Cesta kolem světa 98-99 - 19. část (Austrálie II.)

Neděle, 1.07 | 18:49

SOUTH AUSTRALIA

Po pár desítkách kilometrů překračujeme hranice Northern Territory a vjíždíme na území státu South Australia (SA). V South Australia (Jižní Austrálie) je proti Northern Territory posunutý čas, měl bych si tedy ručičky hodinek přetočit o hodinu dopředu. Už to ale nemá moc cenu, protože zítra ve dvě ráno přechází SA na zimní čas a hodiny se posunují o hodinu dozadu. Tím se rozdíl mezi NT a SA vyrovná, protože NT zimní čas nemá. Sice ještě nejsou dvě hodiny v noci, ale je to jedno, protože čas pro mě začne mít význam zase až ráno, a to už bude platit zimní čas.
Od šesté hodiny večerní už začíná být pěkné chladno. Zastavili jsme se u motorestu na kafčo a musím si oblíknout mikinu, protože bych jinak zmrznul. To jsem teda zvědav jaké počasí bude na jihu Austrálie.


Coober Pedy a okolí
Den 221, neděle 28. 3.

Do Coober Pedy přijíždíme těsně po půlnoci, i když podle SA času je teprve po jedenácté. Na autobusovém terminálu čekají dodávky z hotelů, které nabízejí zadarmo odvoz, samozřejmě jen pokud se v nich ubytuju. Cena ubytování je příznivá, tak neváhám. Přeci jen je už skoro půlnoc a co bych tady teď hledal.
Asi 50 % obyvatel Coober Pedy bydlí v obydlích vykutaných v zemi a stejné ubytování je i v hostelu kam přijíždíme. Venku je chladno, ale tady v podzemí je teplo! Těch několik metrů zeminy skvěle izoluje! Ubytovávám se v noclehárně, kde už samozřejmě všichni spí. Stěny jsou opracované jen nahrubo, ale zařízení je perfektní, včetně kuchyně, ledničky a samozřejmě „nezbytné“ televize. Myslím, že jsem na cestách ještě nespal v takhle zařízené díře vykutané v zemi.
Jelikož v noclehárně pod zemí samozřejmě nejsou okna, když se ráno budím vůbec nevím, jestli náhodou ještě není noc. Musím se jít podívat ven na slunce. Uvnitř je pěkný teplo, ale venku chladno, i když svítí slunce a obloha je jasná.
Dávám si snídani a vyrážím do města. Vlastně bych měl říct pokouším se vyrazit, protože to město ne a ne najít. Sice tu jsou silnice a pár baráčků, ale zbytek jsou jen písečné kopce, ze kterých vyčuhují plechové komíny. Aha! To je to město!
Stavuju se v Underground Bookshopu (Podzemní knihkupectví), které je opravdu vykutané pod zemí a vzadu má dokonce i malou vykutanou kavárničku. Prodávají tu pohledy a knihy o Coober Pedy a okolí.
Důvod proč tolik lidí bydlí pod zemí je jednoduchý. Jednak tím využili už vytěžené a tedy opuštěné opálové doly a jednak pod zemí získali klimaticky mnohem příjemnější obydlí, jak jsem se mohl i já přesvědčit, jež je teplé v zimě a chladné v létě.
Jméno města znamená v jazyce místních Austrálců „Díry v zemi, kde žijí běloši“ a vzniklo poté, co tu běloši začali kutat kvůli opálům. V okolí je 250 000 šachet, díky nimž se Coober Pedy vyhouplo na první místo v těžbě opálů na světě. Pěkný prvenství, ale člověk si musí dávat pozor, aby do nějaký takový šachty nespadnul!
Sakra to je teda místo. Vítr se bez překážek prohání nechráněnými ulicemi a hýbe vším co není připevněno. Obzvlášť všemi těmi ledabyle zavěšenými plechovými cedulemi. Výsledkem je pohled a skřípavé zvuky jako z nějakého hororu. Není divu, že film o světě po jaderné válce - Mad Max III - byl natáčen právě tady. Tvůrce to přišlo levně - v exteriérech nemuseli skoro nic měnit :).
Šplhám na vyhlídku, odkud se mi ale široko daleko naskýtá stále stejný obraz: pár konvenčních domků, kolem nich les komínů vyčuhujících ze země a za tím vším jen pustá poušť. Dnes je neděle, takže nikde nikdo, což jen přidává městu na opuštěnosti. Těžko říct, jestli je to ve všední den jiný.
V místním, trochu dražším, supermarketu si kupuju oběd a vracím se do hotýlku. Mám před sebou ještě půl dne, tak přemýšlím co s ním. Ve městě a okolí je toho k vidění spousta věcí, ale ta nejzajímavější místa jsou bohužel za městem, prakticky nedosažitelná pěší chůzí. I na tohle jsou ale majitelé hotýlků připraveni. Skoro každý nabízí půl denní výlety do okolí, které dělají asi 80kilometrový okruh kolem města. Sice to něco stojí, ale když už jsem sem přijel, tak ať něco vidím.
Řidiče a průvodce zároveň nám bude dělat Joe, majitel hotýlku kde bydlíme. Celkem se nás do jeho mikrobusu skládá asi 10. Joe, jako většina obyvatel Coober Pedy není Australan. S trochou hořkosti v hlase vypráví o tom, jak sem před téměř 40 léty přišel a začal hledat opály. Jako spousta dalších Evropanů. On a jeho žena jsou Chorvati a v celém Coober Pedy je prý zastoupeno 40 národností. Jen opravdu malá část hledačů opálů jsou Australani. Bílým Australanům se do takové díry nechtělo a Austrálcům těžba opálů nic neříkala.
Nejdřív objíždíme město a Joe nám ukazuje významná místa. Kromě nemocnice, policejní stanice a odsolovací úpravny vody je to asi 10 barů - je vidět, co má pro lidi v tomhle měsíčním městě prvořadý význam. Za městem je dokonce golfové hřiště. Přímo v poušti! Nikde žádná zeleň, jen kolem jamky je půl metru čtverečního trávy. Na hřiště je dobrý výhled z kopce, kolem nějž je hřiště postavené. Hráči tahající uprostřed pouště za sebou vozík s holemi působí hodně srandovně.
Všude po městě se povalují zrezivělé karoserie aut, plechy a jiný železný šrot. Zvláštní vidět takový bordel v tak čisté zemi. Obyvatelé Coober Pedy mají ale jiné starosti než zvelebovat svoje okolí kytičkama. Místní klima je příliš drsné na to, aby lidi byli změkčilí a starali se o upravené zahrádky a čisté ulice.
Do města vedou snad jen dvě vyasfaltované silnice (jedna z Alice, druhá z Adelaide) a zbytek jsou prašné cesty. Jednou z nich právě přijíždíme k funkčnímu opálovému dolu. Dnes je neděle, takže se nepracuje, ale díry, kupy zeminy a těžební auta jsou všude.
Většina děr jsou jen 30 m hluboké zkušební vrty. Pokud se v takovém zkušebním vrtu vyskytne opál, přichází na řadu těžká technika. Vrt se začne rozšiřovat a zemina odsávat do speciálního zařízení na náklaďáky. Z něj se pak vyklopí a ručně prohledá. Když se najdou další opály, tím líp. Pokud ne, nedá se nic dělat. Těžba hodně záleží na štěstí. Opály tu může začít hledat každý, ale nesmí mít souvislý zábor větší než 50×50 metrů, na který mu platí těžební povolení. S ním se může ale pohybovat téměř libovolně, kam ho nos zanese.
