9. 7. 2004 Pátek
Tak to nakonec vypadá, že mašina nebude, ale ve tři nám jede autobus ještě kousek dál našim směrem. Vyrážíme na procházku. Tentokrát už máme jenom jednoho strážce. Ale je to vážně sympaťák, takovej fakt čilej dědoušek. Jdeme do muzea, ale je zavřený, tak si nejdřív vylezeme ke kostelíku nad dědinou je odsuď náramnej výhled. Pak hurá do muzea. Je parádní. Pracuje v něm super ráznej dědoušek. Ty slovanský jazyky sou fakt dobrý, můžeme si tu s každým docela pěkně popovídat. Akorát je škoda, že co se týče gruzínštiny tak moc velký pokroky neděláme, páč prostě zkusíme nějakou větu, voni nám nerozuměj, tak hned přejdem do ruštiny. Líbí se mi, že se člověk může na všechno co mu vrtá hlavou vyptat. Další ťapání je k nějakému minerálnímu prameni (Narzan). Parádně železitá voda. Teď už jenom nakoupit rajčátka (1kg = 0,5 Lari), chleba a okurky a jde se dlabat na stanici. Tam hned dostaneme na rajčátka super koření a cibuli. Hraje jim tu černobílá televize a tam přecházej zprávy plynule z gruzinštiny do ruštiny a zase nazpátek. Občas nějaká hlasatelka něco zaspívá. A občas ukážou zprávy ze sousední jižní osetie, kde normálně pobíhaj vojáci se samopalama a chvílema po sobě i střílej. Asi se to tam docela dost mele. Naši policajti dycky docela zbystří když dou tyhle zprávy, přece jenom je to jenom za kopcem!
Nakonec si opíšou naše jména, čísla pasu a ve tři hodiny nás vyženou na bus. Tak ve finále ten výslech na stanici nebyl až tak špatnej, takovejch bych snes i víc. Pořád nás pobízej, že už ten autobus fakt jede a že máme hned jít. My se teda pomaloučku zvedáme a pak tam stejně ještě do půl šestý čekáme – hihi. Nakonec ale kupodivu fakt odjedeme. Henri jede s náma. Cesta je zase nádherná a Fík nádherně tuhej - hihi. Chvílemi spí ve stoje a jednou dokonce usne v půlce věty kterou mi říká - hihihi. Dojedeme až do vesničky Mele. Tady prej bus končí. Odtud se musí přejít docela prímově vysoký sedlo a za nim už budeme ve svanetii a navíc první vesnička je hned užguli, tak to už budem skoro pod našim vysněnym kopečkem.
Chceme hned vyjít a přespat někde po cestě, ale to nepřipadá v úvahu. Henri ještě s jedním policajtem nás naženou k němu domu a že nás ráno možná veme nějaký auto dál. Myslíme si o tom svoje a nejradši bychom už vyšli a to sami. Nakonec si říkáme, že na nás byl opravdu hodnej a nechceme ho nějak naštvat, tak zůstanem a vono to nějak dopadne. Má moc pěkný domeček, ale to sou tady skoro všechny - hihi.
Když dojdem k němu, tak pani zrovna vevnitř natírá zeď na zeleno, říkám si, že jí s tím pomůžu. Ani moc nečekám, že mě nechá i když bych ji fakt rád pomohl, ale co, za zeptání nic nedám. A hele, ona mi vrazí štětku do ruky a jde pryč - hihi. Tak se tak krásně patlám vod zelený barvy, Fík mě pak vystřídá abych nebyl zelenej sám. Za chvilku že máme jít k jídlu. Večeře je královská. Parádní chlebík, sejra potom uvařenej sejra, což je neskutečná dobrota, je to jenom sejra, kterej tady jíme na každym rohu, ohřátej ve vodě a je to fakt neskutečná dobrota. Pak přijde místní generál a vodka začne téct proudem. Zase parádně pokecáme. Mají fakt dost rádi Stalina, i když jich mraky vyvraždil, ale páč to byl Gruzínec tak sou na něj fakt pyšný- nechápu. Říkám generálovi „malinkatej Stalin“ a děsně ho to těší. Po jídle si dáváme páku s Henrim a dost nekompromisně mě rozseká i když má ruku nějak zavázanou – pozdějc se dovíme, že je postřelenej vod banditů – asi to tu fakt docela žije. Pak sou dětičky vyslaný do vesnice aby přinesli dámu, v který mě Henri taky rozseká. Aspoň že Fíkovi to jde trochu líp a občas vyhraje. Docela matoucí totiž je, že se tady může skákat i dozadu na to než si člověk zvykne tak si tolikrát naběhne, že vypadá jako dobrá trubka.
Je to stejně žůžo sedět tak venku pod stříškou kolem kamen a hrát dámu - hihi! Pak je nám dokonce nabídnutá sprcha, tak se parádně vykoupeme a malinkej Stalin mezitím odejde, ale přijde chlapík co tahá v lese s koněm klády a ten má vodku eště radši - i když bych řek že už to snad ani nejde – leje do nás jednu vodku za druhou – to už je fakt peklo. Za Gruzii, za všechny, za všechny mrtví, za všechny živý, za mír, za Stalina, na zdraví… Všechno kupodivu deckový paňáci. Kočí povídá, že pije každej tejden 24l vodky aby byl zdravej a dožil se aspoň sta let – hihi – ňák sem přesně nepochopil jak došel k tomu číslo akorát sem pochopil, že to má hluboce nábožensky podložený. Jak tak koukám jak ta vodka ubejvá, tak se ptám Henriho kolik dělá každej rok vodky. 500l vodky a 1tunu vína. Fakt dobrý zásoby a to všechno jenom pro vlastní potřebu – to je uplně neuvěřitelný co se taj toho vypije. Konečně už jsme všichni upovídaný deme chrnět.
