Autor: Pavel Světlík
zdroj: www.naspribeh.cz
Náš příběh z Belize ve Střední Americe
Pro Belize jsme se rozhodli někdy v říjnu roku 2004, kdy jsme hledali cíl naší dovolené…Požadavek zněl, aby země nabízela pěknou a nezničenou přírodu, památky, bezpečí a také možnost koupání. To vše právě nabízela, na místní poměry docela drahá, malá a většinou českými cestovateli přehlížená Belize… Snad se Vás pokusíme přesvědčit, že Belize se může stát také Vaším cílem dovolené, protože má co nabídnout i na celý měsíc aktivního cestování a nebude Vám již sloužit pouze k tranzitu mezi Guatemalou a Mexikem… Skoro vše co se odehrálo během naší cesty po Belize, naleznete právě v našem příběhu...
P.S. Pokud Vás zajímají jen některé oblasti z Belize, můžete použít obsah příběhů Belize. Pro upřesnění dodávám: uváděné ceny jsou většinou za 2 osoby, pokud není uvedeno jinak a také, že několik let v Belize platí pevný kurs 2BZ$ = 1US$ a kurz koruny vůči 1US$ byl 23,10 Kč v době našeho odjezdu.
21.května 2005 - sobota
Vstáváme v 4:45h., balíme si poslední věci a necháváme se v 5:30h. odvézt taxíkem na letiště. Praha v tuto hodinu ještě není zacpaná,takže na letišti jsme za 20min. Batohy si necháváme zabalit do igelitu, aby toho co nejvíce vydržely a jdeme se odbavit k Business třídě. Ne, nemáme letenky do business třídy, ale využíváme určitých výhod k platební kartě, protože u normálních přepážek je hodně lidí. Odbavení je bez problému a batohy nám označí až do Belize(!!!). Abychom udělali další reklamu platební kartě,využíváme jednu z dalších výhod, a to návštěvu v letištním salonku, kde již v 6:15h. popíjíme, abychom se dobře naladili na dlouhou cestu. Do Paříže odlétáme v 7:35h. s 20min. zpožděním, díky tomu máme v Paříži na přestup jen 45min. Přicházíme po důkladnější kontrole (včetně zouvání bot) jako jedni z posledních do letadla, kde si hned zabíráme 3 sedačky pro sebe. V sedačkách jsou zabudované obrazovky, je možné si vybrat z pestré nabídky filmů, hudby nebo her. Let proběhl bez problémů, ale opět přilétáme se zpožděním a díky tomu máme Houstonu jen necelých 40 min na přestup do jiného letadla. U dveří z letadla na nás čeká Rebecca (zástupkyně Air France) s cedulkou a hned si nás odvádí k úředníkům ke kontrole. Cestou nám vše vysvětluje, co máme udělat, vyplňuje formulář, který nám nedali v letadle atd. Díky tomu se dostaneme před asi 200 lidí, co čekají ve frontě . Vše v pořádku, na listině nechtěných návštěvníků nejsme, a jdeme si vyzvednout batohy, které po několika ujištění, zda se dostanou do Belize, vložíme na pás "Connection Flight" a hledáme přepážku TACA, kde musíme udělat "Check-in". Opět ověřujeme, zda jsme to s batohy udělali správně, pro kontrolu si od nás berou čísla zavazadel, pohled do chytrého počítače - zavazadla máme prý v letadle...Tentokrát jsme poslední na koho se čeká …. Je vidět, že pilot má asi jinou školu než ti evropští a plnou rychlostí najíždí do zatáčky na odletovou dráhu(asi doháníme zpoždění). Je zajímavé, že občerstvení se na palubě letadla platí (mezi 3-6US$), ale pití včetně alkoholu je zdarma, a proto si dáváme pěkně silný rum s colou. A dobře děláme. Let je pěkně divoký, včetně přistání do "banánové republiky" na malé letiště…Z letadla vystoupí asi 1/3 lidí, ostatní tam sedí dále, protože letadlo pokračuje do San Salvadoru. Nikdo se na nic neptá, otázkou zůstává kolik pasažerů si let prodloužilo. Letiště je malinkaté,žádné bezpečnostní opatření, vystupujeme přímo na letištní plochu a jdeme do letištní haly. Projdeme pasovou kontrolou (v té době pro ČR platila vízová povinnost), vše v pořádku, ale během chvilky nám ztuhne úsměv na tváři, když v hale zůstaneme jediní bez batohů. Jdeme to sepsat, a ačkoliv nic na sebe nemáme, nárok na odškodnění po dobu 24h nám nepřísluší. Slibují, že nám batohy (pokud zítra dorazí) doručí kamkoliv a chtějí vědět, kde budeme bydlet. My však nevíme a proto se domluvíme, že zítra zavoláme, kde jsme.
