1. 7. 2004 Čtvrtek
Tak konečně nastává čas odjezdu. Bude to ještě napínavý, páč gruzinský víza chceme vyžebrat až v Trabzonu (jako věčný optimisti doufáme, že tam budou levnější) a tak nám nedali dvou vstupový turecký. Navíc pani na turecký ambasádě povídala že v Gruzii turecký víza nedostaneme, páč tam nemáme trvalý bydliště. Že oficiálně dostaneme turecký akorát tady. Ale taky povídala že už to platí od loňska a loni jsme v Islamabádu víza dostali naprosto v pohodě, tak jsme se rozhodli tu informaci prostě ignorovat. Na Chodově jsme ještě něco donakoupili a už máváme. Akorát nám to jde jak psovi pastva takže po čtyřech hodinách jedem do Jihlavy, kde přes nás akorát přechází studená fronta a to dost rychle, takže u toho krásně bouří a mi krapet provlhlí filozofujeme pod dálničnim mostem. Za chvilku frčíme do Brna, kde zrovna na jedinym mostě přes řeku široko daleko stojí cajti, takže je musíme objet městem. Hold murphy funguje jako dycky. Na hlaváku narazíme na čupr řeznictví s parádně veselou obsluhou a tak tam chvilku pobudem. Nakonec se ale vyhrabeme a po chvilce mávání jsme v Blavě. Tady koukneme na tragický fotbal (řecko - česko) po tragickém dni, teda co se týče stopování a za chvilku už jako nemluvňata chrníme kousek od nějaký pumpy.
2. 7. 2004 Pátek
Ráno kousek popojdeme a dofrčíme na maďarský hranice. Pak s nějakým slováčiskem na kamiónu až kousek za BudaPešť . Pak Szeged a zákys. Rozdělíme se, po jednom dojedeme na hranice a tam uprosíme - na českou vlaječku - 2 český kamióny a hurá až za Bělehrad na platidla, kde si dávaj spinkací pauzu. Odtud ještě v noci do Niše. Nádherný spinkání v móóóóóc voňavý postýlce. Usnuli jsme tak rychle únavou, nebo opojením?
3. 7. 2004 Sobota
Ráno šílenou dobu máváme na úplně po střechu narvaný auta a pak nás zase popovezou naši do růžova vyspinkaný kamióni na hranice. Konečně jsme v Bulharsku. To se pozná za prvý podle azbuky a hlavně už to tady parádně začíná připejkat. Do Sofie už je to kousek a pak ještě menší na výpadovku na Plovdiv. Autobus 111 totiž pěkně objede celou Sofii a pak už stačí busem 5 dojet úplně za město, kde se připojuje i obchvat. Tady je taky docela teplo - hihi. Ale dost brzo jedem na jedno kamióní odpočívadlo u Plovdivu. Už je tma, ale nějak se nám pořád nechce spát, tak pijeme rum, vaříme si čaj, mastíme karty a klábosíme s jedním turko-rumunem. Taky čeká na nějakej odvoz na hranice, ale zatím se mu asi moc nechce odjet a ani se mu nedivim, nám je tady taky dobře. Ale přece jenom si trochu pobalíme věci kdyby náhodou někdo jel dál. Jak zmizel rum, tak se s kamióňákama už nějak lépe domlouváme. Najednou jeden říká, že na hranice (kapitán andreevo) jede. Vyletíme jako když do nás střelí, rychle sbíráme věci a hurá do kabiny. Škoda, že mluví akorát turecky. Rozhovor dost vázne a tak brzo usínáme. Najednou zastaví na nějakém odpočívadle a snaží se nám pravděpodobně zdělit, že tady bude spát. My se rozespalí vykutálíme ven z auta a hledajíce místo na spaní obejdeme odpočívadlo kolem dokola. Když přijdeme zpátky kamión co nás přivez nikde - hihi. Škoda, že nevíme proč nás vysadil. Že jsme usnuli, nebo že nám smrděli nohy? Nenaděláš nic. Usteleme si na travičce mezi kamiónama a usneme jak mimina.