10. 7. 2004 Sobota
Chceme vyjít co nejdřív, páč do Užguli je to krásnejch 43 km, my nejsme moc rozťáplí, máme napraný baťůžky a tak bychom rádi šli trochu volnějc. Ale člověk míní hostitelé mění. Nejdřív se musíme nasnídat. Pak čekáme na mašinu o které stejně víme, že nebude. Zajímalo by mě jestli to věděj i voni, nebo jestli si mysleli, že nějaká bude. Nakonec usouděj, že asi fakt už žádná mašina nebude, ale že stejně půjdou s náma. Jsme pořád v jejich rajónu a kdyby se nám něco stalo, že by z toho měli velký problémy. Moc nadšený z toho nejsme, ale jejich teorii o přepadení docela dost podporuje Henriho od banditů prostřelená ruka. Docela je hezký, že my si prostě vymyslíme, že chceme někam a oni se nám to ani jednou nepokoušeli rozmluvit, ale páč, jak tvrděj, je to tam drsný, tak prostě pudou s náma. Po cestě potkáme Ahmeda kterej s nákladním koníkem a ženou jdou taky do Užguli, tak už jsme skoro jako karavana. Po pár kilákách nám Henri řekne, že Ahmed je jeho kámoš a že budeme bydlet u něj. Eště se na něčem domlouvaj a pak se rozloučíme a on frčí zpátky domu. Fakt policajt sympaťák.
Šlape se nám parádně, cestička je měkoučká, žádnej asfalt a od potoka krásně sálá chládeček. Bábuška toho má za chvilku plný zuby, tak na ní furt čekáme a ona parádně chlapíkovi nadává. Má šusťákovku adidas slamák a cvičky jako na spartakiádu – hihi. Zkrátka taková manekýnka.
Fakt nádherná procházka, pomalu ale jistě stoupáme do hor a kolem je to všechno úžasně pustý. Když přídeme k vesničce Cana dáme pauzu na svačinku. Ani nemáme šanci vytáhnout svoje jídlo. Pro změnu dostaneme sejra ale tentokrát je naprosto úžasnej, pěkně šťavnatej, rozhodně nejlspší co sme tady zatím jedli, prostě labůžo. Kousek nad Canou nás dohoněj 2 kluci se třema koněma a že si na ně máme dát batohy – fakt nechceme, ale chlapík už pak začíná vypadat dost naštvaně, páč to vypadá, že sem koně jeli jenom kvůli tomu, že sme tady my, ale von se fakt rád sveze a kdybychom nechtěli tak to koníci votočej a voni budou muset šlapat. Nu což, tak je tam dáme. Je to docela dobrá zatěžkávací zkouška. Batůžky visej každej na jednu stranu jenom za to zvedací poutko a klučík vypadá, že rozhodně vopatrně nepojede. No uvidíme, skoro bych řek, že jestli vydržej tohle, tak už všechno. Bábuška jede s malym klučíkem. Druhej kluk s našima baťohama, Ahmed jede sám a vede toho svýho nákladního. Teď už jsme fakt regulérní karavana.
Bez baťohu se jde sice líp, ale zas nás ženou jak nadmutý kozy, takže ani nevim co bylo lepší. Stoupáme nahoru do sedla, kde je hranice Lentechskýho a Mestijskýho rajónu (horní a dolní Svanetie). Sedlo má 2620 m a tak už máme hlavy strčený v mrakách. Je to naprosto úžasnej pohled kolem. Všechno neuvěřitelně zelený a tak báječně šťavnatě, že se snad skoro dám na pastvu. Rano je tady eště opravdu na začátku. Jako důkaz toho kousek pod sedlem potkáme buldozera, jak prohrnuje zbytky sněhu (hromada větší než ten buldozér - hihi), co jsou na cestě, aby se dalo jezdit. Přece jenom už je červenec, tak by stálo za to po zimě tu cestu zprovoznit – hihi. Sakra tady musí bejt v zimě sněhu. U buldozéru je samozřejmě Uaz a u něj kupa lidiček, co se nalejvaj a hodujou. Dostanem taky nášup a samoyrejmě paňáka. Sakra to pití je tu ňáký silnější, doufám jenom, že tenhle trend nebude pokračovat, to nevim co bychom pili za pár dní. Máme na sobě akorát kraťásky, sme docela zapocený vod baťohů a tak je nám docela chladno. Docela uvítáme když se pokračuje v cestě. Sbíháme dolu do údolí a ve stráních nad potůčkama se pasou koně. Skvělej pohled.
Najednou vyjdeme ze zatáčky a v dálce uvidíme Užguli. Vypadá nádherně poslepovaně, akorát se nám zdá, že maj ve vesnici pár bytovek, což nám dost kazí radost. Škoda, že musely komančové postavit ty prašivý bytovky uplně všude. Čim víc se blížíme tím se nám ty bytovky zdaj nějaký divnější a nakonec zjistíme, že sou to normálně nádherný kamenný hradní věže a je jich vážne spousta. Vypadá to úchvatně. Vesnička z kamenejch domečků vmáčklá v parádním údolíčku a plná opravdovejch hradů. Skoro každej barák má u sebe takovou věžičku. Docela dost času travíme dohadama k čemu je, nebo bylo to vlastně dobrý. Pozdějc zjišťujeme, že je to fakt na obranu, nahoře sou kolem dokola maličký střílny. Tady museli bejt drsňácký bitvy. Rozhodně to nebyl zemědělskej národ. Zatím co se kocháme pohledem na vesničku tak nám ujede karavana. Nejdřív si řikáme jak je vlastně najdeme, ale jen co přídem do vesničky, tak každej kdo nás potká okamžitě bez nějakýho slova ukazuje kam máme jít, asi vypadáme dost bezradně – hihi.