Na letiště nejezdí žádný bus, ale je možné se nechat odvést taxíkem do centra za 40 BZ$ / 4 lidi. Ptáme se nějakého chlápka, ale i ten chce za odvoz 20 BZ$, proto se rozhodneme jít na hlavní silnici ( bez batohů, pohoda). Neujdeme ani 20 m od parkoviště a stopneme holku z půjčovny automobilů, která nám nabídne, že nás do města odveze… Cestou za hudby hitu Gasolina (Daddy Yankee) se zastavíme u známých něco vyzvednout a po pár minutách jsme u kanceláře ve městě, kam veze tržbu. Zde odchytíme projíždějící bus a za 2 BZ$ se dopravíme k Novelo´s bus nádraží, odkud jede bus do San Ignacio. Počkáme asi 45min. do 18:30h.. na expres bus 22 BZ$. Je to pohodlnější a rychlejší varianta. Jedeme za tmy a cestou zastavujeme na 15min. jen v Belmopanu, a proto jsme již ve 20:30h. v San Ignacio. Procházíme různé hotely, ale všude je plno nebo je to hodně špatné…. Nakonec se vrátíme do drahého pokoje s TV a klimatizací hotelu Venus za 75 BZ$ (hodně divní na recepci), protože jsme dost unaveni a nemáme sílu hledat další ubytování. V tuto pozdní noční hodinu je městečko připravené ke spánku a některé hotely jsou dokonce zamčené. Dojdu ještě koupit základní hygienické věci, a hned po koupeli ve 22:30 uleháme…
22.května 2005 - neděle
Vstáváme okolo 6:00h a po snídani z našich českých zásob v 7:00h. odjíždíme z náměstí busem (2 BZ$) směr Xunantunich. Problém je, že nemáme nic na převlečení a tak musíme být v tom, v čem jsme letěli. Na místě jsme dříve. Přes řeku se dá dostat jen za pomoci převozu (zdarma), který funguje od 8:00h nebo přebroděním. Během čekání na převozníka fotíme okolí a pozorujeme bohatý život okolo řeky (desítky leguánů, ptáků a rybiček). Spolu se 2 strážci se v 7:50h. vydáváme přes řeku a pak pěšky směrem k Xunantunich, vzdáleného necelé 3km. Na to jak je brzo ráno, už je docela pěkné vedro. Nám určitě… v dlouhém rukávu a černých kalhotách. Cestou se několikrát zastavujeme a pozorujeme okolní život. U vstupu to zkoušíme na strážce, že je dnes neděle a vstup má být zdarma , ale neuspějeme, protože nabídka platí jen pro domorodce a platíme 20 BZ$. Jsme tu sami a máme možnost si vše prohlédnout hezky v klidu a pohodě beze spěchu. Po zdolání první pyramidy vytáhneme své zbytky vína pašovaného přes hranice a připíjíme na štastný návrat a shledání s našimi batohy. Před 11h. již pomalu přijíždí první skupinky turistů a je tedy čas vydat se zpět. Na druhé straně řeky při silnici již místní rozbalili své stánky s různými upomínkovými předměty a přijíždí další turisté. Snažíme se stopnout nějaké auto, protože bus docela dlouho nejede. Nakonec nám zastaví auto a nabízí, že nás oba za 3 BZ$ odveze do San Ignacia. Na místě po nás však požaduje celkem 6 BZ$ , ale stáhneme to na 3,75 BZ$. Jdeme hledat nějaké jiné ubytování, protože hotel Venus je pěkně předražený. Nabídka hotelů je nějaká omezená (některé jsou nic moc nebo plné), ale většinou jsou předražené. Po necelé hodince hledání končíme v Elvira´s Guest house , kde usmlouváme lepší pokoj z 51 BZ$ na 38,15 BZ$. Normálně zde o víkendu majitelé nejsou, ale paní v malé cukrárně, která je součástí hotelu, připravovala v tu dobu svatební dort. Po přestěhování zajdeme na náměstí na půl hodinky na internet (1,75 BZ$) poslat pozdravy a SMS domů. Následně dojdu koupit telefonní kartu za 10 BZ$, abychom mohli zavolat na letiště. Zkoušíme to před 15h., ale nikdo to tam nebere (ani jedno ze čtyř letadel za den asi v tu dobu nepřilétá, nikdo tedy nepracuje), jsme "trochu" nervózní, zda nebudu muset jet zpět na letiště. Koupíme litrovou vodu, melouna a placky (3,75 BZ$) a jdeme se projít po okolí na průzkum. Po 16:45h. volám opět na letiště, kde se dozvídám potěšující zprávu, že batohy dorazili a přivezou nám je do hotelu nejpozději v 19:30h. Jdeme ještě na krátkou procházku k řece na pozorování života kolem, ale protože začne pršet, vracíme se zpět na hotel. V 18:45h. nám přivezl luxusní limuzínou nějaký frajer se svojí přítelkyní naše batohy. Vypadá, že si udělali výlet…Proč toho nevyužít. Batohy jsou v pořádku, jen Martina měla odstřižený zámeček a uvnitř byl nějaký papír, že museli na letišti v Houstnu provést kontrolu zavazadla. Zdálo se jim podezřelé. Vše je v pořádku, nic se neztratilo a nám spadl kámen ze srdce (hlavně Martině), protože se již můžeme převléknout do pohodlnějšího oblečení. Zajdeme do Café Hana na večeři , kde dostaneme velké porce kuřecí quasadillas, kuřete s rýží a fazolemi a to vše každý zapijeme pivem (25,05 BZ$). Cestou zpět na hotel si ještě koupíme velké balení vody 3,75 L a nějakou limonádu (3,75 BZ$). Ještě chvilku sedíme na verandě a povídáme si, ale docela brzo uleháme…V noci prší.