4. 7. 2004 Neděle
Ráno jsme trochu zmatený páč si nejsme úplně jistý na kterou stranu stopovat. Fík se sice zbudil těsně předtím než nás chlapík vysadil, tak tuší, ale stejně to kontrolujeme podle sluníčka. Další sranda je, že netušíme kde jsme. Kdyby to bylo na hranice 5 km tak jsme tam mohli dojít, ale taky to muže být ještě 100 km. Což se nakonec ukáže jako pravda. Neni to nádherné být takhle krásně ztracený? Máváme pěknou dobu a nic nebere, tak jdeme na snídani, ono nám to nikam neuteče. Ten Šopák tady mají naprosto bezkonkurenční, miluju bulharskou kuchyni. Rituál prolomení smůly se poved dokonale a téměř hned po snídani jedeme felícií s dvěma klučíkama až na kapitána Andreeva. Tady si zase parádně zapochodujeme po betonových pláních megalomanského přechodu a už jsme v zemi, kde místo trávy roste seno a místo keřů ostnatý dráty. Na pumpě, kde nás loni vyhmátla jandarma jsme dostali napít spoustu výborný limonády, vyměnili prachy a začali stopovat. Český vlaječky přivázaný na baťohách zase nesou ovoce a se dvěma českými kamióny uháníme na Istanbul. Nechají nás kousek před nim na shellce, kde nás hned berou nějací zhulení týpci co frčí z pikniku u moře zpátky do Istanbulu. Docela sranda. Na platidlech Istanbulských nás nabere chlapík a vypadá, že chápe co chceme, nicméně zahne pryč z hlavní dálnice, vyhodí nás někde ve městě a snaží se nám asi namluvit že tady jezdí na Adapazari strašně moc aut. Nenaděláš nic. Chvilku máváme, ale kupodivu to nejde, tak se snažíme kousek popojít a přitom trochu stopovat a máme fakt kliku, páč jeden chlapík nás hodí zase zpátky na dálnici. Teď to docela frčí ostatně jako vždycky v turecku - je to vážně stopařskej ráj - a po pár autech jsme v Adapazari. Na odpočívadle koukneme na fotbal, povečeříme a v nedalekém parčíku si vcelku pohodlně rozložíme ložnici. Už si na tom stopu začínám připadat jako doma. Skoro mě mrzí, že už tam skoro jsme.
5. 7. 2004 Pondělí - Zpekla štěstí
Ráno jako malovaný. Mejeme si v umyvadle vlasy a to dokonce mejdlem. Fakt koukám co z nás teče za pěknou černou vodu - hihihi. Krásně vymydlený se postavíme k silnici a než se nadějeme vezme nás chlapík co jede až do Ankary a navíc mluví anglicky. Krásně poklábosíme a cestou nás dokonce zve na oběd. Vystupujeme u sjezdu na Gerede, páč chceme letos pro cestu na východ zkusit silnici E - 80. Přes Ankaru jsme jeli loni a moc dobrý nápad to zrovna nebyl - hihi. Poušť je sice hezká, ale ani písek ani slunce nás nikam nepopovezou. Od sjezdu popojdeme k platidlům a za chvíli už frčíme v Teheránským kamiónu. S řidičem se sice neumíme domluvit, ale ta jeho značka THR v nás probouzí obrovský naděje. Jak to tak bejvá, nic neni tak jednoduchý jak vypadá, takže za chvilku nás vysadí veprostřed pouště u nějaký fabriky na kuřata. Tady už konečně poznáváme naše známé Turecko.