Baťohy najdeme u hostitele v jednom normálním domečku bez věžičky a jak tam tak vevnitř sedímeu stolu, tak je nám moc líto, že nejsme někde sami u ohně na břehu potůčku, nemůžeme se naložit do vody, uvařit si čaj a zalehnout do trávy. Nechceme je urazit tak si říkáme, že to tu jednu noc vydržíme, a ráno se nám snad povede konečně se osamostatnit. Pak přijde na řadu večeře. Dokonce přinesou i maso to tady vlastně jíme poprvý. Potom kupodivu družba nad vodkou, která je ale fakt strašně silná. Už to ani náhodou nechci pít, ale nic jinýho mi stejně nezbejvá, leda tak vyhlášení třetí světový války by mě možná zachránilo. Skončí to tak, že je mi pěkně blbě. Je drsný jak sou taj strašně nacionalistický. Tady nejsme v žádný Gruzii. Tady je Svanetie, se svojí řečí a lidičkama zavřenejma v horách. Takovej stát ve státě. Rusáci sou tady svině, páč je okupovali a přitom dole v Gruzii na rusáky vzpomínaj docela v dobrym. Prostě fakt hrdá část národa. Je to hezký. Nakonec partoška skončí a deme spát, když si lehám tak mám v hlavě akorát Galilea a jeho: „a přece se točí“. Už chápu jak na to přišel. Je to ale pěknej šrumec.
11. 7. 2004 Neděle - konečně svobodný
„Krušná sou rána opilcova.“ Řek bych, že je ten pobyt tady je dost dobrá protialkoholická léčebna. Až se odsuď propijeme na svobodu, tak nebudu chtít žádný C2H5OH pěknou chvilku ani vidět – i když kdo ví – člověk je tvor přizpůsobivej. Krapet posnídáme, tentokrát výbornej jogurtík. Necháme tady baťohy a vyrážíme na hrad co se tyčí nad vesnicí. Prej je to letní sídlo ňákýho knížete. Docela dobrý je že nad vesnicí se tyčí už ten hraniční hřeben i s naprosto úchvatnou Šcharou. Nezapomenutelná podívana. Když sme včera přicházeli, tak tam byli mráčkove a my tam nějaký kopce spíš cítili, než že by byli moc vidět. Procházíme celou překrásnou středověkou vesnicí, proplejtáme se spoustou kamenejch věžiček a domečků je to parádní. Všude v malinkatejch uličkách sou místo chodců krávy a mezi nima se občas válej nějaký sáňky a všelijaký jiný harampádí. Obejdem ten kopec a zezadu na něj stoupáme rozkvetlou vonící loukou, pod náma doslova „bublá potůček“. Takhle to musí určitě vypadat v ráji. Za chvilku jsme nahoře. Fík jako splašenej pobíhá kolem a neví co fotit dřív. Vlezu dovnitř jedný skoro zachovalý věže a šplhám nahoru. Skoro tam vylezu, ale pak se ozve vodka, udělá se mi pěkně blbě a zas frčím dolu. Už se moc těšim až budu mít v žilách zase jenom čistou krev. Ještě chvilku se kocháme. V dálce hlídá parádní Šchara (když na ní tak koukáme tak si nejsem úplně jistej, jestli na ní vylezeme – je to fakt pořádnej kopeček). Pod náma koukáme do žúžový středověký vesnice a máme se ještě žúžovějc.
Seběhneme dolu k potůčku a okoupeme se - no dobře, spíš namočíme. Teď už si vážně připadám si jako v ráji. Doťápneme k dědouchovi a jsme mu moc zavázaný, jak se vo nás staral tak mu dávám celou štangli salámu co si táhneme z domova. Moc jí nechce a tváří se u toho dost divně, což máme brzo pochopit. Pošle za náma kluka a ten po nás chce za nocleh 20 L za každýho. Je to jako studená sprcha. Hlavně je drsný, že si o to ani neumí říct sám a musí za náma poslat toho kluka. Jsme z toho dost zklamaný a taky je nám dost líto toho salámu. Nakonec mu dáme 20L za oba a padáme pryč. Chvilku jsme z toho pěkně špatný, ale pak si tak vzpomeneme kolik jsme už toho jídla dostali zadarmo a když se to rozpočte, tak je to vlastně docela parádní cena. No aspoň teď nemáme žádnej problém odejít sami do hor.
Každopádně máme strašnou radost, že máme konečně na zádech batůžky a bez dozoru svobodně šlapeme údolíčkem ke Šchaře. To snad ani nejde mít špatnou náladu. Dojdeme k takovýmu pěkně rovnýmu místečku a kousek od potoka rozbijeme tábor. Když pak posbíráme z okolí naplavený dříví a sedíme u ohýnku na kterym se vaří rejže jsme v sedmym nebi. Sranda začne když se z údolí nad náma začne vracet pořádný stádo krav a vždycky když narazej na náš stan tak ho chvilku očumujou, ale pak se rozdělej a kus jde zprava a kus zleva. Občas se ňákej mladej bejček zastaví na kus řeči to už se o stan skoro bojíme ale vždycky si to nakonec rozmyslí a jde dál. Hold jsme si stan postavili doprostřed kraví dálnice, ale kdo to mohl tušit. Po rejži a čajíčku se jdeme podívat vejš do údolí proti proudu potoka, abychom obhlídli cestu na zejtra. Když sme zas doma, tak dáme znova čaj a rejži – té není nikdy dost. Máme všelijaký koření, tak je ta rejže pokaždý jiná a hlavně tu mají parádní cibulku, takže si jenom chrochtáme blahem. Připadáme si jak na Šumavě – mezi hromadou kytiček, u potoka. Koukáme do ohně a kecáme. s tim rozdílem, že tady nejsou tisíce cyklistů a navíc nad náma trčej jako pořádná výzva ty zasněžený pětitisícový vrcholky. Dycky sem povídal, že Šumava sou nejkrásnější hory na světě, ale tady je to přece jenom eště vo kousek nádhernější. Už teď se mi ten vejlet líbí a to jsme ještě nebyli na Šchaře.
12. 7. 2004 Pondělí - noční vejlet
Ráno jako malovaný. Rozfoukáme oheň a uvaříme ešus naprosto báječnýho čaje co jsme koupili v Batumi. Pomaloučku balíme a upíjíme čaj. Když máme hotovo, akorát se zespoda z údolí vyhrne průvod krávušek - ať žije první máj. „Vyběhneme“ po stráni k cestičce, kterou jsme včera prohlíželi a vypadala, že vede dobrým směrem – pod Šcharu. Po cestičce se stoupá překrásně je pěkně pozvolná. Akorát pomalu mizí, a nakonec už jdeme prostě jenom po kolena v kytičkách – asi se začnu šťípat jestli se mi to náhodou nezdá.