23.května 2005 - pondělí
Vstáváme po 6h. a jdeme na autobus, který jede v 7.30 h. směrem do Belmopanu (6 BZ$), abychom se dostali do Guanacaste parku. Za necelou hodinku jízdy nám řidič zastavuje u odbočky do Belmopanu, kde se park hned u silnice nachází. Zaplatíme vstupné 10 BZ$, a protože jsme si zapomněli repelent na hotelu, s radostí si půjčujeme jeden od hlídače parku. Jsou zde 2 trasy a vydáme se nejdříve na tu delší, která nevede k řece. Nikdo tu není a proto máme možnost v klidu pozorovat okolní přírodu (např. nosály) a různé druhy ptáků včetně kolibříků. Sejdeme se podívat až řece, kde to opravdu hodně žije v korunách stromů. Vracíme se na začátek, kam už mezitím přijeli místní a jdou k řece. Dnes je svátek, tak si rodinka vyjela na výlet. Tam si rozbalí své košíky s jídlem a udělají si piknik u vody. Cestou k řece se zastavíme u stromu Guanacaste starého více jak 350 let, podle kterého je pojmenován park. Martina se u řeky převlékne a vykoupe se v přítoku řeky společně s místními. Užíváme si pohody a pomalu přemýšlíme, kam se vydáme v takovém hrozném vedru. Zda pojedeme do ZOO, které bude podle místních pravděpodobně z důvodu svátku uzavřené nebo někam jinam. Nakonec se rozhodneme, že se vrátíme zpět do San Ignacia. Zde nakoupíme manga (4kusy z 2 BZ$), velkou vodu a nějaké limonády (5,75 BZ$) a dáme malou pauzu na terase hotelu. Rozhodneme se najít nějaké mayské ruiny za městem, ale nějak se nám je nepodaří nalézt, tak prozkoumáváme okolní přírodu a život lidí. Cestou zpět zjišťujeme u různých agentur, taxikářů a místních za kolik se dá dostat do Caracolu. Všichni mají nasazené ceny pěkně vysoko nebo tam něchtějí vůbec jet. Dnes jsou všechny obchody a restaurace zavřené, a tak nakonec na večeři skončíme v Nefris restauraci (vedle Maya Walk tour), kde si dáme špagety s masovými kuličkami, kuře s rýží a fazolemi a několik piv (22 BZ$). Během večeře se strhne šílená průtrž mračen a na malou chvilku vypadne proud, ale nám to nevadí, protože již dříve nám dal velmi příjemný majitel restaurace na stůl lampu na baterky . Rozhodujeme se zda pojedeme do Guatemaly na Tikal nebo zda se vydáme na Caracol. Cenově to vychází stejně a nakonec se po dlouhém přemýšlení rozhodneme pro málo navštěvovaný Caracol. Naštěstí přestane pršet a tak dojdeme zaplatit zálohu (100 BZ$) do malého stánku Maya Mystic tour na náměstí, kde se domluvíme na zítřejší výlet na Caracol (bez jídla a průvodce). Doufáme, že nás nepodvedou a opravdu se pojede. S určitými obavami uleháme po 22h do postele…
24.května 2005 - úterý
Vstáváme opět po 6h., zabalíme dostatek vody, opalovací krémy, repelent, něco málo k jídlu a vyrazíme na náměstí odkud máme v 7h. vyjíždět. Obavy se naplňují, protože uběhlo 20min. a nikde nikdo…Zkouším volat na různá čísla, co máme, ale nikdo to nebere. Po pěti minutách dorazí ten chlápek, se kterým jsme se včera domlouvali a tvrdí, že řidič tady bude během chvilky. Pomalu začíná být také nervózní a volá mu domů… V 7:40h. přijede řidič a vymlouvá se na syna, který mu prý nepředal vzkaz, že se odjíždí již v 7h. Za pár minut vyrážíme jeepem 4x4 směr Caracol. Cesta je ze začátku asfaltová a pak až do San Antonia se střídá prašná a pěkně hrbolatá s občas asfaltovou. Do San Antonia se dá dostat pravidelnou autobusovou linkou a je to poslední větší vesnice před skoro opuštěnou oblastí. Pak už následuje opravdu špatná cesta, ale relativně dobře značená (dřevěné šipky)…už vím, proč někteří neměli zájem nás odvést na Caracol, protože by odrovnali auto. Někde v polovině Mountain Pine Ridge je závora s nějakým hlídačem. Borovicový les pomalu a jistě přechází v pravou džungli s bohatým životem včetně stovek motýlů, kterých se o naše auto docela hodně zabilo. Posledních 15km je luxusní asfaltová nově vybudovaná silnice, která jistě přivede za pár let tisíce turistů na toto místo. V 10h. jsme na místě, kde platíme vstupné 30 BZ$. Vedle pokladny v muzeu mám náš řidič vysvětluje historii Caracolu a pak se již domluvíme, že ho nebudeme potřebovat. Chceme si to vychutnat v klidu a v pohodě sami.
Caracol je pěkný a stojí za to ho určitě navštívit. Vždyť byl pořádně objeven teprve v roce 1985, je starší a dokonce větší než Tikal v Guatemale, jedná se o jednu z největších mayských oblastí na světě, největší v Belize, která měla dohromady okolo 36 tisíc staveb a přes 200 tisíc obyvatel…. Součástí celého komplexu jsou 3 rozsáhlá nádvoří, některé stavby jsou ještě dost zarostlé a v okolí pěkná džungle opravdu plná života (škoda, že se tu nemůže přespat). Archeologové zde mají ještě domečky na přespání a u nich jsou některé původní kameny s ornamenty. Celkem sem dorazili jen 3 další auta s několika málo turisty, a proto si můžeme vychutnat Caracol bez lidí, nicméně za velikého vedra, ale na to si pomalu zvykáme…Asi po třech hodinách odjíždíme podívat se na Rio Frio Caves , což je velká jeskyně na řece. V okolí je několik zajímavých značených naučných tras. Poté přejedeme k Rio on Polls . Jsou to takové desítky "bazénků" vymleté řekou, kde se vykoupeme . Po asi hodině odjíždíme zpět do San Ignacia. Pokud by byl dostatek vody a čas určitě bychom chtěli zajet se podívat na Hidem Valey (známý jako Thousand Foot Falls) vodopád. Ale to už nestíháme. Před půl šestou jsme již zpět v San Ignacio (Cayo) a doplácíme zbytek peněz (100 BZ$). V případě, že by cestovalo více lidí, určitě se vyplatí půjčit si jeep v místní půjčovně (něco přes 180 BZ$) a vyrazit sami, protože cesta je relativně dobře značená. Na trhu si koupíme ovoce (5x kubánský pomeranč , 2 banány za 0,75 BZ$), v sámošce hodně pití a odneseme to na pokoj. Pak vyrazíme ještě něco fotit k řece a nakonec na jídlo do Café Hana, kde si dáme kuřecí quasadillas, zeleninové kuličky a pivo (33,70 BZ$). Vrátíme se na hotel, kde ještě chvilku na terase vstřebáváme dnešní velké množství pěkných zážitků…
25.května 2005 - středa
Vstáváme v obvyklých 6h. balíme a jdeme o něco dříve na bus, zda nepojede expres v 7:15 h. jako den předtím, ale bohužel nejede, člověk se v jejich dopravě nevyzná. Počkáme tedy ještě 15min., kdy přijíždí normální bus pokračující do Belmopanu (6 BZ$). Bus je relativně dost obsazen školáky, ale cestou se vyprázdní na polovinu. V Belmopanu máme asi 40 min. než nám pojede bus do Dangrigy (12 BZ$), a tak zkoušíme sehnat někde SIM kartu místního mobilního operátora (ani jeden z našich mobilních operátorů v době návštěvy neměl roaming-od 18.1.2006 nabízí T-Mobile roaming v Belize a tak pokud máte paušál, můžete odesílat SMS za 9Kč!). Cena SIM karty je 50 BZ$ a neobsahuje skoro žádný kredit, tak se rozhodneme nepořídit ji, protože se to nevyplatí a budeme používat předplacené karty pevné linky. Před nástupem autobusu se ještě občerstvíme na nádraží čokoládovým mlékem (2 BZ$) a pak už přesně na čas vyrážíme (japonci by měli radost). Autobus je