Dalších 20 minut prašnými cestami opuštěnou krajinou nás přivádí na opravdu zvláštní místo - Crocodile Harry’s. Dříve to byl opálový důl, o který po vytěžení všichni ztratili zájem. Pak přišel Litevec Harry, který předtím lovil 13 let na severu Austrálie krokodýly, a zabydlel se tady. Občas přidělal nějakou pitomost, protože nemusel nic moc dělat (dostává penzi od Wermachtu) až vzniklo bizarní obydlí hodné Warhola nebo Dalího.
Před vjezdem je na skále přibitá cedule „Free Republic of Crocodile’s Nest“ (Svobodná republika Krokodýlího hnízda) a na protější straně je postavený bicykl s figurínou. Přímo před vchodem leží několik zrezlých vraků aut, sloužících jako svérázné obří květináče na vysoké kaktusy a na skále nad „hnízdem“ je přivázána polovina karosérie nějakýho starýho auta. No prostě krásná šílenost.
Vnitřek je stejně šílený. Samé plastiky nahatých ženských, sklíčka a kamínky vsazené do zdí a nápisy snad od stovek děvčat, která tudy prošla (podpisy chlapů Harryho nezajímají). To je teda opravdu pohled pro bohy. Jeho malý šílený opálový důl mu na sebe vydělává, protože vybírá vstupné. Za ten pohled to rozhodně stojí! Harry se prý ale upíjí k smrti. Peněz má dost a nemá zapotřebí nic dělat. Tak se nudí a pije. Až sem přijedu příště, tak tady už třeba nebude.
Joe nám na začátku výletu slíbil, že si budeme moct „zanůdlovat“, tj. pohrabat se na místě kde už skončila těžba a pokusit se najít nějaký opál. „Nůdlovat“ proto, že povrchovému hledání opálů se anglicky říká „noodling“. Teď svůj slib plní a zastavuje nám uprostřed pouště u několika velkých jam. Tady se netěžilo systémem průzkumných vrtů, ale rovnou se vykopala obrovské díry. Teď už tu ale nikdo netěží, takže můžeme „nůdlovat“ co hrdlo ráčí.
Vlastně jsem do dnes ani pořádně nezaregistroval jak takový opál vypadá. Až teď nám Joe ukazuje vzorky, abychom věděli po čem máme jít. Nejběžnější opál je mléčný a nejvzácnější černý nebo s mnoha ploškami, na kterých se lomí světlo. Tak začínáme hrabat!
Všude jen samý hroudy a prach, nikde žádný opál. Už mi rukama prošly snad všechny nerosty co na zemi existují, ale opál nikde. Ostatní jsou úspěšnější. Hlavně holky! Joe říká, že holky mají na opály čich. Je vidět, že nejsem holka, protože kolem sebe vířím jenom prach bez jedinýho lesklýho záblesku.
„Nůdlování“ končí a já jsem si nevydělal ani na slanou vodu. Holky ale našly pár pěkných kousků, který si můžou vzít domů a zasadit třeba do prstenu nebo náhrdelníku. Já si domů vezu akorát tak špinavý ruce...
Coober Pedy a okolní krajina jsou tak nehostinné, že se staly oblíbeným místem pro natáčení filmů odehrávajících se po akopalyptických válkách. Filmy jako Stark nebo Mad Max III přímo na podobě okolí staví, protože se odehrávají v drsném prostředí bez života. Mnoho záběrů bylo filmováno asi 30 km od Coober Pedy, v oblasti zvané Breakaways. Z pouště se tu do výšky zvedá náhorní plošina a naproti ní stolová hora se dvěma vrcholy - zlatým a bílým - nazývaná Castle (Hrad).
Na vrchol náhodní plošiny vyjíždíme po silnici, na jejímž konci, pár desítek metrů před strmým srázem dolů míjíme značku „Road Ends“ (Konec silnice). Jak symbolická to značka pro město, kde se natáčel Mad Max III odehrávající se po konci světa.
Dole pod Hradem se taky natáčela The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert. To je ono místo, kde Priscillu, svůj autobus, nabarvili na růžovo. Joe se v tomhle filmu taky zahrál, i se svojí manželkou. Hráli pár v džípu s rozkládajícím se klokanem na korbě, jenž zastavil jednomu z hrdinů, který se rozhodl jít pro pomoc poté, co se z Priscilla stala dočasně nepojízdná hromada plechu. Celá scéna působí srandovně (i když je vlastně vážná), ale Joe říká, že by se ve skutečnosti nezachoval tak jak mu předepsal scénář (ve filmu se zalekli jeho oblečení transvestity a ujeli, zanechávaje ho samotného v poušti).
Přestože okolní krajina je extrémně drsná, žije v ní překvapivě hodně zvířat. Jedním z nich je i divoký pes dingo, který se stal pro farmáře v jihovýchodní Austrálii postrachem. Aby ochránili svoje stáda, rozhodli se postavit plot, který by dingům znemožňoval dostat se na oplocené území. Nebyla to ale žádná maličkost, protože aby oplocení splnilo svůj účel, muselo oddělit jihovýchod Austrálie od zbytku kontinentu. Tak vznikl 5300 km dlouhý plot, táhnoucí se od Velkého australského zálivu v South Australia až k Tichému oceánu ve státě New South Wales! Plot plní svůj účel, ale někdy až moc, protože brání v pohybu i neškodným zvířatům.
U Coober Pedy vede podél zdi prašná cesta, takže se na ni můžeme podívat. Plot se táhne od jižního obzoru po obzor severní. Kam až oko dohlédne! Samozřejmě. Už tu nejsou ani keříky, jen samé kameny, takže chudáci zvířata, která cestují stovky kilometrů za potravou jen aby zjistila, že jím v cestě stojí nepřekonatelná překážka. Často už pak nemají dost sil se dostat na jiné místo kde by získala potravu.
Cestou zpět do Coober Pedy nám Joe vypráví o vodě. Jak ji museli tahat z dálky, dokud nenarazili na místní pramen. Ten je ale slaný, takže z vlastní vody se začali radovat až po postavení odsolovací stanice. I tak je tu však voda skoro 50× dražší než třeba v Adelaide: 40 dolarů oproti 88 centům za 1000 galonů (asi 4500 l). Dřív stejné množství stávalo dolarů 72(!), dokud se nenaučili odsolovací proces zefektivnit.
Viděli jsme toho až až dost, ale ještě nekončíme. Nejdřív na pár minut stavíme v podzemním kostele (tady je pod zemí snad všechno) a pak v bývalém opálovém dole, dnes muzeu Umoona. Hlavní částí muzea je podzemní obydlí tak jak existovalo v době příchodu prvních Evropanů až po současnost. Docela luxus. Obývák vypadá úplně jako obývák, jen tapety nejsou potřeba a samozřejmě sem nesvítí slunce (což určitě vyhovovalo těm, co si ráno rádi přispí). V muzeu je taky výstava různých druhů opálů a podstatná část místa patří šperkům s opály. Pěkně drahý, ale nádherný.
Vracíme se poněkud později než bylo plánováno, takže mám sotva čas se navečeřet. Se změnou času v SA navíc změnil Greyhound svůj jízdní řád, aniž o tom informoval. Posledních pár minut je opravdu spěch, abychom stihli dojet na autobusák, protože autobus samozřejmě jede dřív.
Bus je dvoupatrový a já dostávám sám sedadlo nahoře v první řadě. Cesta do Adelaide bude trvat asi 12 hodin, ale jedeme přes noc, takže brnkačka.
Ze shora je skvělý výhled, občas v křoví spatřím klokana. Každých asi 100 km zastavujeme, ale nenabíráme žádné pasažéry, protože většinou jde o poštovní schránky, ze kterých řidič vybírá poštu směřující do Adelaide.