Stojíme v pekelným slunci na 30km dlouhý rovince a každých pět minut profrčí jedno auto. Nedaleko je policejní kontrola, tak tam chodíme somrovat u kamiónů který tam musí zastavit a zapsat se. Jednou když se odejdu ptát, začne na mě Fík hulákat, že něco stopnul. Chlapík sympaťák s malým klučinou, kterému říká „severák“ jak se později ukáže. Mluví parádně anglicky, což se je docela pochopitelný když zjistíme, že 12 let dělá manažera nějakému basketbalovému týmu a k tomu 6 let basketbalový reprezentaci. Zdá se, že jede až do Samsunu. Cesta pěkně utíká a za chvíli se zastavíme na čaj. U čaje se nás ptá jestli umíme řídit. Rychle ho přesvědčujeme, že fakt umím a tak asi po 20km zastaví a jestli chci řídit. No jasně že chci. Jenom se mi trochu nelíbí ta automatická převodovka. Je to nádherná cesta, kopečky jak Šumava, docela parádní vzdoušek a přitom sedět za volantem a uhánět do dálky. V Samsunu převezme řízení. Pořád čekáme na který odbočce nás vysadí, ale chlapík ho projede a jede pořád dál, jsme dost zvědavý kam nás teda nakonec doveze. Tady už jedeme s přestávkami kolem moře. Je to tu moc hezounký. Turci jako správný budovatelé tady stavěj mega dálnici a tak jedem chvilku po polňačce a chvilku po nádherném asfaltu.
Nakonec chlapík zastaví u dost nóbl restauračky Ulusoy. A že nás zve na jídlo. Už jsme v dost velkých rozpacích, což mu řekneme a dostaneme pěkně vynadáno. Během chvilky už sedíme u stolu a kolem nás se motaj číšníci jako zblázněný. Za chvíli nám přinesou rejžičku a fazole v rajský omáčce. Neskutečná mňamka. Krásně se napereme a ještě dostaneme slaďoučkej zákusek. No neni na tom světě překrásně? Pořád čekáme kdy nás vysadí, ale zas nás nažene do auta a jedeme dál. Ptáme se ho kam teda jede a po dlouhém monologu víme akorát, že asi 40 km před Trabzone! Pak u něj přespíme a ráno pojedeme dál. Akorát bych řek, že tam jede kvůli nám. Že když už tam jedeme, tak si tam domluvil návštěvu, aby nás mohl popovézt. Nejhorší je, že za to nic nechce. Rádi bychom mu za to dali aspoň flašku rumu co vezeme, ale nevezme si jí, je úplně zlatej.
Mrňous chce tatínka vzadu. Tak si zase zařídím. Před sebou máme eště asi 300 km, takže jsem šťastnej jak blecha. Strašně rád řídím v noci. Tady se ani nedá usnout, páč každých 5 kiláků je nějaká uzavírka, nebo zúžení. Sem zvědavej, kdy to dostaví, jestli vůbec někdy. Asi v půl jedné ráno jsme tam. Zatáčíme nahoru a šplháme po pěkný silnici skoro jako do nebe, kde už nás vítají jeho rodiče. Dáme si sprchu a za chvíli jsme tuhý. Dneska jsme měli takový štěstí, že bych se nedivil, kdyby nám teď aspoň 2 dny nikdo nezastavil, aby se to trošku vykompenzovalo.
6. 7. 2004 Úterý
Ráno sedíme na balkóně a koukáme na velkou louži. Je tu nádherný pobřeží. Parádní kopečky, padají rovnou do moře. Dostaneme luxusní snídani, Fík ještě dostane tričko, páč měl to svoje už dost rozpáraný - to tam teda pak nenápadně zapomeneme. Po snídani se eště chvilku pokocháme krásnym pohledem a když popadneme baťohy jako že pudeme dolu na stopa, tak chlapík jenom otevře kufr od auta a ať tam dáme bagáž. Chvilku se vzpouzíme, ale nakonec nám nic jinýho nezbude, páč ho nechceme ňák naštvat. Po cestě dolu nám povídá že má v Čechách dobrého přítele. Asi abychom mu věřili tak mu zavolá a že prej až budeme v Praze tak mu se mu máme ozvat a on nás pozve na oběd. Tak nějak bych řek že bychom ho měli pozvat spíš mi a to aspoň na deset obědů. Dojedeme dolu na hlavní silnici a když chceme začít stopovat, tak jede kolem minibus, kterej nám stopne a zaplatí cestu až do Trabzonu. Neuvěřitelnej stop.