Přijdeme k parádnímu soutoku dvou potůčků. Nikde ani stopa po lidech, jenom úžasná horská divočina. Pomaloučku stoupáme nahoru tou záplavou barviček a jsme skoro opilí vůní všech těch kytiček. Nejdřív traverzujeme strání, ale ta začne bejt dost strmá, tak seběhneme dolu a jdeme potokem, kterej už chvílema mizí pod sněhem. Po sněhu se jde moc hezky, tak nám cesta odsejpá a za chvíli už je z potůčku jenom mrňavá stružka, když se pak po chvilce odpočinku vyhrabeme z toho kaňonu co tady vymlel, je před náma zelený údolí až k souvislému sněhu pod kopcem. Brouzdáme se travičkou a kousek pod sněhem rozbijeme tábor. Dáme si chleba s kusem salámu „made in czech republic“ a přitom koukáme jak nad náma tmavnou mraky. Když už vypadají hodně tmavě tak zalezeme do stanu a začneme dopisovat deníky. Těšíme se na pořádnej slejvák, ale ten nepřichází. Jenom tak popadávají kapky a my si libujeme jak se to zevnitř stanu pěkně poslouchá. Pěkně se při takový muzice čte i klábosí – že bych zanevřel na punk?
K večíru se obloha vybere, tak skáčeme do bot a že si vylezeme na „nedalekej“ kopeček a podíváme se kudy zejtra nahoru a taky vozkoušíme jak se vlastně používaj ty motyčky co sebou táhnem. Bez bagáže a jenom s cepínem se ťape naprosto žůžově a tak nám to docela odsejpá, nicméně je kopeček vyšší než vypadal a tak se začíná povážlivě stmívat. Když dojdu pod vrcholovou sněhovou čepičku, Fíka za sebou kvůli tmě už skoro nevidím, pustím se na sníh a připadám si fakt jako horobijec posledních pár metrů je kolmá sněhová stěna, takže je to zásek cepínem 2 kroky a zase znova. Moooc hezký. Pak se přehoupnu na vrchol a vidím jenom moře hor kam až dohlídnu a někde v dálce rudý zapadající sluníčko. Takovej pohled sem zatím viděl jenom někde na fotkách a skoro sem si myslel, že je to dycky jenom nějaká fotomontáž. Škoda že už je málo světla na focení – mohli bychom taky něco namontovat. Nad Šcharou se krásně kupěj mraky a vypadá to na buřinu. Fík dorazí. Chvilku se kocháme a už za hvězdiček zahajujeme sestup.
Příště už to dělat nebudeme - hihi. Cesta dolu jde docela v pohodě, jenom dost pomalu. Občas se ze tmy za mnou ozve ňáka peprná nadávka. Během chvilky máme nad hlavou tolik hvězd, že jsme jich ještě nikdy tolik neviděli. Stan najdeme bez problémů a máme docela žížu, páč jsme si sebou nevzali ani nic k pití. Uvaříme si čaj a u pití se schodnem, že ten noční vejlet nebyl zrovna nejlepší nápad – ale ten pohled nahoře za to stál. Je parádní kosa a od hvězdiček se mi vůbec nechce odtrhnout zrak. Nakonec to přece jenom zvládnu. Zalezeme do stanu a brzo spíme jak nemluvňata.
13. 7. 2004 Úterý
Ráno už obloha není zdaleka tak vymalovaná, jak bychom si přáli, ale snad to eště chvilku bez deště vydrží. Pomaloučku se hrabem ze stanu a připravujeme se na první pořádnej pochod ve sněhu. Vidíme před sebou dva takový hřebínky a na ten druhej bychom rádi vylezli a někde za nim se utábořili. Baťohy přece jenom nejsou uplně lehoučký a nechceme se moc zapotit, tak stoupáme velice „rozvážně“, nejdřív po travičce pak už střídáme kamení a sníh.
Suneme se údolím nahoru a na prvním hřebínku je druhej pořád skoro stejně daleko jako byl ráno, ale plácek kde jsme měli stan už je jak špendlíková hlavička. Před náma se otevře parádní sněhovej kotel a oba jenom kňouráme jak by se tu krásně frčelo na lyžích.
Mráčky pořád vypadají všelijak, ale k dešti se nemaj, za což jsme docela rádi. Chvilku stoupáme tou sněhovou plání, ale čím dál víc se blíží okamžik, kdy vezmeme do rukou cepíny a začne žůžový stoupáníčko. Nemám moc rád traverzování, tak dojdu až pod místo kam chci vylízt a začnu stoupat kolmo nahoru. Konečně si zas trochu připadám jak horobijec, aspoň malinkej. Na zádech pořádný bydlení a stoupat do takový sněhový stěny. Ve víru vášně to s tím stoupáním dost přeženu, takže skoro vylezu na vedlejší kopec - hihi. A ejhle za hřebenem je parádní ledovec, a v pěkný hloubce pod náma. Žádná pláň na spaní jak jsme si představovali ze spoda, bude pěkný tudy seběhnout dolu, ale kemp musíme najít někde tady na tom hřebínku. Zahodím bagáž a vydám se na pochod po hřebeni a nakonec najdu pod takovou skalkou docela pěknej flek. Je tu trocha hlíny se štěrkem, takže ani nebudeme muset bydlet na sněhu. Vejrám kde je Fík, jestli ještě nikam nesletěl, ale vypadá, že leze. Nevím jestli moc spokojeně, ale leze - hihihi.