Adelaide
Den 222, pondělí 29. 3.

Do Adelaide přijíždíme po šesté ráno. Ještě je šero, takže první co mě udeří do očí je velké digitální počítadlo ukazující počet hodin, minut a sekund zbývajících do začátku roku 2000.
Venku je zima! Adelaide je zatím moje nejjižnější místo v Austrálii, proto už je tu cítit podzim, který začal před týdnem.
Hned naproti Greyhound terminálu je velký hostel, kde se ubytovávám. V mé místnosti jsou čtyři postele a pěkná zima. Na patře je kuchyně a velká jídelna. V ceně je dokonce i snídaně, což se mi samozřejmě líbí. V hostelu je i internetová kavárna, tak ji možná využiju.
V noci jsem se v autobuse moc nevyspal, ale teď v sedm ráno jsem docela čilej. Dávám si snídani, sprchuju se, peru pár věcí a asi v půl devátý vyrážím ven. Adelaide je moje první opravdu velký australský město, tak jsem na něj zvědavej.
Je sice chladno, ale sluníčko svítí. Teď ráno lidi spěchají do práce, takže ulice jsou plné manažerů v oblecích a manažerek v kostýmech. Atraktivní moderní budovy stojí přímo vedle budov starých, nebo spíš historických. Obojí je ale jako nové. Australani si svou minulost hýčkají jako nějakého oblíbeného psíka. Některé budovy mi svými podloubími a balkóny v 1. patře připomínající New Orleans. A ještě něco je tady americkýho: přechody pro chodce , na nichž místo barevných panáčků svítí červené „Don’t Walk“ a zelené „Walk“.
Že už je podzim můžu poznat nejen podle lidí zabalených do bund a svetrů, ale hlavně podle přírody. Ta se oklamat nedá, a tak i tady nastává změna barev listů, která končí jejich opadáváním. Zelené stromy stojí vedle hnědých, červených nebo žlutých a čekají už jen na příchod zimy.
Já ale na nic nečekám a hledám místo s Internetem, levnější než v hostelu. V centru nějaké jsou, tak trávím asi hodinu pročítáním pošty. Potěšující je nejen počet došlých dopisů (už jsou jich dohromady stovky), ale i to, že za pár dní navštíví mojí webovou stránku 10 000. čtenář. Co tam ty lidi pořád čtou, když se mění jen jednou za 14 dní?
Dneska už jsem se flákal dost, tak bych se měl zase chvilku vzdělávat. Vybírám si Migration Museum. Umístěné v pěkném několikapatrovém cihlovém domě vypráví historii přistěhovalectví na území jižní Austrálie. Ve vlnách přistěhovalců, které místní pobřeží zažilo v minulém a tomto stoletích bylo zastoupeno více než 100 národností. Přistěhovalci byli po příjezdu soustředěni ve špatně zařízených táborech a koloniích a mnoho jich, zvláště dětí, nepřežilo.
S takovou spoustou národností se samozřejmě objevil i rasismus, který se ukázal být velkým problémem. Po určité době byla dokonce stanovena kritéria, která musel člověk splňovat, aby byl v Austrálii přijat. Například bylo žádoucí, aby měl blond vlasy, modré oči a byl svobodný. Brr!!! Po procházce výstavou mi připadá jako zázrak, že VŮBEC někdo přežil.
V muzeu mi nějak vyhládlo a jelikož nejsem daleko od hostelu, vracím se tam a dávám si oběd. Už několik dní přemýšlím o letence z Jižní Ameriky zpátky do Evropy. Ještě bych totiž možná měl šanci koupit ji levně. Mám čas do pozítří. Ale asi bych to měl vysvětlit od začátku.
Před odjezdem z Čech jsem od Vlaďky Řeháčkové, zaměstnankyně Delta Air Lines, dostal dva kupóny na nákup jakýchkoliv letenek ze sítě Delty za režijní cenu. Jeden kupón jsme použili na letenku Táně z Bombaje, druhý mi zůstal s tím, že ho použiju v Jižní Americe na koupi letenky do Evropy.
Mezitím se mi ale od Táni donesla zpráva, že Delta uzavírá v Praze svoji pobočku a ruší i všechny závazky, včetně těchto kupónů. Divný, ale co dělat? Teď už teda kupón nemůžu použít, takže si v Jižní Americe budu muset koupit normální plnou letenku. Kupón jsem však nevyhodil, ale nejspíš z nějaké nostalgie si ho nechal.
Uplynulo pár týdnů a já se v polovině března dostal do Austrálie. V Darwinu jsme sednul k Internetu a přečetl si dopis od Vlaďky. Kromě skvělého vyprávění o rošťáctví malého Míši mi tam pro jistotu ještě jednou zopakovala, že Delta ruší pobočku, jí propouští, ale že kupón můžu použít do konce března, kdy ji končí pracovní poměr. No, to pro mě byla novinka, která dost měnila situaci. Teď už je ale pozdě, říkal jsem si, protože pokud Delta vůbec bude mít v Austrálii zastoupení, tak určitě v Sydney. A jedině na zastoupení Delty můžu tenhle kupón proměnit v letenku. Do Sydney se ale dostanu až v půlce dubna, na konci cesty napříč Austrálií. Tak jsem na to zapomněl a odjel z Darwinu do vnitrozemí.
Dneska (29. března) jsem přijel do Adelaide a tu mě něco napadlo. Co kdybych... Na informacích si zjišťuju číslo pobočky Delty v Sydney a volám jim. Po asi půlhodinovém rozhovoru (naštěstí jsem volal na bezplatné číslo) mám cenu letenky a i rezervaci na lety Lima - Atlanta - Curych - Praha na 1. července. Dohodli jsme se, že jim pošlu kupón a platbu a až za čtrnáct dní přijedu do Sydney, letenku si vyzvednu.
Po telefonátu se vrhám na počítání. Kupón a platbu bych sice mohl poslat, ale určitě by tam nedorazily do pozítří, kdy končí platnost kupónu. Takže mi zbývají dvě možnosti. Buď se na to vykašlat, nebo se velice rychle dostat do Sydney. Kterou z nich si vyberu záleží na jednouché úvaze. Pokud bych teď odjel do Sydney, převrátil by se mi celý zbylý itinerář po Austrálii a musel bych se vracet na místa, kam jsem měl jet z Adelaide a z těch míst se zase budu vracet do Sydney. Asi 1000 km bych tak jel 2×, což by mi samozřejmě zvýšilo náklady.
Ta jednoduchá úvaha je: pokud náklady na onu dvojnásobnou jízdu ze Sydney a pak zpět do Sydney budou nižší než částka, kterou bych ušetřil nákupem levné letenky místo letenky normální, není co řešit. Pokud ale budou vyšší, pak budu pokračovat v původním plánu a na kupón už navždy zapomenu. Chvilku počítám a vychází mi, že i pokud bych se vracel těch 1000 km a pak zase jel zpět do Sydney, stále ještě bych utratil daleko míň, než kolik ušetřím na letence. Takže je to jasný. Jedu do Sydney.
Musím ale jednat rychle, protože cesta do Sydney trvá 23 hodin a teď už jsou tři hodiny odpoledne. Pokud odjedu zítra ráno, budu pozítří 31. března v Sydney a ještě stihnu letenku koupit. Pokud už ale v buse nebude místo, mám smůlu. Mažu na terminál Greyhound a na osmou ráno si rezervuju místo v buse. Naštěstí ještě jsou místa, takže to snad zvládnu.
Uf, jsem vyčerpaný. Nerad dělám takovýhle rychlý rozhodnutí, jež jsou příliš důležitá na to, abych si mohl dovolit udělat chybu. Proto doufám, že jsem všechno spočítal dobře.
V Adelaide jsem chtěl zůstat ještě celý zítřek, ale tohle je důležitější. Proto se hned teď znovu vydávám do centra, abych ještě prošel alespoň ta nejzajímavější místa.
Adelaide je město zeleně. Celé centrum mají obklopené „zeleným“ prstencem parků a zahrad. Kolem Parlamentu se vydávám do jednoho z nich, rozprostřeného na kopci Montefiore. Barevné květiny tu rostou vedle vysokých palem a nízké trávy. Můžu se po ní procházet jak chci a nikomu to nevadí. To se mi líbí. Na severní straně parku stojí katedrála sv. Petra, kvůli velikonoční mši dnes zavřená, a na jeho vrcholu pak socha plukovníka Williama Lighta, zakladatele Adelaide. Na tomto místě prý stál, když mluvil o své vizi nového města na březích řeky Torrens. Proto se tomuhle místu říká Light’s Vision (Lightova vize) a shodou okolností je odsud dokonalý výhled na město s mrakodrapy v pozadí.
Z parku se loudám zpátky dolů. Je šest odpoledne a slunce těsně před západem. Už je ale chladno na svetr a studený vítr si pohrává s listím popadaným na zem. Ten podzim tady fakt vypadá jako u nás.