Minibus nás vyhodí někde ve prostřed města. Fík je pořád nákej plachej, jak najdeme Gruzínskou ambasádu, ale snad to ňák dopadne. Po chvilce domlouvání s domorodcema máme přibližnej směr. Ujdeme asi 300m a jsme před ambasádou. Fakt pěknej servis - hihihi. Víza sice trvaly asi 5 minut ale za 30 denní chtěj 150 000 000 TL a za 14denní 120 000 000 TL (1 euro = 1 430 000 TL). Dost dlouho dumáme. Je to strašně peněz. Ale sou to přece jenom prachy a byla by fakt škoda nepodívat se tam kvůli nákejm prachum. Hold jim bouchneme těch 100 euro v lirách a hurá do Gruzie. Když dostáváme víza (chtěj jenom jednu fotku) potkáme tam nějaký dvě ségry z Taiwanu. Maj docela problémy dostat víza, páč Taiwan se jmenuje „Republic of China“ (Čína je „Peoples Republic of China“) a tak jim ho chlapíci nechtěj dát, protože pro čínský občany víza nevydávaj. Nakonec to s pomocí ambasády dobře dopadne. Chtěj jet do Tbilisi (jedna tam má kámoše) ale bus odsuď stojí asi 30 dolarů, což je fakt dost. Navrhujeme jim, že je vezmeme stopem přes hranice a pak už to budou mít o moc levnější. Kupodivu souhlasí a tak jdeme s nima vyzvednout batohy do hotelu (jedna má takovej ten hezkej kufr na kolečkách - hihihi).
Pořád eště nevíme jak to bude s těma vízama, tak se zastavíme na policejní stanici a mužové zákona sou tady úplně skvělý. Človíček obvolává mraky lidí, aby nám zjistil, jak to teda s těma vízama vlastně je a závěr je že víza na hranicích v pohodě dostaneme. Sem na to zvědavej. Ještě bychom rádi poslali pohledy tak popojdem kousek od stanice do parčíku a najednou stojíme před poštou - hihihi. Trochu nás teda překvapí, že na poště pohledy nemaj, ale s chlapíkem z pošty se skvěle brebentí a dokonce nás dovede až do krámečku kde je maj (pohled 200 000TL, známka 750 000 TL). Sedneme si před poštu do parčíkový hospůdky a pár jich u čaje napíšeme. Když se chystáme čaje zaplatit, zjistíme, že chlapík z pošty už je za nás zaplatil. DÍKY!!! To je vážně neskutečný jak jsou tady ty lidičky zlatý.
Tak konečně můžem vyrazit. Seběhneme dolu na hlavní silnici, kousek popojdeme na východ aby se dalo mávat a vybalíme na naše holky, že se musíme rozdělit, jinak nás nikdo nevezme, ale že se zas na hranicích snad v pohodě sejdeme. Čekáme, že se nebudou chtít rozdělit, ale asi se nás fakt nebojí – hihihi. Nejsem si uplně jistej jestli pochopili naše vysvětlování, že taky můžem někde po cestě zkejsnout a dojet tam až zejtra, což by znamenalo přespaní někde na pláži, ale vypadaj docela spokojeně, tak to nebudu řeěit. Fík se starší ségrou jedou za chvilku a my hned po nich. Je to fakt neskutečný stopování, s takovou ženskou po turecku. Schválně zkoušim jak to de pokoušet a vůbec nikam nechodíme. Kde nás vyhodí tak hned začneme stopovat, i když je to třeba veprostřed křižovatky a stejně nám během chvilky někdo zastaví a třeba i na chvilku zastaví provoz, když není kde zastavit - neuvěřitelný. Holka je parádní manekýnka, tak si v jednom autě nalakuje nehty, v druhým vlasy, ve třetím si natře ruce krémem. Z čehož jsou ty řidiči většinou naprosto unešený. Každopádně se nenudí - hihi. Cesta pěkně odsejpá a nejdéle čekáme tak 3 minuty – to Turecko je vážně stopovací ráj. Nakonec na posledních asi 8 kiláků nás vezme závodník co má hodně rád techno, tak se za pořádnýho rámusu řítíme podél pobřeží a za chvilku předjedeme i Fíka, kterej si to mastí v Gruzínském kamiónu. Fakt nááádherné podívaná. Po levý ruce zapadá přímo do moře sluníčko a po pravý krásný kopečky porotlý čajem, je to skoro na slzičku - hihi. Závodník jede jenom do Hopy, zož je poslední vesnice před hranicema, ale sveze nás těch 25 km až na hranice, že prej se rád projede. Je super.
