Vladimír Ustohal jak jsem ho znal...

Seznámili jsme se už dávno, snad před osmi lety. Byl mi představen mým kamarádem a hned jsme si, jak se říká, padli do oka. Já cestoval do exotických krajin, kde on měl spousty lidí, které si v životě přál navštívit. Proto mne vyhledal. On sám také cestoval, i když byl značně omezen politickou situací, finančními možnostmi a nakonec i stářím. Přesto se dostal až na Tahiti nebo do Venezuely či na Aljašku. Mnoho věděl a tolik si přál ještě vědět. Osud k němu byl krutý. V nejlepších letech svého života cestovat nemohl. Totalitní komunistický režim mu to nedovolil, stejně jako mnohým jiným lidem. Než přišla revoluce a s ní do naší země vstoupila i demokracie, většina krajanů v zámoří již nežila. Dlouhá léta si s nimi dopisoval, ale jet za nimi nemohl. Tolik si je přál navštívit… V době, kdy nemohl cestovat, se věnoval vědecké práci. Působil na VAAZ a později na Vysokém učení technickém v Brně na katedře nauky o materiálech, speciálně pro stavbu letadel. Protože znal kromě ruštiny i angličtinu a domluvil se i francouzsky a španělsky, byl v 60. letech vyslán do Egypta, kde tři roky přednášel na vysoké škole.

Po sametové revoluci se i jemu „otevřel svět“. Podařilo se mu navštívit krajany na Tahiti, o nichž posléze vydal nádhernou knihu s názvem „Tahitská odysea“. Procestoval mnoho zemí Severní a Jižní Ameriky.

V roce 2002 jsem psal knihu „S horským kolem na dno Afriky“ o své cestě na kole severní Keňou. To byla doba, kdy jsme si s doc. Ustohalem byli nejblíže. Svůj příběh jsem dával do paralely s jinou cestou Adolfa Parlesáka, který v roce 1928 jel Afrikou také na kole (z Brna přes Egypt až do Eritrey a dál lodí do Íránu). Na cestě se potýkal s podobnými problémy jako já. Doc. Ustohal mi tehdy zapůjčil Parlesákovy pohlednice, které posílal z cesty svým přátelům a které pan docent koupil kdesi na burze. Některé z nich jsem posléze v knize citoval. Abyl to zase doc. Ustohal, kdo neváhal a ihned jel navštívit příbuzné jiného cestovatele, Bohumila Coufala, abych o něm mohl v knize napsat. Přidal jsem ještě současné cyklocestovatele, a tím vznikla celá kapitola o velmi zajímavých lidech.

Když jsem začal vydávat magazín Cestopisy, požádal jsem doc. Ustohala o spolupráci na rubrice Češi ve světě. Nadšeně souhlasil. Přes padesát let se zabýval osudy krajanů v zahraničí a tohle byla cesta, jak s nimi seznámit veřejnost. Uvažovali jsme i o pozdějším knižním vydání. Na letošní rok slíbil i rozhovor…

Vždy když jsem se ho na někoho zeptal, reagoval okamžitě a prakticky stejně. Vždy věděl. „Pane docente, dozvěděl jsem se, že prý Joy Adamsonová, která napsala knihu Příběhy lvice Elsy, snad pocházela odněkud z Moravy. Nevíte o tom něco?“ „Jasně, vona byla ceró nějakejch Gessnerovejch z Opavy a pak se provdala za nějakýho…“ Tak nevznikl jen článek „Matka lvice Elsy“, ale mělo vzniknout ještě mnoho dalších. Docent Ustohal byl nevyčerpatelnou „chodící encyklopedií“, která by se dala nazvat „Jak Češi osidlovali svět“. Většinou měl ke všemu i fotografie.

Těsně před Vánocemi jsem se vrátil z půlročního pobytu na Nové Guinei, kde jsem absolvoval sérii expedic na západní Papui. Krátce po Novém roce jsem mu volal. Uvědomil jsem si, že asi nedostal vánoční přání, které jsem posílal e-mailem, protože poté, co odešel ze zaměstnání, měl k internetu velmi omezený přístup. Také jsem mu chtěl říct, že Marco Kennedy, Čech žijící dlouhá léta na Aljašce, je na chvíli v Líšni. Těšil jsem se, že je seznámím. Dvě zazvonění a pak se ve sluchátku ozval hlas jeho nevlastního syna. Vysvětloval mi, že doc. Ustohal 27. prosince zemřel.

Říká se, že chlapi nepláčou. Je to hloupost, nebo nejsem chlap. Vnímal jsem slova, ale nemohl odpovědět. Oči se mi zalily slzami, hlas se zadrhnul. Doc. Ustohala jsem měl moc rád. Trhaně jsem se omluvil a musel zavěsit.

Věděl jsem, že je vážně nemocný. Věděl jsem to rok. On to věděl rok a půl. Statečně bojoval se zhoubným nádorem. Do konce svého života pracoval. Když jsem si s ním před rokem dával schůzku, dokonce se mi omlouval, že v úterý by nerad, protože v pondělí jde na chemoterapii a po ní bývá hodně unavený, ale ve středu že by to šlo. Tak jsem se o jeho nemoci dozvěděl. Oslovoval mě příteli nebo pane kolego, někdy mi říkal i Petře, ale vždy jsme si vykali. Byl ze staré školy. O rakovině hovořil jako o běžném onemocnění. Možná proto jsem to bral na lehkou váhu a jeho smrt mne tolik zaskočila. Znám jen málo takových lidí, jako byl on.

S doc. Ustohalem neodešel jen můj přítel, ale také všichni krajané v zámoří. Nevím, jestli existuje ještě někdo, kdo by měl zadokumentovány jejich osudy. S docentem Ustohalem možná skončí i naše rubrika „Češi ve světě“. Jeho nevlastní syn, Ing. Igor Vlach, mi sice řekl, že věnuje archiv svého otce Českému klubu cestovatelů, ale nevím, zda jej někdo bude umět zpracovat. Jsem si jist, že je veden velmi pečlivě, ale přesto se obávám, že je mnoho informací, které doc. Ustohal nosil pouze ve své hlavě. Je tedy možné, že nekrolog a vzpomínka na skvělého člověka, doc. Ustohala, byly zároveň i poslední reportáží o našich krajanech v zahraničí.

Bibliografie

Vladimír Ustohal byl autorem mnoha vědeckých publikací a příruček, ale i vědecko-populárních knih. Tahitská odysea (Sursum 2004), Tunely pro Messerschmitty (Sursum 2003), Češi na Tahiti a Markézách (2005), Tahiti – Peklo i ráj (příloha Brněnského večerníku, 1981), Bitva u Slavkova (překlad z ruštiny, 1993), Napoleonské návrší (1995), Jiříkovice 1805 (1992, spoluautor), Kovy a slitiny (studijní texty pro restaurátory, 1992), Velká Británie a Britské společenství národů (soupis článků ve filatelistických časopisech, 1986), Mlýny na Říčce a Rokytnici (2001, spoluautor), Z hradů, posvátných míst a krčem (2000, spoluautor), Války, bitvy, rebelie (1999, spoluautor), Okupace a osvobození – Šlapanice a okolí (2005, spoluautor), Legenda o zálesákovi aneb Divoký Západ na Moravě (1991).

Byl spoluautorem 22 vysokoškolských učebnic na téma „nauka o kovech“ a publikoval okolo 200 odborných statí a na 100 vědecko- -populárních článků.

Igor Vlach

Autor: Petr Jahoda

Převzato z časopisu cestopisy