Ledovec nás každopádně okouzlil, ale radši rychle stavíme stan, abychom měli kam schovat věci a sebe, kdyby si to to počasí nakonec přece jenom rozmyslelo. Pak přijde na řadu rejžička, s cibulí, česnekem a sejrem. Trvá to trochu dýl, než se uvaří, ale je to labůžo. Fakt už sem měl hlad. Začíná trochu pokapávat, tak všechno sklidíme a zalezeme do stanu. Tady jako obvykle posloucháme parádní dešťový rádio, čteme a píšeme deníky. Prostě si užíváme sladkého nicnedělání. Kupodivu taky oba usneme.
Když se vzbudíme, je už zas docela hezky a tak se začneme vypravovat na další večerní vejlet. Tentokrát jenom kousíček na už opravdu nedalekej kopec, abychom nahlídli do údolí kudy chceme sbíhat dolu a vybrali si cestičku.
Stejně je super, že Fík (sice omylem) nevytisk mapu zrovna tady tý oblasti kolem Šchary. Prostě je to pro nás takovej prvovýstup. Nikde cestičky, nikde lidi a tak když chceme vědět jak vypadá dál krajina, prostě musíme vylízt na ňákej kopec a rozhlídnout se. Fakt hezká svoboda.
Pod ledovcem je hned les a potůček, takže tam se bude tábořit úžasně. dokonce to vypadá, že vod našeho tábora se rýsuje moc pěkná cesta na vrchol. Sice docela dost dlouhá, ale vypadá schůdně. Sem na ní zejtra zvědavej. Na kopci jsme se krapet zakecali a začíná mrholit, tak se jdeme schovat do našeho nóbl bejváku. Sluníčko už se taky chystá k západu a tak když doprší a já vylezu ven uvařit čaj v sandálkách (páč mám botky mokrý) tak pěkně kosnu. Ale je to nádhernej pohled jak se sluníčko schovává za takový skalnatý kopce. Akorát pak když s čajem vlezu dovnitř tak to pěkně bolí, jak mi rozmrzají nohy – konečně parádní podmínky. Rozhodně to stálo za to. Jak jsme vyspinkaný z odpoledne, tak nemůžeme usnout a probíráme nesmrtelnost chrousta. Nakonec se to stejně nepodaří, chroust umře a my s nim. Mooc se těšim na zejtra. Doufám, že vyjde počasí.
14. 7. 2004 Středa - Výstup
Ráno je stan pěkně zamrzlej a z mokrejch bot máme přeskáče do kterejch skoro nejde vlíst - hihi. Počasí je jako na objednávku. Kam až oko dohlídne ani mráček. Trochu mě mrzí, že jsme nevstali dřív, sluníčko je už těsně pod obzorem. Posbíráme pár věcí na dnešní den a ťapem. Nejdřív je na řadě lezení na tu skalku nad náma. Fakt príma zážitek, hora je sice dobře chabruz, takže je třeba každej chyt desetkrát vyzkoušet, ale za to je všude takovejch prasklin a hran, že se leze jak po schodech. Akorát Fík na to ňák nadává - nechápu. Pak kousek po sněhu a zase skalka. Fík jí prej vobejde po sněhu. Dám mu svůj cepín a za chvilku sem nahoře. Von si to nakonec taky rozmyslí a vyleze to po skále. Pak krásná procházka po sněhu a já musim znova obdivovat botky na čem všem se udržej, vibramu už na nich zespoda moc není, ale stejně držej jako přibitý. V takovym skoro sedýlku se usadíme na kamení a dáme snídani - chleba, cibuli a salám. Po tý cibuli se nám sice moc dobře neťape, ale zvládnem to. Přelezem takovou bouli a zase je tu skalka, tentokrát de Fík vážně kolem ní po sněhu, ale brzo zjistí, že to asi fakt není nejlepší a vrátí se na skálu - hihihi. Proč to dělat jednoduše? Pak kousek po sněhu a zase hezounká skalka. To lezení je vážně požitek. Akorát Fík si to asi moc neužívá. Vyleze nahoru a říká, že tady končí, že na mě počká. Vemu si vod něj cepín a foťák, nechám mu lano a ťapu dál. Přede mnou je fakt pěkná skála a za ní pěknej skalnatej hřebínek. Nad Šcharou je pořád jako vymetýno. Takhle hezky tu za těch pár dní eště nebylo. Akorát nad kopcema kolem už je trošku mráčků. Eště chci vylízt aspoň na takovou bouli nade mnou. Tu poslední pod vrcholem.
Cesta vede docela dlouho po sněhu, pak kus po skoro kolmý sněhový stěně. Říkám si že taj by se mačky asi hodily. Páč mám boty už pěkně vokopaný, jak je kopu do toho zmrzlýho sněhu. Nahoře pak příde předvrcholová skalčička. Bejt to někde na louce, tak mě asi moc nenadchne, ale lezu kousek pod hřebenem a pode mnou je parádní kolmá stěna dolu do údolí - hihihi. Tady když člověk uklouzne tak si pěkně zaplachtí. Pak eště kus sněhu a sem na tý bouli. Vrchol vypadá asi tak hoďku daleko – respektive vypadá tak 20 minut, ale řek bych, že je to minimálně hodinu.Kolem už se bohužel dělaj docela mraky a bojim se, že se nestihneme vrátit před bouřkou. Mráčky sou ve stejnej vejšce jako já tak se těžko vodhaduje jak sou daleko. Ale když kouknu dolu, stín je kousíček a sluníčko skoro nad hlavou, tak se vzdávám myšlenky na vrchol. Chtělo to buď tábořit eště vejš, nebo vyjít mnohem dřív. Chvilku se kochám pohledem na moře hor kam až oko dohlídne. Vyfotim cestu co sem vylez a tu co eště zbejvá a zahajuju sestup. Sakra mohli sme vstát dřív.