zaplněn sotva z poloviny, máme pro sebe každý dvě sedadla. Sledujeme pěknou okolní krajinu, v údolí se převážně pěstují pomeranče (hlavně na výrobu koncentrátů) a pak je džungle, i když ne původní jako v okolí Caracolu. Míjíme Blue Hole national park, Five Blues Lake a pak před Dangrigou několik továren na zpracování pomerančů….Poté co mám možnost vidět, jak lisují vše co se vysypalo z korby náklaďáků, nevím zda budu mít ještě chuť bumbat pomerančové džusy… Ale džusy tu mají moc dobré, člověk ani nepřemýšlí nad tím jak se připravují. V 11h. jsme na místě a zjišťujeme, že bus jede až za hodinu a půl (stejně jako do PG). Na nádraží je dokonce několik bílých, ale ti většinou jedou jiným směrem. Během čekání si dojdeme něco koupit k pití a občerstvit. K moři je to z autobusového nádraží jen asi 300m. Ve 12:30h. nastupujeme do toho správného busu a vyrážíme směr Placencia (20 BZ$). Po chvilce sjedeme ze Southern Hwy a projíždíme prašnými cestami přes Hopkins a Sitte River, abychom se za chvilku opět vrátili na hlavní silnici. Míjíme Maya Center (místo pro přístup do Cockscomb Basin) , pomerančové a banánové plantáže a opět sjíždíme z hlavní silnice na velice prašnou silnici, která vede až do Placencie. Cesta je hrozná, protože projíždí hodně náklaďáků a víří velmi nepříjemný prach, který je všude a občas není ani vidět na cestu, to budeme zase čistí. V Placencii jsme před 15h. a necháváme se vysadit až na konci, zde sejdeme na "nejužší uličku" (podle Guinessovy knihy rekordů, velká chlouba místních) a hledáme ubytování. Po prohlédnutí několika pokojů nakonec bereme od docela divných místních chatku (Bull´s Mahagony Beach Cabanas) s vlastním příslušenstvím přímo na pláži hned vedle Cozy Corner Beach Hotelu. Cenu usmlouváme z původních 45 BZ$ na 40 BZ$ a hned se jdeme vykoupat. Moře je docela neklidné, asi po tropické bouři, která byla v San Salvadoru a není tak pěkné jak jsem si představoval. Potom zkoušíme místní cestovky za kolik mají šnorchlování někde u korálového útesu. Většinou se ceny pohybují v rozmezí 25 - 55 BZ $ i výše za 1 osobu. Cena se odvíjí na jak dlouho to je a také podle místa (od 2h. až po půl dne, před bariérou a za ). Zkoušíme také rybáře u mola, ale nasazují cenu ještě daleko vyšší, nejsou to žádní obchodníci. Koupíme tedy při zpáteční cestě pohledy, známky a pití a vrátíme se. V chatce na nás čeká překvapení. Ubytovali se zde asi 3 velcí šváby a tak provedeme deratizaci, aby na nás něco v noci nevybaflo. Za tmy jdeme na jídlo do Amigos restaurace, kde si objednáváme velkou grilovanou rybu s brambory, colu a 2x cuba libre (24,75 BZ$). Po dobré večeři se zastavíme ještě v baru na pláži, kde si dáme opět 2x cuba libre (8 BZ$)... Obecně shrneme Placencii jako hodně turistické místo s cestovkami, které vlastní samí cizinci, ale díky tomu, že zde není moc turistů je to v pohodě… V Placencii jsou nejhezčí pláže na pobřeží, proto tu začalo tolik cizinců podnikat. Nám by se to také líbilo. P.S. Švábi se již neukázali..:o)
26.května 2005 - čtvrtek