Den 223, úterý 30. 3.

Dnes si asi moc srandy neužiju. Celý den strávím v autobuse do Sydney, který tam má přijet zítra v devět ráno. Teď je osm ráno a já právě odjíždím. Bus je ale jako vždy pohodlný, takže mě nečeká žádná mučivá jízda. Vlastně se i tak trochu těším, protože nebudu muset nic dělat, kromě psaní deníku, což se mi nestalo už dost dlouho.
Je chladno a zataženo. Možná je dobře, že z Adelaide odjíždím už dnes, protože bych si třeba užíval jen deště, kterého mám za uplynulé tři měsíce plné zuby.
Předměstí Adelaide jsou plná autosalónů se jmény jako „Simply the Best“, Affordable Autos“, „Remove All Rubish Co.“. Těsně za Adelaide zastavujeme před resataurací „Fasta Pasta“ v klidném, ale teď na podzim studeném, městečku Gawler plném kamenných domečků. Gawler je vstupní branou do vinařské oblasti Barossa Valley.
Připadám si trochu jako na Moravě. Kopečky připravené na jarní setbu. Lesíky, vesničky. Jen ty větrné mlýny a ovce a krávy pasoucí se na mýtinách my do toho nezapadají a vracejí mě zpět do Austrálie.
Na oběd zastavujeme v městečku Yunta. Nikde nic, jen tohle opuštěný městečko. Sedám si na lavičku pod přístřešek a říkám si, jestli bych tady mohl žít. I když je to v relativně bohaté Austrálii, je to až příliš klidné místo. Asi bych se tu ukousal nudou.


NEW SOUTH WALES

Za tři a půl hodiny od Adelaide se zase ocitám v červené vyprahlé poušti, zkrátka zpět v australském outbacku. Čím víc se vzdalujeme od pobřeží, tím víc se vyjasňuje a otepluje, a když jsme asi ve tři odpoledne v městečku Broken Hill (kde jsem si původně chtěl udělat zastávku), obloha už je jako vymetená.
Krajina je daleko sušší, vlastně už jsme zase v poušti. Od pouště v NT se ale liší tím, že je tu víc chladno. Po sedmé večerní zapadá slunce a opět nastává noc. Přestože jsme celý den strávil v autobuse, neflákal jsme se a napsal celé tři dny deníku! Šlo to docela dobře, protože jsem nebyl unavenej, jako většinu večerů a silnice i pérování autobusu mi to bez problémů umožnily.
Díky jasné obloze se můžu v noci podívat na hvězdy. Jsou krásné a musím si jich užít, dokud jsem takhle na jihu, protože většinu z nich u nás neuvidím. Vidím Jižní kříž, směřující svým delším ramenem k jihu. Slunce zapadlo na západním obzoru, ale narozdíl od Evropy se od východu k západu dostalo po severním horizontu (proto v dostatečné vzdálenosti na jih od rovníku se podle něj dá určit sever na severní polokouli jih). Chudáci mořeplavci, kteří si mysleli že země je placatá a přepluli rovník. To je muselo úplně zmást


Sydney
Den 224, středa 31. 3.