Hranice sou fakt super stojíme skoro u mešity a koukáme na obrovskej kříž na druhý straně plotu. Už se začínám docela dostávat do zdejšího koloběhu, tak louskám semínka a klábosím s turkama o fotbalu. Dost dobře se bavím. Slečně se začne chtít na záchod, tak jí řeknu ať si skočí do lesíka že jí věci pohlídám a ona na mě koukne jako kdybych spad z jiný planety a že ven teda na záchod nepůjde ani náhodou – hihi. To už se bavím přímo královsky. Nakonec ukecá chlapíky na přechodu a dojde si někam na ten jejich, kterej musí zákonitě vypadat naprosto příšerně jako všechny záchody tady. Některý lidi asi nikdy nepochopim.
Tak po půl hodině si to přifrčí kamión s Fíkama a můžeme vyrazit vstříc nové zemi. Vlezeme někam do celnice a rukonožní turečtinou se snažím zjistit jestli stojíme ve správný frontě, kluk co se ho ptám mě zdánlivě nezaujatě sleduje a v půlce mého mávání rukama mi řekne: „jo tady stojíte dobře!“ hihihi. Už sem se divil že bychom žádný Čechy nepotkali. Jedou autobusem do Tbilisi. Nejvtipnější na tom je, že jeden je z Vimperka, jeden ze Čkyně. Prostě máme asi milión společných známých - hihihi. Svět je fakt mrňavej. Pořád to vím, ale stejně mě to dycky znova překvapí. Jedou ještě v buse s nějakým gruzíncem, který si v Anglii vzal asi po dvou týdnech známosti anglánku a teď jí veze ukázat domu. Docela se to tu vleče tak máme spoustu času na brebentění. Holky co jsme přivezli se i vejdou k nim do autobusu tak neváhaj. Ale nám se do Tbilisi fakt nechce ani krapíček. Nechceme to ponechat náhodě tak se eště tady ptáme jestli tady dostaneme víza až pojedeme nazpátek. Panáček si od nás veme pasy zajde někam k počítači a něco do něj buší, načež se vrátí a říká nám že je to pohoda že nám je daj tady, že to Tbilisi nemusíme. Fakt se nám ulevilo.
Za hranicí se s krajanama rozloučíme a jelikož už je tma, tak si sedneme na gauč co tam jen tak leží v prachu ulice a vytáhneme chleba a salám. Takovýhle idylky mám strašně rád. Za chvilku odněkud přiběhne nádherný psisko s neskutečně smutným pohledem, tak mu skoro celej chleba i salám postupně dáme. Když pochopí že už nic nebude tak se s blaženym výrazem natáhne a usne. My zatím louskáme zrní a klábosíme.
Chceme vyměnit prachy, ale nabízej nám jenom 1,8 lari za dolar a to je dost málo. Aspoň si to myslíme. Rusky neumíme oba ani slovo, ale domluva se nám vcelku daří, takže to vypadá že snad nejsme uplně ztracený případi. Jdu se kousek projít a přijdu k parádně osvětlenému fotbalovému hřišti, kde hrají fotbálek. U něj před nějakým krámem sedí taková banda mladejch kluků kolem stolu a dávají si páku, je tam docela živo tak je chvilku sleduju. Místní přeborník nejdřív všechny rozseká a pak jim vysvětluje co dělali blbě a tak podobně. Dobrá sranda. Kupodivu se mě nakonec zeptaj jestli nechci taky zkusit sílu. Posadí mě naproti přeborníkovi a sou všichni hezky veselý. Já sem dost zvědavej. Po velkém boji vyhraju z čehož je docela pozdvižení a hned dostanu lampu vodky, pivo a druhou lampu vodky – hihihi – začíná se mi tu líbit. Říkám jim že jsme dva a dojdu pro Fíka. Stejně máme mraky času tak přesunem bagáž k nim. A hned začíná alkoholová družba. Dáme jim náš rum a musíme pít vodku (čaču). Kluci uměj na rozdíl od nás pěkně rusky, tak dlouho pijeme a klábosíme o všem možnym. Jeden z nich (Alex) to „krapíček“ přežene a tak ho vezou domu. Jedem s nima na okružní jízdu nivou po okolních kopcích. Móóóc pěkná projížďka. Stoupáme nahoru korytem potoka a cestou zároveň. Jsou tu fakt hezký kopečky. Alex dokonce cestu přežije a už buší doma na dveře. Z kopce už jsme dole za chvilku. Dokonce dostaneme i dárek. Pytlík „Nescafé Sarpi“ (Sarpi se to tady menuje). Už sou dost malátný, tak to všechno sbalíme a oni jdou spát. My naložíme bagáž na záda a kráčíme podél moře směrem do nitra Gruzie na Batumi. Za chvilku najdeme moc krásnej kamenitej flek, pár metrů vod moře, tak tam zakempíme.