Sluníčko už všechno pěkně nátálo, takže se místama propadám až po pás. Když seběhnu k tomu srázu, skoro si řikám, že to dolu snad ani nejde. Tam kde byla zmrzlá hlína do který šlo jakš takš zabodnout kus podrážky je teď mazlavý blátíčko. Akorát ten sráz dolu zůstal stejnej. Chvilková myšlenka, že to dolu slízt nejde rychle mizí. Široko daleko nikdo není a nocovat tady nechci, tak prostě dolu musim. Povedlo se bez nehody a pak sbíhání měkkym sněhem už je hračka. Jéé za lyže bych dal lecos! Místama sou to nádherný srázy. Mráčky zase skoro zmizely a tak mě dost mrzí, že sem nešel dál. Ale za chvilku se objeví znova a tentokrát stojej za to. Zrychlim sestup a za chvilku sem u Fíka. Frčíme dolu, a mraky houstnou. Eště, že dolů to jde značně rychlejc a tak sme za chvilku nad stanem. Mám docela problém udržet pozornost a soustředit se na cestu, páč už se vidim ve stanu. Když mi to ale párkrát pěkně podjede a moc nechybí abych někam zasvištěl, tak se rychle proberu a přinutim se dávat většího bacha.
Nádhera. Já měl dycky rád hřebenovky, ale tohle bylo naprosto úžasný. Jeden z nejhezčích dnů v životě. Rychle vaříme čaj a to už sme mezi dvěma bouřkama, který se předháněj, která bude vypadat hrozivějc. Čaj dovaříme, tak tak, že ho vypijem a začne krápat. Eště tak stihnem namočit vločky do sněhu na dlabanec a zalízt do stanu, než příde pěkná prška. Eště že sem na ten vrchol nelez. Teď bych tam viděl, kdybych měl štěstí, asi tak metr před sebe. Píšem deníky, čteme Kerouaca a čekáme až přestane déšť, abychom si mohli dát vločky. Máme pekelnej hlad a tak když čtu, jak se Sal Paradise cpe na stopu zmrzlinou a jablečnym koláčem, tak prožívám fakt krušný chvilky. Strašně moc se těšime na ňákou domácí dobrotu. Jak sme ňák plný dojmů, tak se nám nedaří spát, tak si básníme vo těch nejlepších mňamkách co nás napadaj a krásně trpíme. Za chvíli se pustíme do suchejch vloček a trochu tak zaženem hlad. Nakonec vopravdu deštík přestane, vylezem ven do tý parádní kosy a vaříme vločky s cukrem a rozinkama. Dlabem už je zase ve stanu. Je to naprosto nekonečná dobrota. Se slaďoučkou chutí rozinek na rtech uleháme a za chvíli sme v říši snů.
15. 7. 2004 Čtvrtek
Pěkný počasíčko, jen co je pravda. Skoro mi to přijde, jak kdyby se hora zlobila, že nás pustila včera tak vysoko a teď nám ukazuje druhou tvář. Chvilku burácí vítr, že čekáme kdy nám roztrhá stan nad hlavou a chvilku slejvák, jak kdyby někdo nahoře střílel kapky pořádnym kanónem. Dokonce to krapet vohne tyč na stanu. Fakt dobrej fučák.
Kupodivu se nám do toho nechce, tak se válíme a spíme docela dlouho. když už to vypadá, že docela dlouho jenom fučí a už neprší, tak si začnem pomalu balit. Sbalit stan není nakonec až tak lehkej úkol. Několikrát nám málem ulítne a zmizí někde na ledovci hluboko pod náma. Nakonec sme rádi, že je to aspoň taková neforemná koule, která se dá někam přemístit. Loučíme se s našim místečkem a horou a sbíháme dolu na ledovec. Sníh je po dešti krásně natátej, tak se neboříme hluboko, ale zároveň nekloužem, prostě uplně ideální podmínky na příjemnej sestup. Chvilku ťapem po ledovci a pak přijdeme k vobrovským prasklinám a ňák už se nám po něm moc nechce, tak pokračujem po úbočí kopce, není to sice žádnej med, ale asi sme toho už moc slyšeli a četli vo pádech do trhliny. Sněhu ubejvá a přibejvá kamení, až už deme jenom po kamení, pak se sem tam objeví kus zelený travičky, pak dokonce kytičky. Slezeme z ledovce ke krásný cestičce úbočím hory a u potůčku dáváme svačinku. Pere na nás slunce, kolem milióny voňavých kytiček. Připadáme si jako kdybychom tak trochu slezli z pekla do nebe. Akorát i v nebi je bláto a Fík do něho zajede až do půl holeně, tak u potůčku voranžový bláto z boty a pěkně u toho nadává - hihihi. Fík jak včera nahoře seděl a čekal na mě, tak vymyslel další cestu. Tak teď jdeme skoro na jistotu. Chtěli bychom přejít hřeben po pravý ruce a sejít do údolí za ním. Začínáme pomalu stoupat, nebo skoro spíš traverzit, po kravý pěšince. Pod náma se ztrácí v hloubce řeka a s ní pár roztomilejch domečků. Vesnička jak vystřižená z ňáký kovbojky. Cestička za chvilku zmizí a tak začnem stoupat cestou necestou skoro přímo nahoru.
Pěkně se u toho zapotíme, ale nakonec se vyškrábem na takovej ostroh nad vesničkou. Sedíme v trávě kocháme se a klábosíme. Pak už nám chybí jenom kousek na hřeben a z něj seběhnout dolu. Z hřebene je naprosto monumentální pohled do druhýho údolí, který končí nádhernym ledovcem padajícím skoro až z hlavního kavkazskýho hřebene. Úžasná podívaná. Chvilku jdeme po hřebeni a pak dole uvidíme neuvěřitelně modrý jezírko u něj zelenou golfovou loučku, kterou se klikatí potůček. V tu ránu víme kde budeme spát. Z hřebene vede dolu jenom jedna cesta, aspoň co vidíme, a to docela oklikou, ale zkusíme to po ní. Je to pořádná cesta, kde kdysi jezdívali i auťáci, ale teď nevypadá zrovna moc používaně. Co čert nechtěl u potůčku cesta zmizí. Je docela s podivem jak se nám tady ty cesty ztrácej pod nohama a to i takový veliký. Máme žízeň jako velbloudi. Chvilku napajíme hrby a pak začneme klesat do údolí potůčkem. Brodíme se vodou, trávou po pás, březovym hájkem a pomalu klesáme dolu do údolí. Mnohem zábavnější sestup než po tý cestě předtim, aspoň pro mě. Nakonec, to přežijem ve zdraví a stojíme na dně údolí. Vedle nás se žene zpěněná, kalná ledovcová řeka a po druhý straně vede cesta. Ale jezírko je kousek po proudu na našem břehu, tak bychom rádi zůstali na něm.