Chceme vstát na východ slunce před pátou, ale o pár minutek ho propásneme. A tak již jen z postele sledujeme jak slunce rychle nastupuje nahoru…. Ještě trochu dospíme a pak si zajdeme do sámošky koupit něco k snídani. Rozhodneme se nasnídat někde na pláži. Rozbalíme si naše čokoládová mlíčka a sušenky (4,50 BZ$) a v tom si k nám přisedne nějaký mladý černoch. Jsme zdvořilí a snažíme se s ním povídat, i když jsme se v klidu a o samotě chtěli nasnídat. Nakonec z něj vypadne, zda nechceme jet lodí šnorchlovat, ale jeho nabídka celodenního šnorchlování je nějaká moc levná, tak to raději zdvořile odmítáme. Po pláži se vracíme k našemu ubytování, a protože je šílené vedro, rozhodneme se pro koupání u nás. Cestou ještě dojde k nedorozumění, kdy si nás jeden dredař splete s lidmi, kteří s nim mají jet lodí. Než si to ujasníme, přijdou již praví lidé, co si ho najali. Škoda, mohli jsme si zašnorchlovat ;o)) Co si tak užíváme pohody ve stínu palmy, rozbalí si to kousek od nás nějací místní. Přitom je pláž minimálně 1,5km dlouhá a na ní jen asi 5 lidí včetně nás …nechápeme, asi se chtějí družit. Do hodinky má každý v sobě několik panáků a cigaret (trávy) a tancují při hudbě, kterou si pouštějí z kazeťáku… Jsou naprosto v pohodě, ale my také. Odpoledne vyrazíme na průzkum okolí. Nejdříve po pláži a pak okolo laguny, kde pozorujeme velké množství různých druhů ptáků. Navečer se zastavíme u hotelu Manatee Inn, který patří Čechům. Nikdo tu není a tak dáme nějaké české časopisy pod dveře recepce, ať vědí co se děje doma. Zajdeme koupit pití a cestou k nám se zastavíme asi na 30min. zainternetit a napsat domů do Čech jak se máme dobře(3 BZ$)... Na jídlo jdeme opět do Amigos, kde máme rybu, vegetable buritos a 2x colu (25,5 BZ$). Nakonec ještě chvilku sedíme na verandě naší chatky, koukáme do moře a popíjíme opět cuba libre…
27.května 2005 - pátek
Dnes se vstát před pátou podařilo a proto máme možnost pozorovat východ slunce….pohoda. Zabalíme a přesuneme se k molu na bus, který má jet v 6h. Autobus přijíždí s 25min. zpožděním a po ujetí několika málo kilometrů v totálně narvaném autobuse zjišťujeme, co je příčinou. Jedinou příjezdovou cestu zatarasil náklaďák. Máme si přestoupit do autobusu, který čeká před náklaďákem. Nastane šílený chaos a zmatek. Přeběhneme společně s ostatními. Mezitím se však podaří náklaďák z cesty odklidit a nastane ještě větší chaos, protože polovina lidí se vrací do toho prvního autobusu a my nevíme co máme dělat. Řidič tvrdí, že máme zůstat, pokud jedeme do Hopkinsu. Nastává honička autobusů o to, kdo nabere více lidí a bude první. My bohužel prohráli, takže si dosytosti vychutnáváme zvířený prach z cesty. V Hopkins jsme asi v 8:15h., ale moc nás to tu nezaujalo (kromě překrásných orchidejí na loukách mezi hlavní silnicí a Hopkins) a tak se rozhodneme, že pojedeme směrem dolů na jih do Punta Gorda. Je však problém dostat se na hlavní silnici, odkud jezdí bus. Tudy totiž bude projíždět další bus až někdy večer… Zkoušíme místní za kolik nás tam odvezou, ale 20 BZ$ je trochu dost za takový kousek... Nakonec stopujeme několik málo projíždějících aut a máme štěstí, protože nás a ještě jednoho místního naloží nějací místní do auta a odvezou na křižovatku s hlavní a přitom za to nic nechtějí. Dobří lidé nevymřeli. Na zastávce čeká jeden chlapík, který nás potěší zprávou, že bus v 9:30 jede až do Punta Gorda. Nečekáme ani 15 min. a bus opravdu přijede. Nasedáme do asi z 2/3 zaplněného autobusu a vyrážíme směr Punta Gorda (24 BZ$). Cestou zastavujeme asi na 15 min. přestávku na občerstvení (my si dáme housku s kuřecím masem a Sprite za 5,25 BZ$ ) v Independence. Sem se dá také dostat lodí přímo z Placencie. Již v autobuse je poznat, že zde na jihu Belize je úplně jiné složení obyvatelstva, které tvoří velké množství