V
sedm ráno jsme asi 100 km od Sydney a projíždíme nádhernou vrchovinou. Jmenuje se Blue Mountains (Modré hory) podle oparu z eukalyptů, který se během většiny dní nad horami vznáší. Kam až oko dohlédne se rozprostírají tmavě zelené lesy a mezi stromy občas vykukují skály.
Slunce právě vychází, je hodně nízko a hory mají správnou barvu na nádherné fotky. Z busu ale moc fotiti nejde. Projíždíme městečky posazenými mezi zalesněnými kopci. Nádhera. Během několika dní bych se sem chtěl vrátit.
Sydney se rozkládá na ploše 50×70 km, takže posledních 50 km už jedeme v zajetí metropolitní dopravy, tzn. pěkně pomalu, krok za krokem. Projíždíme předměstím Parramatta, které bylo druhým bělochy osídleným místem v Austrálii. Za ní začíná pár ulic velkých prodejen plných vystavených aut (ty se teda musejí prodávat, když jsou všude!) a pak přejíždíme první most přes jednu z mnoha zákrut do vnitrozemí hluboko zasahujícího zálivu, na jehož březích Sydney leží.
Na dalším mostu už vidím, že jsem opravdu v Sydney. Na obzoru se tyčí Sydney Tower (Sydneyská věž) a kousek od ní Sydney Harbour Bridge (Přístavní most). Ještě pár minut jízdy po dokonalých betonových dálnicích a jsme v centru u Central Station, hlavního železničního a autobusového uzlu Sydney.
Počasí nic moc. Zataženo a poprchává. Jeden levný hotel má byt u kousek od Central Station. Zkouším ho, ale už tak levný není. Radši pojedu na King’s Cross, hlavní centrum levného ubytování, kde snad najdu něco levnějšího.
Vracím se na Central Station a kupuju si zpáteční lístek na King’s Cross. Zpáteční protože je jen o trochu dražší než jednosměrný, ale umožňuje dvě jízdy v rámci centra Sydney. Jediné omezení je, že ho musím vyjet do čtvrté hodiny ranní následujícího dne.
Sydneyské metro vlastně splývá se železnicí. Do vzdálenosti až 100 km od Sydney jezdí stejné vlaky jako v centru - dvoupatrové, stříbrné soupravy, některé hodně moderního „střihu“. Z Central Station jsou to na King’s Cross asi tři stanice.
Jedna z hlavních ubytovacích ulic na King’s Cross je Victoria Street. Mám ale docela smůlu. S blížícími se Velikonocemi se všechny hostely naplnily. Teprve v pátém mají místo, bohužel ale dražší než ten první co jsem zkoušel kousek od Central Station. Vracet se tam ale už nebudu, jsem rád, že můžu někam složit batoh. Možná v Sydney zůstanu jen dneska, abych si koupil letenku a těsně před odletem do Chile tady pobudu dýl.
Úkolem číslo jedna a důvodem, hlavním proč jsem teď v Sydney je koupě letenky z Jižní Ameriky do Evropy. Adresu Delta Air Lines mám, peníze taky, takže jen stačí najít jejich kancelář. Hned vyrážím do města, abych to celý měl co nejdřív za sebou.
Je teprve 10 hodin, proto nemusím spěchat. Zpáteční lístek na metro si nechávám na cestu večer zpět na King’s Cross a vyrážím pěšky. Podél William Street, hlavní spojnice centra a King’s Cross je to asi 20 minut k Hyde Parku. Za ním už začínají kolmé ulice s mrakodrapy. Hodně se v nich staví, je vidět, že Austrálie na to stále má.
Některé z ulic jsou docela tmavé, protože mrakodrapy stíní světlu v cestě dolů. Působí to zvláštně, ale ne nijak nepříjemně. Ve výlohách je na co se koukat a zajímavý je i mix ras na ulicích. Během pěti minut potkávám vedle bílých Australanů i Austrálce, Indy, Číňany a samozřejmě kupu turistů. Sydney je kosmopolitní město a je to vidět.
V centru jsou kromě mrakodrapů i staré budovy. Staré na australské poměry. Turistická brožura o Sydney se nadýmá pýchou při zmínce o Town Hall (radnice) z roku 1874 nebo nákupním centru Queen Victoria Building. Z pohledu Evropana je to trochu srandovní, že každá budova starší 50 let je div ne archeologickou památkou, ale to jen svědčí o jejich smyslu pro historii (bělošskou), které mají tak málo. Tím víc si ale hlídají aby byla zachována pro další generace.
Delta sídlí v mrakodrapu plném kanceláří různých firem, skoro na konci Kent Street. Z King’s Cross je to sice pořádný kus cesty, ale alespoň jsem se trochu zorientoval a už mám ponětí o rozložení jednotlivých částí centra a i o jejich velikosti.
Už i jen tohle malé centrum je příliš velké na chození pěšky. Není to problém fyzicky, ale časově. Budu muset zapřemýšlet jak to s přemísťováním udělám, protože pokud bych měl všude jen chodit pěšky, bylo by to sice zadarmo, ale nic bych nestihnul. Podobné dilema jsem ostatně řešil i v ostatních městech a vždycky jsem skončil alespoň občasným používáním nějakého druhu MHD.
V kanceláři Delty vysvětluju docela pěkný Australance jaký mám od Delty kupón a chci si za něj koupit letenku z Limy (Peru) do Prahy. Žádný problém. Už jsme i v jejich počítači s rezervací na 1. července, což jsem domlouval po telefonu z Adelaide. Rovnou platím 424 australských dolarů a dostávám letenku. Skládá se ze tří kupónů na tři lety Lima - Atlanta - Curych - Praha s Deltou a Swissairem. Všechny lety jsou stand-by, takže mi teoreticky může trvat i víc dní než celou trasu proletím.
Cena letenky je asi poloviční oproti běžné ceně a z toho asi 40 % tvoří letištní poplatky a daně! Ty aerolinky ale musí vydělávat, když skutečné náklady jsou tak nízké. Poznamenávám si adresu Delty v Limě a po 20 minutách jsem zase venku, s letenkou v batůžku. Hurááá!!! Spadnul mi kámen ze srdce.
Když už jsem v tom nakupování letenek, zkusím se pozeptat, už potřetí od příjezdu do Austrálie, protože chci mít cenové srovnání, na lety do Chile, kam mě můj itinerář zavede za 2-3 týdny. V Melace mi jeden Angličan poradil místo, kde prý prodávají levné letenky do Jižní Ameriky, tak se ho teď pokusím najít.
Z Kent Street se postraníma uličkama proplétám na George Street, která mi slouží jako referenční bod pro hledání místa s letenkama. George Street je sice dlouhá několik kilometrů, ale naštěstí znám pár dalších opěrných bodů, které mi můžou v hledání pomoci.
Jelikož jsem v obchodním centru Sydney, lidi se lačně a s radostí oddávají nakupování. Snad ani nemusím říkat, že obchodů a obchůdků je tu přehršel. Hezky se na to kouká, ale pro Čechy je tady dost draho. I když... překvapilo mě jídlo. Za uplynulé dva týdny jsem na jídle za den neutratil o moc víc než třeba v Indii! Nejím samozřejmě v jídelnách a restauracích jako tam (to bych se nedoplatil), ale ceny potravin v supermarketech jsou opravdu nízké. Nižší než v západní Evropě.
Za jídlo tak utratím asi 40 % předpokládané částky, což se na konci pobytu promění v pěknou řádku ušetřených dolarů. No, moc se nebojím, že bych je neutratil za něco jiného. Už třeba jen Internet a pohledy mě stojí malý bohatství a to ještě plánuju před odletem poslat domů další balík!
Prošel jsem pěkný kus George Street, ale opěrné body se pořád ne a ne objevit. Už se chci vracet zpátky (třeba jsem se někde příliš zamyslel a přešel je), když moje oko spočine na jednom z nich - restauraci Hungry Jack’s, která se nedá přehlédnout. George Street je delší než jsme si myslel.
Odbočuju do postraní uličky a hledám dům, kde mají letenky prodávat. Marně. Přicházím až k Čínské zahradě, která už je ale příliš daleko. Tak znovu! Kde to má být? Někde nalevo. Jak to má vypadat? Nevím, vím jen, že mají prodávat letenky do Jižná Ameriky. Dost málo, co? Hm. a co mám dělat? Myslet!
Chodím po ulici a myslím. Myslím tak dlouho, až si všímám nenápadných úzkých dveří vedoucích z ulice do domu někam do prvního patra. Před nimi stojí poutač s nabídkou zájezdů do zahraničí. Nikde žádná výkladní skříň. Aha, to bude asi ono. Ale nezaměřuje se jen na Jižní Ameriku, nýbrž na celý svět.
V prvním patře vcházím do velké kanceláře s nástěnnými mapami Jižní Ameriky a Afriky. Po dotazu jestli prodávají letenky do Chile pro mě mladá úřednice ihned zjišťuje cenu. A ta je nakonec opravdu nejnižší ze všech, které jsme zatím dostal: A$ 1310 oproti A$ 1330 v Darwinu a A$ 1499 přímo u QANTASu. Není co řešit, cena je navíc o dost nižší než jsem očekával, takže kupuju. Nemám ale dost hotovosti a musím skočit do banky proměnit cestovní šeky. Ještě že v kapitalismu jsou banky všude.
Původně jsem chtěl odlétat ze Sydney, ale potěšili mě, že cena letenky z Melbourne je úplně stejná. Letadla ze Sydney a Melbourne se slétnou v Aucklandu, odkud už dál do Francouzské Polynésie letí jen jedno letadlo. Nebudu se muset vracet do Sydney, a ušetřím 700 km, čímž skoro úplně eliminuju nevýhodu, se kterou jsem počítal když jsem v Adelaide změnil směr na Sydney.
Takže kupuju letenku z Melbourne se zastávkami ve Francouzské Polynésii (Tahiti, Moorea) a na Velikonočním ostrově. Ve skutečnosti to budou tři lety: Melbourne - Auckland - Tahiti - Velikonoční ostrov - Santiago de Chile. Z Melbourne bych měl odlétat 19. dubna a do Santiaga dorazit 24. dubna. Data ale můžu změnit, pokud bych se nestačil do 19. dopravit do Melbourne.
Dostal jsem potvrzený itinerář, ale letenku si budu moci vyzvednout nejdřív zítra, až dorazí od QANTASu, jenž tuhle trasu létá společně s LANChile.
Skvělý! Už mám za sebou největší finanční výdaje zbytku cesty a v podstatě zajištěnou dopravu domů. Teď už mi jen zbývá dostat se do Melbourne a pak ze Santiaga do Limy. Na jednu stranu z toho mám velkou radost, na druhou to nebylo zadarmo. Dneska jsem bez mrknutí oka utratil něco kolem 40 000 korun.
Co dělat se zbytkem odpoledne, když k tomu navíc začíná pršet? A vůbec, jak to provedu se Sydney, když se sem nebudu z Melbourne vracet? Zůstanu tu pár dní a pak se začnu přesunovat jižněji. U Sydney chci navštívit Blue Mountains, ale zatím nevím jestli hned teď, nebo až na konci pobytu v Sydney. No, asi teď (tzn. zítra), protože tak alespoň vypadnu z toho drahýho ubytování a před odjezdem si zarezervuju něco levnějšího. Takže plán je hotov: zítra a pozítří strávím v Modrých horách, další tři dny v Sydney a pak odjedu do Canberry.
Poprchává. Nemá asi cenu vymýšlet žádné dlouhé túry, tak se vrátím zpátky do hostelu s malou oklikou přes vyhlídku na Sydney Opera House. Za neustávajícího deště se brouzdám přes Hyde Park a kolem New South Wales Art Gallery směrem k Royal Botanic Garden. Za nimi je na úzkém poloostrově tzv. Mrs Macquarie’s Point, vyhlídka na záliv s Operou a přístavním mostem.
První pohled na Operu je přesně takový jak jsem očekával. Nezklamala ani v dešti. Elegantní tvary její neobvyklé střechy jsou prostě jedinečné a s ničím nezaměnitelné. Spolu s mostem, který se při pohledu z Mrs Macquarie’s Point promítá jako její pozadí, tvoří dva symboly Sydney a celé Austrálie.
Při pohledu na jih se mezi mrakodrapy schovává dominanta třetí a nejmladší - Sydney Tower. Jeden den na ní vyšplhám, abych se na město podíval z výšky.
K dešti se přidává vítr, takže už tu máme pravý australský podzim. Těsně před vstupem do metra mi vítr dokazuje jak nepříjemný může být a obrací naruby můj deštník. Díky, to si budu pamatovat!
Metrem se dostávám na King’s Cross a po večeři trávím asi hodinu a půl na Internetu. Stojí mě to 6 dolarů a teprve když se vracím do hostelu, míjím samozřejmě Internet daleko levnější - 3 dolary bez omezení času. Snad příště.