7. 7. 2004 Středa
Ráno se labužnicky okoupeme v moři, potom opláchneme v potoce co sem přitejká z kopečků a jdeme stopovat. Hned druhý auto nás popoveze do další vesnice a pak téměř hned nás naloží prvotřídní mafián v mercedesu. Chceme vylízt na Šcharu (5200mnm) vo který akorát víme že leži ve svanetii. Plán je zatím jednoduchý chceme do Batumi na mašinku, s ní dojet do Kutaisi a odtud už se nahoru na kavkaz snad nějak dostaneme. Mafián s náma udělá okružní jízdu po Batumi i s výkladem a pak nás hodí do další vesničky na sever, kde je vlaková zastávka. V Batumi je jenom depo, což nás fakt hodně překvapuje. Chlapík nám eště zjištuje že do Kutaisi nic nejede, ale něco jede ve 22:40 do Samtredie a tam se uvidí. Chce nám i koupit lístky, ale my eště nemáme vyměněný prachy, tak mu to říkáme a on se jenom chytí za hlavu a veze nás zpátky do Batumi do směnárny (1dolar = 1,87 Lari). Vyměňujeme 100 dolarů tak sem zvědavej, jestli nám to bude stačit. Sranda je že lístek do vlaku se dá koupit až v osm hodin, tak se s nim rozloučíme a zabydlujeme se na nádraží. Schováme si u nich batohy. Sice za jednu Laru, ale dokonce vypadají fakt zamčeně. Nakoupíme rajčátka, chleba, sýr, sedneme na pobřeží mezi překrásný kytinky, dáme si sváču a koukáme na lodě co jezděj na obzoru. Pohodička největší. Pak si uděláme okružní procházku po dědině a hurá na vlakáč. Vememe si baťohy zaskvotíme travičku a vyndáme deníky. Fík okamžitě usne - hihi. Když se probudí tak usnu já - hihihi. Pak se rozhodnem, že si uvaříme čaj. Vybalíme vařič a už se k nám hrnou nádražáci. Čekáme že nás vyhodí. Ale akorát nám nabídnou ať si to uvaříme na jejich vařiči. Sou zlatý, ale chceme si trochu zasmrdět benzínem, když už ho sebou táhneme. Čaj je labužnickej. Lístky nakonec stojí 5 Lar za oba, přesně jak chlapík říkal. Vláček je sympaťák. Nakoupili jsme od bábušky „sémičky“ a tak si po cestě parádně zalouskáme a docela to uteče. V Samtredii jsme asi ve 2 ráno. Vláček do Kutaisi jede v osm, tak si usteleme na lavičkách a v mžiku chrníme. Párkrát mě někdo vzbudí a vysvětluje mi, že nás okamžitě okradou když tady budeme spát, ale co naděláš. Ja vim že to myslej dobře, ale radši bych se trochu vyspal – hihi.