Chvilku se jde dobře a chvilku se musíme plazit malinama ve stráni nad potokem. Nakonec přídeme k místu, kde už dál jít dost dobře nejde. Hodně příkrá stráň plná všemožnýho porostu a my stojíme na malinkatym plácku přímu u bouřícího proudu. Když se rozhlížíme co dál, najednou se jako zjevení na druhym břehu objeví chlapík s klučíkem. Vypadá dost rozesmátě když na nás kouká, a signalizuje že máme chvilku počkat a že skočí pro koně. My na to kejvnem a když zmizí, tak je nám to trochu líto, páč netušíme kolik za to třeba bude chtít a tak vůbec. Je pryč docela dlouho a tak je nám to eště víc líto, páč kvůli nám jde až kdoví kam.
Nakonec dorazí. Vylezem kousek proti proudu a tam nás převeze. Jestli prej máme chuť na narzan (místní minerálka) a zavede nás k prameni. Mňamka. Vypadá, že si šel s klučíkem pro koně a teď se vrací do Adaši, kde žije, takže si asi kvůli nám moc nezašel. Je strašně moc milej a dost šokovanej, že nepůjdem přespat k němu domu. Nedokáže pochopit, že chcem spát radši někde tady venku. Je nám to líto. Je fakt moc zlatej. Prostě nechceme spát v posteli, ale na naší vysněný loučce u jezírka. Sedneme si teda do trávy a loučíme se s ním. Vypadá strašně smutně. Sedá is klučíkem na koně a za chvilku nám zmizí za obzorem. Krásnej pohled. My popojdeme k řece a musíme jí přebrodit zpátky k jezírku. Hurá do naha a do proudu. Dost velkej proud, po pás ledový vody a na zádech těžký batoh – se ukáže pro fíka jako dost smrtelná kombinace a zahučí do vln - hihihi. I když to vypadalo drsně tak si nakonec namočil akorát jednu botu a baťoh, ale ten vodu dál nepustil. Jak velkej je náš údiv, když zjistíme, že naše vysněná louka je močál plnej všemožnejch lítavců, se ani nedá popsat - hihi. Fakt se bavim. Nakonec najdem trošku suší místo pod jednim stromkem a rozbíjíme tábor. Normálně sednout na zem se ani nedá jak je mokro. Sluníčko je schovaný, takže po ledové lázni ani nemáme chuť na koupačku v jezírku. Vaříme rejži - na tu máme chuť pořád- na ohni a slintáme. U druhýho ešusu, už je pěkně zataženo a tma. U čaje už jsme zase mezi dvěma bouřkama. Na obou stranách se blejská, ale tak šíleně, že si myslíme, že snad začala válka, nebo minimálně konec světa. Blesky lítaj strašně často a vždycky se rozsvítí uplně celá vobloha. Úžasná podívaná. Popíjíme čaj a koukáme na bleskový divadlo. Jenom škoda, že nehřmí, to by musel bejt rachot. Bouřky už se dole v údolí potkali. Nakonec se zvedá vítr a akorát když dopijeme tak začíná krápat. Jako již tradičně se zalígrujeme ve stanu – hihi a to jsem ho ani nechtěl stavět, když sme přišli, páč mi přišel zbytečnej. Jsme jak na diskotéce, jeden záblesk za druhym. Tak si řikáme, že jestli tady všechny bouřky vypadaj takhle, tak to musí bejt ty lidičky pěkný tvrďáci. Stromy kolem se před větrem klaněj až k zemi, ale stan se ani nehne, páč sme ho asi postavili do nějakýho geniálního závětří. Před bouřkou taky utekly tipky a hovada, co nás celej večer sužovali, takže už sme zas jak v ráji. A spokojeně tuhnem.
16. 7. 2004 Pátek - Po buřině
Mráčky, vítr a vobčas trocha deště, takže to ani moc nevypadá, že by Fík usušil batoh. Nechce se nám do toho ven a tak píšu deník, ale fík nakonec statečně vyleze a začne vařit čaj. Když je čaj hotovej chvilkama dokonce už svítí sluníčko. Navíc máme zdořilostní návštěvu. Pár chlapíku na koních. Je to hezkej pohled jak k nám broděj řekou. Chvilku popovídáme a pak jedou zas dál. Dáme si čajík, rejži a Fík už má suchej baťoh, tak do něj zase všechno nahází a můžem ťapat dál. Řeku tentokrát přejdeme o kus vejš po sněhovym mostě a za chvilku jsme u nádherný kapličky. Vevnitř jsou obrovský hrnce, jako v pekle a nádhernej dřevěnej pohár. Skoro svatej grál.
