po sněhu v bačkůrkách prohlásí tatínkovi, že maminka mu dává jiné botičky…..V sopečném popelu se nám s Kubou nejde také zrovna nejlíp , pomalu supíme směr ledovec, před námi padá taková malá lavinka…..Pár vrcholových fotek a zpátky dolů, už se nám z té výšky začíná zase trochu motat hlava. Ale zážitek opět úchvatný , červená lávová pole pokrytá bílým ledovcem na perfektním konickém vrcholu sopky, krásné výhledy do dalekého okolí, naproti nás vyhaslý vulkán Ruminahui , 4722 m .…
Po výjezdu z NP Cotopaxi vystupujeme na dálnici , Kanaďan s Polkou jedou zpátky do Latacungy a pak směr Peru , my stopujeme autobus opačným směrem do Quita , hlavního města Equádoru . S holkama jsme domluvili již včera před rozpadem skupiny společný hotel, dle knihy ubytovaných zjišťujeme, že tam jsou ubytované , nicméně trajdají někde po městě. Dáváme půlhoďku oddechu po šílené jízdě taxikem z nádraží , kdy taxikář utrhl Ivči na batohu jednu kapsu , když jsem byl na něj nasupěný, tak když dovíral kufr auta, batohy tam špatně srovnal a pokazil si zavíraní kufru , tak nasupěnost byla už oboustranná..vyrážíme do podvečerního Quita , které je oproti Limě či LaPazu opravdu krásné . Čisté ulice , upravené domy, ukazatele po stezkách pro turisty k hlavním atrakcím, nádherně nasvícené katedrály…večer jdeme s Kubou a Ivčou na večeři , pak na pivo při živé hudbě , pohodička…večer na pokoji se domlouváme s Martinou na ráno , Katka , která zítra jako jediná letí už brzy ráno s KLM ( na rozdíl od nás , co letíme až navečer s Iberií ) s Pájou a Petrou už spí .
10.07. kolem osmé opouštíme hotel , věci tam necháváme, protože check out je až ve dvě odpoledne a my chceme na letiště až po druhé , hoteliérům to nečiní problém , městskou dopravou jedeme k jedné z atrakcí Quita , a to k Mitad Del Mundo , pupku světa, místu asi 20 km severně od Quita , kde je pomník zeměměřičům a hlavně, kde procházející rovník rozděluje naší zemi na polokouli severní a jižní . Děláme tam pár srandovních společných fotek s nohama každé na jiné polokouli , dokupujeme nějaké suvenýry . Při zpáteční cestě se zastavujeme na hlavních náměstích a ve tři odpoledne opouštíme hotel. Letadlo nám letí před šestou večer , po startu při západu slunce je jednak úžasný pohled na celé Quito , letiště totiž leží uprostřed města , v pozadí se tyčí Cotopaxi ale také bližší Pichincha , sopka, která v roce 1999 svou erupcí ohrožovala samotné hlavní město . Vidíme také Chimborazo , za šera ale mezipřistáváme v equádorském největším městě Guayaquil na pobřeží Pacifiku . Vzlétáme něco po osmé večer , abychom na druhý den, po asi 11 hodinách letu proti času