Den 225, čtvrtek 1. 4.

Před hostelem vytahuju deštník, protože prší. Na metro je to ale jen kousek. V Sydney se do metra vstupuje turnikety, pracujícími na stejném principu jako kdysi u nás, tj. když nezaplatíš, skřípnou tě. V automatu vedle turniketů si kupuju jízdenku rovnou do Katoomby v Blue Mountains. Je sice od Sydney přes 100 km, ale ještě je to v zóně kam jezdí příměstské vlaky, takže jízdenka je levnější, než kdybych si koupil jízdenku na Central Station a teprve odtud do Katoomby.
Austrálie už žije Velikonocemi a zítra a v pondělí mají státní svátek, takže je čekají celkem čtyři dny volna. V Olympijském parku běží nějaká Easter Show (Velikonoční slavnost), proto je metro zahlceno mraky lidí, kteří se tam jedou podívat. Dokonce jsou vypravovány i speciální posilující vlaky. Na každé stanici visí cedule „Velikonoční slavnost - prosíme tudy“. No skoro hysterie.
Vlak do Katoomby jede z Central Station asi za půl hodiny, takže si sedám na lavičku a snídám. Během jídla se chci podívat po jedné knižečky jestli mám v Katoombě v nějakém z hostelu slevu na kartu V.I.P. Backpackers. Knížečka ale nikde. Sakra! Já jsem ji i se španělskými slovníky zapomněl v igelitce na zemi v pokoji. To se mi musí stát zrovna teď, když chci být v Katoombě co nejdřív, abych měl větší šanci na ubytování.
Musím zpátky na King’s Cross, ale mám menší problém. Abych se dostal ze stanice, musím do turniketu strčit svoji jízdenku. Tak o ni ale přijdu, protože je jen na jednu jízdu. Dopr...! Skoro 10 dolarů v čoudu.
Na King’s Cross zkouším dohlížeči v metru vysvětlit svoji situaci. Jeho reakce je skvělá. Nechává mě projít mimo turnikety a až se budu vracet, tak taky. Sláva, alespoň jízdenka mi zůstane, když už mi ujede vlak.
Igeltika se všemi knížkami je přesně tam kde jsem ji nechal. Mažu rychle zpátky na metro, dohlížeč se jen usmívá a ptá se jestli jsem to našel. Všechno jsem zvládnul tak rychle, že jsem zpět na nástupišti pro Katoombu jen půl hodiny poté, co jsem se vydal zpátky. A už za čtvrt hodiny mi jede vlak!
Deset minut před odjezdem nasedám do vlaku a uvelebuju se, když v tom se z rozhlasu ozývá hlášení, že vlak do Katoomby odjíždí mimořádně z jiného nástupiště. Celý vlak se zvedá a všichni se přesunujeme o tři nástupiště dál, do jiného vlaku. Snad opravdu pojede do Katoomby.
Vlak je zaplněn asi z poloviny. Nejen že zítra začínají Velikonoce, ale dnes zároveň začínají školní prázdniny v ACT, New South Wales a Victorii. Doufám, že v Katoombě seženu nějaký ubytování. Levný ubytování, protože v motelu za 40 dolaru by se mi bydlet nechtělo.