potomků původních indiánů a také tu je hodně Mennonistů. Kousek za Big Fall se cesta změní z asfaltové na obyčejnou zpevněnou a místy se přejíždí po dřevěných mostech přes říčky. Spustí se šílená průtrž mračen. Přistoupí partička hodně mladých Angličanů a jsou totálně promočení. Po několika kilometrech se vše zlepší, déšť ustane a silnice je opět asfaltová. U křižovatky na San Antonio vystoupí skoro celý bus a my v poloprázdném buse pokračujeme až na konečnou . Okolo 13h. jsme na místě a hledáme nějaké ubytování. Nikde skoro žádné není nebo je hodně, hodně špatné…Zamluvíme si jedno u moře za 25 BZ$ s tím, že se za chvíli vrátíme až pokoj uklidí, ale nakonec vyhrál St. Charles Inn u centra, kde rádi, v čistém pokoji s TV a vlastní sprchou za 35 BZ$, zůstáváme. Máme dostatek času a tak vyrazíme na průzkum města. Zjišťujeme si autobus do Blue Creek a poté co se 3 lidi z 5 shodnou na přibližně stejném místě a času víme, že to asi bude to správné. Koupíme pití a zajdeme na 30 min. internetu, abychom poslali SMS a zjistili počasí a další doplňující informace. Poté dojdeme na letiště, abychom zjistili ceny a možnost letu zpět do Dangrigy. Tím bychom případně ušetřili čas při zpáteční cestě a získali nové zážitky. Z letiště pokračujeme dál za město do přírody na průzkum okolí a za pozorováním ptáků. Vrátíme se a zajdeme na jídlo do Grace restaurace, kde si dáváme obvyklé kuře s rýží a fazolemi, kuřecí quasadillas a 3xpivo (27 BZ$). Jídlo je dobré, ale jen nás trochu více otravují mouchy… Na hotelu již za tmy zjišťuji, že jsem v internetové kavárně zapomenul svůj mobil. Hrůza ! Ihned vyrážím na místo a jen tak to tam stíhám pár minut před zavřením. Jsem velmi mile překvapen, protože holka co tam obsluhuje , hned jak mě ve dveřích zahlédla, mi mobil podává… Nevěřil jsem, že je toto možné. Nechat mobil někde přes 5 hodin a oni ho nezatají ani neukradnou. Na hotelu si musím ještě vyčistit desinfekcí palec u levé nohy, který se mi nějak nehojí…
28.května 2005 - sobota
Vstáváme opět okolo šesté, ale venku hodně prší, tak ještě chvíli poleháváme. Před osmou si dojdeme nakoupit něco k snídani a při tom si ještě jednou ověřujeme, kdy jede bus do Blue Creek. Pár lidí se opět shodlo na čase 11:30h., tak nám nezbývá nic jiného než věřit. Koupíme tel. kartu (5 BZ$ asi 2min. hovoru). zavoláme domů, ale pak se opět vrátíme na hotel, protože začne pěkně pršet. Na pokoji dopisujeme deník a přemýšlíme, jak přizpůsobíme program pro případ, že by stále pršelo. V 11h. se vydáme z hotelu (již skoro neprší) a jdeme na náměstí odkud má jet náš bus. Asi všechny autobusy odtud vyjíždí ve stejný čas, protože na náměstí a přilehlých ulicích je okolo 10 autobusů. I přes počáteční chaos, kterým na nás toto místo působí, je v tom určitý řád a každý autobus má svoje odjezdové místo. Dozvídáme se odkud pojede ten náš. Ještě tu není, a tak máme čas ochutnati čokoládový dort (1,5 BZ$) od pouliční prodavačky. Mňam, mňam... Bus přijíždí na čas a za chvilku již odjíždíme směr Blue Creek (5 BZ$). Bus je zaplněn převážně potomky původního obyvatelstva. Za necelou hodinku přijíždíme do Blue Creek a ještě než vystoupíme zjišťujeme od řidiče, kdy pojede nějaký bus nazpátek do PG. Odpověď je zarážející, prý jezdí pouze on a bude se vracet až v pondělí ráno. Vždyť je dnes sobota! Vystupujeme kousek za mostem, fotíme si místní děti a pak jdeme při řece upravenou cestičkou ke vstupu do parku.