8. 7. 2004 Čtvrtek - Kutaisi poprvé
Vláček nám dokonce ani neujede a tak jsme coby dup v Kutaisi. V dálce už se rýsujou hory a jsme na ně strašně natěšený. Podle mapy to vypadá, že se dá vláčkem popojet eště někam blíž k horám, tak začínáme zjištovat jak to vypadá v realitě. Ujme se nás nějaká bábuška co 35 let učila němčinu. Mluví sice docela pěkně, ale skoro nám nerozumí - hihihi. Převeze nás autobusem na druhý konec města na stanici Kutaisi I. a tam se dozvíme, že vláček žádnej nejede, páč to asi vopravujou ty koleje nebo tak něco, ale bus jede skoro každou hodinu. Nádhera. Ještě se ptáme na poštu, páč bychom rádi napsali pár pohledů. Ta je dokonce hned asi 200m od nádraží. Fakt nám to až divně všechno vychází. Pani na poště je znás trochu překvapená a tolik pohledu kolik chceme vůbec nemá, ale když jí chvilku prudíme tak si vzpomene, že je možná něco nahoře v krabici a vytáhne ještě originálně zabalený svazeček pohledů z roku někdy kolem 1980. Hihi tady na tý poště by se asi dali najít věci. Asi hodinu píšeme pohledy (pohled 0,3 lari, známka 1,3L) a necháme tam asi 35L. Pak ptáme se na net. Sem zvědavej co bude stát. Je to prej kousek odsud na takovým náměstíčku. Za chvilku to najdem, je to obchod s kompíkama skoro jak u nás, docela by mě zajímalo kdo si to tady může dovolit koupit. Cena je 2L za hoďku to je parádní. To na chvilku posedíme. Páč jsme zvědavý, co Gross vymýšlí s naší novou vládou. Kupodivu zatím nic – hihi. Pak zapadneme naproti do bufáče na sváču a ptám se kde se dá koupit cibule (chachvi) prý na bazaru. Tak frčíme na bazar.
Sem naprosto okouzlen. Hromada stánečků se sýry, kořením, ovocem, masem prostě cokoliv k jídlu co si jen srdce poutníkovo může přát. Hned na uvítanou dostaneme paňáka vodky a celá tržnice chvilku vyzvídá odkud a kam jedeme. Jako češi jsme tu v kurzu. Jsou mooooc hodný. Ptám se kolik stojí čaj a hned dostanu trochu do pytlíku jako dárek. Koupíme kilo sýra, 4 kila rýže, různý koření a tak. Prostě radost nakupovat. O kus dál dostaneme dalšího paňáka. 0,5 litru vodky stojí Laru fakt drsná cena. Se nedivím, že jí tady pijou místo vody - hihi. K jednomu prímovýmu dědouškovi co vypadá tak na 50 (a je mu 78) si dáme baťohy a uplně okouzleni se motáme mezi stánečkama a nakupujeme. Nějak sem u nás pořád nechápal co ty ženský viděj na tom nakupování, ale tady bych taky moh nakupovat pořád, už to asi trochu chápu. Dědouškovi sem za hlídání dal flašku sangrie co táhnu z domova (tak ji zase neochutnám – hihi). Byl z toho nádherně na měkko. Fakt jsou tu zlatý lidičky. Před bazarem přebalujeme jídlo do baťohů kdokoliv projde kolem tak si neodpustí aby nám neřek, že to máme hned uklidit nebo nás někdo okamžitě okrade. Z jednoho takovýho rádce se dokonce vyklube chlápek, co dělal na Šchaře instruktora lezení, když tam eště bejvávali turisti. Parádní stěstí páč mi ani presně nevěděli kde vlastně Šchara je. Povídá nám že musíme do Užguli, pak je to pár hodin pod horu a když jsme experti tak 5 dní na ní - hihihi. To sem zvědavý jak vysoko vylezeme. Je fakt skvělý, že zase funguje taktika nic neřeš a ono se to vyřeší nejlíp jak může. Prostě chceme na Šcharu tak dojedeme někam do státu kde je, všem kolem to povídáme a za pár dní potkáme chlapíka co to tam zná a poradí kudy kam. No není na to světě nádherně?