Občas ťapeme po nádherný cestičce ve voňavý stráni a občas borovym lesíkem, kde jsme jako doma. Brodíme čisťoučký potůčky a jsme zvědavý na Adaši. Nejdřív procházíme políčkama a pak sme v úžasný středověký vesničce, kde není ani živáčka. Nakonec zahlídneme 2 bábušky v černym, jak jdou od kostelíka. Ptáme se jich jak dál. Jedna cesta totiž vede vrchem do stráně a druhá údolíčkem podél potoka a my moc nevíme která bude lepší. Ta starší – vypadá vážne jak smrt – povídá, že tam “daroga jest“, ale teď že po ní už dávno nikdo nechodí, když prej po ní pudeme a neznáme cestu, tak nám bude trudno. Vyprovoděj nás teda na druhej konec vesničky, kde vede cesta podél vody, prej po ní občas jezděj i mašiny. Daroga je to docela parádní a my klesáme podél potoka nádherně ve stínu dolu na Bogreši. Fík valí jako ďas a za chvilku sme u pěknýho dřevěnýho mostu. Krásně se vokoupeme a dáme sváču. Je docela sranda, jak nám ta voda přijde teplá. Přece jenom neteče rovnou z ledovce - hihi. Příjemně osvěženi a nadlábnuti frčíme dál, až potkáme chlapíka. Kouká na nás, na bundě má našito U. S. MAIL a když ho podravíme tak povídá: „jóóóó to jste vy“. Můj syn vás nahoře převážel přes řeku. Pak zvážní a povídá: „Bogreši daroga nět“, ukazuje po kolena, něco k tomu brebentí a kroutí hlavou. Říkám si: „pohoda, po kolena vody nás fakt nerozhází. Aspoň umejeme sandálky“. A tak se rozloučíme a ťapeme dál. Najednou jsme u parádního blátivýho závalu. Opatrně ho přelejzáme a Fík zajede skoro po kolena do bláta. Málem umřu smíchy jak se mu směju. To mi totiž pořád ještě nic nedochází. Pak potkáme klučíka na koni, kůň je až po břicho zapatlanej blátem a klučík zas „daroga nět“. To už nám trochu začíná svítat. Pozdějc se dovíme, že to na co jsme včera koukali jako na divadlo byl totiž fakt konec světa. Kroupy jako kráva. Cesty nejsou, baráčky jsou zbořený, stromy nemaj listí, brambory nejsou a dokonce jeden mrtvej človíček. Fakt konec světa. Nad náme proletí helikoptéra, prej je to premiér Saakashvili a kouká se jak to vypadá. Asi opravdu nic malýho.
Fík se vydrhne v potoce a jdeme dál. Kupodivu přijde situace, kdy 100m opravdu „daroga nět“ a tak se zouváme a pečlivě rozvažujíce každej krok pokračujeme po kolena v blátě bosky. Docela to studí jak tim protejkaj všelijaký potůčky a hlavně je to blážíčko plný dost vostrejch kamenů, takže je to vcelku tvrďárna. Jednou zajedu až do půlku stehna – hihi – a to docela váhám, jestli je dobrej nápad pokračovat tudy dál. Ale vše se v dobré obrátí, bláto přebrodíme a pak se docela i dá jít bez zouvání. Za chviličku už před sebou na stráni vydíme hrad a hned potom vesničku – Bogreši. Na návsi stojí banda chlapíku a klábosí, ostatně jako všude tady. Ptáme se na cestu do Mestije, prej pěšky se to dá, ale jináč že to nejde ani náhodou. Už skoro chceme vyrazit, ale pak povídaj: „addychněte“ Tak sundáme baťohy a chvilku koukáme do mapy a odpočíváme. Mezitim se ptaj, jestli máme hlad – jasně že máme, ale je nám blbý nechat se pořád krmit, tak nic neřikáme. Stejně to nějak vytušej a tak když schováme mapu, zaženou nás do domečku. Teda spíš na verandu před domeček kolem kamen, a že bude maso. To už se nebráníme a tak sedíme u kamen a klábosíme, přinesou hromadu hovězího, nakrájej ho na kostičky, posolej a pak ho tak nějak smažo-dusej na kamnech. V týhle vesničce prej žije devět rodin. Práci, jako tu za prachy, tady nemaj, akorát občas je někdo policajt, a řek bych, že ani nepotřebujou. Prostě dělaj seno, pěstujou brambory, straraj se o dobytek a jednou za čas údělaj dříví. Strašně moc bych se sem chtěl podívat v zimě. Normálně jsou tu prej tak 2-3 metry sněhu, ale panáček povídá, že v 97mym tu bylo 6 metrů, tak se ptám jak lezli z baráků a oni: „prostě sme stavěli tunely.“ Když úžasem asi dost vejráme, tak jenom povídá: „Seriózno.“ Jééé to musí bejt dokonalý. Asi se sem někdy dojdu v zimě na sněžnicích podívat, udělat si takovej přechod kavkazskej. To by mě fakt lákalo moc.
No dost, zase zpátky na zem. Masíčko je sice dost tvrdý, ale moc si na něm pochutnáme, dostanem k tomu dokonce výtečný jogurtík a nakonec po hodný chvilce přemlouvání i čaj. Prostě idylka. Čača má sice pořádnou sílu, ale není jí moc, takže se to dá vydržet. Když dodlábneme, je už skoro tma, ptáme se teda kudy vede ta cesta do Mestije, že prej ať na to rychle zapomenem, že pudeme až zejtra ráno. Nenaděláš nic no. Tak ještě aspoň nařežeme a naštípeme pár polínek, abychom krapet pomohli a taky krapete, abychom vyhnali čaču z těla. Je tu taky ňákej chlapík, kterej povídá, že studuje historiii v Tbilisi. Dost nás překvapí, když říká, že letadlo Mestija – Tbilisi letí hodinu a stojí akorát 30 Lar. Fakt hodně rozumnej peníz, ani se nedivim, že nejezděj busem, kterej jede asi 10 hodin a stojí 25 Lar, jak se pozdějc dozvíme. Moc se mi líběj ty jejich kamenný domečky, je to slepovaný normálně cementem ale vypadá to vážně jako kdybychom byli na hradě. Takovej domeček postavit prej trvá 3 roky - hihi. Tim jejich tempem se nedivim. Dycky když u nás chodim po těch hradech, tak si tak představuju, jak to asi vypadalo, když to tam bejvalo takový zabydlenější a jak tak koukám tak to vypadá fakt uplně stejně, akorát se všude válí spousta všelijakýho harampádí a mezitim pobíhaj prasata, krávušky a slepice.
Uložej nás do parádní manželský postýlky v domě, kterej zrovna pomalu stavěj. Naprosto nepopsatelně luxusní bydlení. Jenom se krapet děsíme kolik nám za to ráno naúčtujou.
Odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II., III.,
Autor: Petr Kucka
Zdroj: http://ajs.kuckova.cz