Je tu stále co fotit a tak se zastavujeme a fotíme a fotíme. To možná byla chyba, protože jinak jsme mohli projít do parku bez placení vstupného. To nevadí, protože je velmi malé a to jen 4 BZ$ celkem. Ptáme se hlídače na bus do PG nebo možnost odvozu, ale nabízí nám za 25 BZ$ odvoz pouze na benzínku u rozcestí s hlavní silnicí nebo za neuvěřitelných 50 BZ$ do PG . Usmívá se a strašně se diví, že jsme tady a nemáme vlastní auto. Je tu několik vyšlapaných neznačených cestiček směrem k vrcholkům okolních kopců. My se vydáme k jeskyni Hokeb Ha a cestou pozorujeme ptáky, fotíme a kocháme se tím, že jsme tu sami. Naše rozjímání však časem přeruší skupinka asi 12 Američanů s 2 průvodci, kteří se bez pozorování okolní přírody ženou k jeskyni. U jeskyně si nasazují vesty, světla na hlavu a pak všichni vlezou do vody a vplavou dovnitř. Řekneme si, že se tam také podíváme, ale počkáme až odtamtud vylezou, protože se jistě za chvilku vrátí… Ale nestane se tak. Proto se bleskurychle svlékneme do plavek, věci necháme před jeskyní a skočíme do chladné vody. Ze začátku to jde, protože je světlo, ale po asi 50m. řeka zahýbá a tím se ztrácí i světlo od vchodu. Díky tomu to již není tak úžasné a osvěžující. Během chvilky je totální tma a není nic vidět, jen někde v dálce světýlka od Američanů, která se vzdalují. Naštěstí nepropadáme panice a vracíme se správným směrem ven z jeskyně. Vzpomněli jsme si, že tam nechali ještě u vchodu nějaké světla, a tak bychom si je mohli zapůjčit…:o) U vchodu je však další skupinka 6 Američanů s místním průvodcem. Dáváme se s ním do řeči. Říká, že nás viděl jak jsme vystoupili z autobusu a to není prý v této oblasti obvyklé. Poprosíme ho, zda nemůžeme plavat s nimi. Amíci dávají finální souhlas, Martince půjčí malou baterku na hlavu a můžeme vplout do jeskyně. Po asi 10min. plavání se jeskyně zúží a z řeky začnou vyčnívat velké balvany. Plaveme a místy i přecházíme po kamenech hlouběji a hlouběji do jeskyně… Je to úžasné ! Průvodce vypráví historii jeskyně, vše s ní spojené a ukazuje různé zajímavá místa, vstupy do dalších jeskyní, výzdobu a krápníky. Jeskyně je prý přes 12mil dlouhá a sloužila hlavně indiánům jako velký úkryt. Po 30 min.se míjíme s první skupinkou, ale ti se již vrací zpět. Začíná nám být docela zima z vody, a tak se při každé příležitosti ohříváme tím, že vylezeme ven na nějaké kameny. Po chvilce jsme na místě, kde se jeskyně opět rozšíří,tady se budeme otáčet a poplaveme zpět. Ještě nezbytné foto přitroublých Amíků, stoupnout si ke krápníku, pořádně se ho dotknout, aby tu za pár let nic po nich nezbylo…V jeskyni jsme byli aspoň 1,5 hod, a proto trochu s bušícím srdcem kontrolujeme všechny věci, které jsme nechali před jeskyní. Je tu všechno, ufuf. Vrácíme se zpět do vesnice, se strategickým plánem, předběhnout Amíky, a dole ve vesnici se jich zeptat, zda by nás nevzali s sebou. Fotíme i cestou zpět, je to tu opravdu úchvatné. Děti se mezitím stačili připravit a před mostem na zemi rozložit korálky, náramky a a čekají na Amíky, zda si něco nekoupí. Jsou milé, vůbec se nevnucují nebo nežadoní, spíše se stydí a schovávají. Míst v autech je více než amíků, jak jsme předpokládali, a tak zkoušíme řidiče zda by nás kousek neodvezli, alespoň k benzínce. Amící, poté co se zasmějí nad tím, že jsme přijeli autobusem místní dopravou, se slitují nad chudými turisty a můžeme nasednout. Aby byla cestou zajímavější, rozbijí se ještě zadní dveře od kufru. Na takových silnicích a při té rychlosti se není čemu divit. Vystupujeme u benzínky (která stejně nemá žádný benzín), několikrát poděkujeme a pokusíme se někoho stopnout do PG nebo počkat na nějaký bus. Obsluha benzínky nám nabízí, že nás tam za 40 BZ$ odveze a tvrdí, že prý bus pojede až za 1,5h. My odmítáme s tím, že si klidně počkáme. Je vidět, že nám lhali, protože autobus přijíždí během pár minut. Nastupujeme do skoro prázdného busu a za půl hodinky jsme, jen za 4 BZ$, zpět v PG. Jdeme hned na jídlo do Grace restaurace, kde si dáme rýži se zeleninou, sendviče sýr se šunkou, pivo a kolu (17,50 BZ$). Koupíme vodu, dáme věci do hotelu a jdeme na procházku po okolí. Ve škole jsou nějaké slavnosti s tombolami a tak zde strávíme trochu více času pozorováním místních a jejich zvyků. Jsme však upozorněni, abychom zde nefotili, tak nechceme moc provokovat a foťák opravdu schováváme. Což je velká škoda, to se moc nikde neuvidí… Pozdě večer za tmy se vracíme zpět na hotel, kde ještě trochu probíráme dnešní pěkné zážitky.
2. část cestopisu zde http://www.ocestovani.cz/belize/cestopisy-358-belize-cast-2/3/