Když už máme konečně dobaleno, tak k nám přijde slečna a jestli nám muže pomoct. Studuje v Německu a tak si s ní pořádně popovídáme anglicky, přece jenom naše ruština není zrovna žádná sláva. Řekneme jí že chceme do Lentechi a odsud do Svanetie pod Šcharu. Hihi tam se jede z Kutaisi II – to je to nádraží na který sme přijeli. Tak nás tam doprovodí a celou cestu nám rozmlouvá vejlet do Svanetie, že je to jedno velký loupežnický doupě a že nás tam okradou a zabijou. No co s takovouhle informací má člověk dělat to dost dobře nevim, navíc od člověka kterej tam nikdy nebyl. Asi jí prostě ignorovat.
Nicméně autobus jede za půl hoďky, tak ještě chvilku klábosíme a domlouváme se že se tady zastavíme až pojedeme zpátky abychom jí dokázali že sme živí a zdraví. Má nějaký špatný svědomý z toho, že nám poradila autobus kterej nás odveze do tý hrůzostrašný Svanetie. Už sem na ní docela zvědavej. Nahážeme baťohy na střechu busu a usazujeme se vevnitř. Cesta je to na dlouho, tak nás po cestě snad všichni vyzpovídají. Ona nás vlastně spíš vyzpovídá paní co sedí za námi a pak to všechno skoro jako tichou poštou rozešle do celého autobusu. Když už neví na co se ptát tak jí občas ze zadu přijde nějaký dotaz a ona se nás zeptá – hihi. Prostě to mají pěkně zařízený. Strašně mě mrzí, že tu ruštinu neumíme pořádně, ale rozhodně bych řek že je to každej den lepší. Teda hlavně to rozumnění. Mluvím tak nějak napůl česky napůl bulharsky s trochou slovenštiny a vybírám ty slova u kterejch už máme vyzkoušeno, že jim rozumněji, takže o ruštině z naší strany rozhodně nemůže bejt ani řeč – hihi.
Nádherně offroadí autobus to mašíruje do hor a my jenom okouzleni koukáme kolem sebe. Celou cestu nám pořád připomínaj, že prý se musíme jít zapsat na policejní stanici a dokonce s námi v autobuse jede i jeden policajt - Henri. Fakt se nám tam nechce, však uvidíme jak to dopadne. V Lentechi na náměstíčku koukáme do mapy a lidičky nám vysvětlují, že do Cany jezdí autobusy, ale dál se musí pěšky. Tak nějak doufáme že budem koukat tak dlouho, že se všichni rozejdou, my vypadneme někam za městečko a vychrápem se u řeky. Ale to je ani nenapadne a asi fakt musíme nejdřív na tu stanici. Tam nás usadí ke stolu donesou chleba s rajčatovo-okurkovým salátem. Pak ještě víno a začíná výslech. Dlabeme a přitom si s Henrim a náčelníkem povídáme úplně o všem možném. Henri je fakt super chápavej takže si s nim rozumíme uplně parádně a dost se to zlepšuje vypitim vínem a vodkou – hihi. Tak nějak si postesknou, že za Sajůzu tu byla práce a pohodička. Že předtím sice nikam nemohli, ale teď vlastně taky ne, páč na to nemají peníze. Docela je chápu a je to dost smutný.
Povídají nám, že máme přespat v hotelu a ráno nás mašinou vezmou kam až to půjde naší směrem. Mašina je zadarmo, ale hotel za prachy se nám moc nelíbí. Chceme spát venku, ale o tom nechtěj ani slyšet, že je to moc nebezpečný, a tak sme nakonec vyjednali spaní na policejním dvoře. Chceme se ještě projít po vesnici a dostaneme dva bodyguardy - hihihi. Docela nás pobaví když se ptají, jestli už je česko v evropském Sajůzu – fakt super sranda. Na policejním dvoře si usteleme do prachu a nechce se nám stavět stan, i když nám dost důrazně tvrdí, že bude pršet. Doufáme že se pletou. Kupodivu se nesletli a v noci skutečně pršet začne, ale pustí nás dovnitř a tak si krásně pospinkáme hned vedle vězení na super prkenný podlaze. Sou zlatý.
Odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II., III.,
Autor: Petr Kucka
Zdroj: http://ajs.kuckova.cz