Katoomba

Čím víc se blížíme ke Katoombě, tím víc se přibližujeme mrakům. Nakonec vjíždíme do mlhy, která mě taky vítá v Katoombě. Ona to ale není mlha, nýbrž mrholení. Drobné kapičky padají z nebe a snižují viditelnost na 30 metrů. I v tak hnusným a studeným počasí jsou ale ulice skoro plný. Hodně lidí sem asi přijelo na velikonoce, ale nikomu se nechce čučet uvnitř.
Zahýbám do uličky za kostelem, kde má být levný hostel, místo ale mají akorát na dnešek. Shazuju ze sebe batoh a vrátím se sem v jednu, kdy by prý měl být připravený můj pokoj.
Venku je zima a mlha. Pokud tu chci zůstat i zítra, musím se najít jiné ubytování. Obcházím všechna levná místa co znám, ale nikde nemají ani jedno místo. Velikonoce s ubytováním pěkně zamávaly. Už je jasný, že tu přespím jen dneska a pokud se nevyjasní, tak je i jasný, že nic neuvidím!
Potuluju se bezcílně městečkem, nic nevidím, je mi zima a moknu. To je teda skvělý výlet do hor! Místní cestovky nabízejí túry na vyhlídky hned za městem. To je ironie! Zaplatil bych si akorát pokud bych chtěl vidět ještě víc mlíka než teď.
Počasí mě docela štve, protože Katoomba leží na útesu, z něhož má v normálním počasí být výhled do krajiny a na skaliska nazvaná podle svých tvarů, např. Tři sestry (tři skály), nebo Opuštěná skála. Navíc se dají podnikat túry po okolí a dolů do údolí se dá jet zubatkou, která svým sklonem 45 stupňů patří k nejstrmějším na světě. Já ale nevidím nic jinýho, než jen hnusný mlíko všude kolem.
V jednu hodinu jsem zpátky v hostelu, ale musím ještě půl hodiny čekat než se majitel vrátí z města. Pak dostávám klíč. Moje místnost má symbolické číslo 0, to jako že jsem za dnešní výlet dostal nula bodů.
Sedám si na chvíli do společenské místnosti, kde už se rozvaluje nějaký pár u televize. Co taky mají dělat, když venku padá mlíko? Dávají v ní nějaký americký pořad, ve kterém holky veřejně přemlouvají kluky, které před tím opustily, aby se k nim vrátili. Opravdu hodno Ameriky - nutno vidět. Alespoň se při tom dobře bavím. V mezičase píšu pohledy a něco do deníku.
Navečer si jdu koupit jídlo do místního supermarketu a pár minut trávím i v CDčkárně a videárně, kde se dívám co na za poslední rok přibylo na zeměkouli za hudbu. K večeři jsem si koupil konzervované špagety, abych měl něco jinýho než pořád jen arašídové máslo.
Ani večer nepřestává mrholit. Jdu se zase jen tak bezcílně projít. Prší, ale už mi to je jedno. Vlastně jsem zabil jeden den jen to fiklo. Smůla. Snad se při příští návštěvě Austrálie trefím v Modrých horách do lepšího počasí.

Den 226, pátek 2. 4.

Ráno vykukuju v nadějí ven, ale zase jen samý mlíko. Říkal jsem si, že bych se dopoledne šel projít a do Sydney se vrátil až večer, ale když je teď ráno stejně hnusně jako včera, vydrží to nejspíš celý den. Balím věci a chci co nejdřív vypadnout. Musím ale zase asi půl hodiny čekat, než se velevážený majitel uráčí vstát a vrátit mi můj dvacetidolarový depozit za klíč. To je teda místo. Pokud se sem ještě někdy dostanu, tomuhle hostelu se zdaleka vyhnu.
Kvůli zdržení v hostelu musím na nádraží čekat přes půl hodiny na další vlak. Včera jsem volal do jednoho hostelu v Sydney, chtěl jsem si zamluvit místo. Prý ale stačí když rovnou přijdu, žádná rezervace není nutná.


Sydney

Prší celé dvě hodiny cesty z Katoomby do Sydney. Jak klesáme dolů z hor, mlha sice mizí, ale pořád je šedivo a zataženo. V Sydney prší stejně jako v Katoombě. Lístek mi platí zase až na King’s Cross, kde jsem asi v půl dvanáctý.
I tady musím v hostelu čekat na majitele. Na dveře si pověsil ceduli „Jsem přes ulici na kafčo, tak 5 minut počkejte“ a zmizel. Po půl hodině se objevuje starší Austrálec se šedivými vlasy svázanými do copu. No jo, klasický pohodář. Toho nic nerozhází. Ani pět čekajících batůžkářů. Upisuju se zatím na dvě noci (což je minimum, po které tu musím zůstat) a dostávám postel v šestimístné noclehárně. Kromě mě a Itala Giorgia v ní ale nikdo nebydlí.
Přímo v pokoji je lednička, vařič, dřez, jídelní stůl a dokonce i televize. Je to o hodně lepší místo než kde jsem bydlel před dvěma dny, a přitom levnější!
Prší, tak je těžký vymýšlet nějakou akci, když skoro všechno zajímavé v Sydney je pod širým nebem. Listí padá za stromů a k tomu je zima. Jdu si do supermarketu koupit jídlo a pak sedím za rohem v oné internetové kavárně s časově neomezeným přístupem za tři dolary. Nahromadilo se mi zase hodně nezodpovězených dopisů a celé odpoledne trávím psaním odpovědí. Je to docela zábava a navíc mě těší, že z mojí cesty a z mojí stránky nemám užitek jenom já, ale i kupa jiných lidí. Kupa, která pořád roste.
Večer trávím pokecem s Giorgiem. Giorgio je tu tady dnes poslední den a zítra odlétá do Thajska. Občas přitom mrkneme na televizi, kde ale nedávají nic smysluplného.

Den 227, sobota 3. 4.

Vypadá to, že dneska bude trochu lepší počasí. Z postele vidím na zácloně sluníčko a na nebi bleděmodré fleky. Bylo by to skvělý, protože uplynulé dva dny jsem proflákal jednoduše protože bylo hnusně.
Po snídani se zvedám a vyrážím do centra. Opět pěšky,ale tentokrát ne po hlavní ulici od King’s Cross k Hyde Parku, ale postranními uličkami King’s Crossu rovnou k parku Domain.
Sydney je zelené město, ve smyslu hodně zeleně, protože zrovna teď ta zeleň moc zelená není, jelikož s příchodem podzimu hnědne, červená a žloutne. Prostě podzim. Sydney je tedy zelené město a uličky King’s Crossu to jen dokazují. Listí je ze stromů už sice částečně opadané, ale i tak uličky působí nezvykle přírodně. Připomínají mi fotografie Londýna. Podobné domky, podobné malé zahrady, jen na druhé straně zeměkoule.
Procházím King’s Cross a přes lávku překlenující dálnici se dostávám do Domain, parku kde stojí New South Wales Art Gallery. Obloha se mezitím trochu zatáhla, tak se podívám do galerie a prohlížení budu sledovat jak se počasí vyvíjí.
Že jsme u umělecké galerie už mi signalizují dvě obrovské sirky vztyčené jako sochy v parku za galerií. Jedna je vyhořelá, druhá na svůj čas ještě čeká. Tyhle třímetrové sirky jsou lákadlem na výstavu moderního umění, která v NSW galerii právě probíhá.
Galerie sídlí ve stylové budově s vysokým vchodem podepřeným antickými sloupy. Přesně jak bych očekával. Otevírá v deset, což je za pár minut, ale už teď pod sloupy čeká dav lidí. Cože takový zájem? No, vstup je zdarma, tak asi víc lidí bude okukovat exponáty a zároveň oblohu.
Uvnitř se ocitám v typické galerii. Rozsáhlé místnosti s obrazy a plastikami, které hlídají zaškolení a přísně se tvářící zaměstnanci. Velkou část plochy zabírá výstava evropského umění. Zhruba stejná část je věnována australskému (bělošskému) modernímu umění. No, je vidět, odkud pocházejí předci moderních domorodých umělců a kam oni sami vzhlížejí. Už nic opravdu australsky originálního, všechno jsou to obrazy ve stylech vzniklých (a překonaných) v Evropě.
Něco úplně jiného je výstava umění Austrálců. To mě stále víc fascinuje a přitahuje skoro do každé galerie, v jejímž programu je o něm zmínka. Vedle tradičních totemů, dřevěných sošek předků a fantastických maleb na kůru jen zírám na moderní umění Austrálců. Bizarní kombinace kamene, drátů a škeblí, pomalované nezaměnitelným tečkovacím stylem klasickými přírodními odstíny barev od bíle přes okrovou po hnědou.
Aha, ono tu je víc pater! Sjíždím po esklalátoru do 2. přízemí, kde míjím vstup na výstavu asijského umění s velkým kamenným Ganéšem jako lákadlem. Sem se musím podívat až se budu vracet zpátky nahoru.
Sjíždím ještě jedno patro dolů a tady mě dostává to nejšílenější umění jaké jsem kdy viděl. Mrknu přitom z okna - venku je skoro jasno! Balím to v galerii a padám ven, využít hezkého počasí, než zase začne pršet. Sem se ale ještě musím vrátit, doprohlédnout si asijské a hlavně australské moderní umění.
Mířím samozřejmě na Mrs Macquarie’s Point, abych se podíval na Operu ve slunci. Je tu narváno, protože až sem vede silnice a na parkovišti stojí několik autobusů vyhlídkových túr. Mrs Macquarie’s Point je samozřejmě jedno z nejnavštěvovanějších míst Sydney, i když postavit kvůli tomu až sem silnici mi přijde už trochu moc. Copak ty lidi nemůžou ujít pár set metrů pěkným parkem pěšky? O co přirozeněji by to tu vypadalo bez tý tlustý asfaltový čáry.
Sydney Opera House, jak zní celé jméno Opery, se leskne ve slunci na druhé straně zálivu Farm Cove. Je úžasná. Její bílá střecha vypadá z dálky a ze strany jako rozfázované otevírání plátěné střechy na starodávném kočáře.
Centrum Sydney je na břehu přístavu Port Jackson, jak se jmenuje vnitřní část rozsáhlého sydneyského zálivu. Opera i Mrs Macquarie’s Point jsou na poloostrovech vystupujících z jižního břehu Port Jackson. Mezi nimi je malý záliv - Farm Cove. Harbour Bridge (Přístavní most) spojuje severní a jižní břeh zálivu.
Obcházím Farm Cove, abych se dostal před Operu na druhý poloostrov. Procházím Botanickou zahradou pokrývající většinu břehu Farm Cove. Pohled na exotické palmy s mrakodrapy a Sydney Tower v pozadí je dost kontrastní, ale pro Sydney typický. Botanickou zahradou běhají podél zálivu šílení „džogálisti“. Asi věří, že jim to ničení kloubů na asfaltové cestičce k něčemu bude. Prostředí na sport je to ale příjemné.
Opera stojí na výběžku nazvaném Bennelong Point. Proto je viditelná z dálky po celé délce Port Jackson, což byl samozřejmě úmysl. Stavba začala roku 1959 podle plánu dánského architekta Utzona. Její stavba však nebyla zdaleka přímočará, a tak nejen že Utzon po sedmi letech stavbu opustil, ale náklady do roku 1973, kdy byla dostavěna, vyšplhaly z původně odhadovaných 7 miliónů dolarů na milióny 102! Paradoxně se po dokončení zjistilo, že vnitřek je, především akusticky, pro Operu příliš malý!
Dnes už emoce vychladly a snad každý Australan se při pohledu na ní dme pýchou. A mají být na co pyšní! Je to jedna z nejúžasnějších moderních staveb jaké jsem kdy viděl. Není nijak obrovská a při pohledu zblízka už začíná i trochu stárnout (opadávající kachličky apod.), ale její elegance je opravdu těžko překonatelná. Navíc pro ni bylo vybráno skvělé místo, takže ji každý může obdivovat ze všech stran jak z dálky, tak z blízka.
Při pohledu zblízka je vidět, že její zdánlivě jednolitý bílý povrch se skládá z béžových keramických destiček. Dva hlavní dómy doplňuje ještě jeden malý, od obou velkých oddělený. V hlavních dómech jsou sály, v malém dómu restaurace. V každou denní či noční dobu se kolem ní hemží spousty lidí. Fotí ji, fotí se, fotí se s ní, natáčejí, každý si chce odnést ty nejlepší vzpomínky. Z každé strany vypadá trochu jinak, i když její pravá elegance vynikne jen při pohledu z dálky. Je to prostě zážitek.
Od Opery pokračuju dál podél Port Jackson směrem k prvnímu bělochy obydlenému místu, čtvrti Rocks (Skály). Procházím kolem restaurací a přístavních doků na Circular Quay. Odsud odjíždí výletní lodě, jako třeba nová „MV Sydney 2000“, ale i obyčejné trajekty rozvážející lidi do jejich domovů podél Port Jackson. Trajekt je asi nejlevnější způsob jak vidět Operu z vody.
Jelikož je hezky, na Circular Quay se rozložilo několik bavičů. Docela úspěšných, protože kolem nich stojí hloučky smějících se lidí. Přímo mezi přístavními moly hraje Austrálec na didžeridů (zjednodušeně řečeno domorodá fujara), jiný člověk baví lidi tím, že je celý nabarvený namodro, stojí jako Socha svobody, další má prostě svoji soukromou bavičskou šou. Něco jako u nás na Karlově mostě.
V Rocks probíhala od 70. let rozsáhlá rekonstrukce, jejímž výsledkem jsou dlážděné uličky, cihlové domy, restaurace a galerie. Rocks je jednoduše úplně opravená. U zvláštního mola kotví plachetnice Bounty, přesně ta, která hrála jednu z hlavních rolí v zatím poslední filmové adaptaci této vzporu, natočené ve Francouzské Polynésii roku 1984. Vedle kotví kolesový parník s hudbou. Na obojím se dá projet po sydneyském zálivu.
Každý víkend se pod širým nebem koná Rocks Market, ale čtvrť je plná turistů prakticky celý týden. Je v ní příjemně, ale na Staré město pražské prostě nemá, ať by se Australani snažili jak by chtěli. Kousek od Harbour Bridge, u zvlněného hotelu Park Hyatt, stojí řada rolls-royců, vyzdobených svatebními stužkami.
Rocks je rozpůlená zhruba na polovinu Bradfieldovou dálnicí, hlavní sydneyskou dopravní tepnou, která přes Harbour Bridge spojuje severní a jižní Sydney. Z uliček Rocks je to jen kousek k začátku stezku na Harbour Bridge.
Most začal být stavěn koncem 20. let 20. století, tedy v letech celosvětové deprese. Přinesl mnoho pracovních míst a možná i proto je mezi Australany tak oblíbený. Vlastní kovová konstrukce byla více méně pro okrasu doplněná čtyřmi mohutnými kamenný pylony, z nichž jeden dnes slouží jako muzeum věnované stavbě mostu a zároveň jako vyhlídková plošina.
Šplhám se po schodem vzhůru pylonem. V prvním patře začíná výstava s fotkama a modely mostu. Docela zajímavá, i když to jejich neustále používání superlativů mi připadá jako chlubení. Všechno je podle nich nejlepší, největší, nejobtížnější, prostě oni jediní jsou jedničky. Faktem je, že ve své době byl opravdu chloubou lidského umu, oni se na ně ale dívají skoro narcisticky.
Od výstavy šplhám do dalších pater a pak až nahoru, kde konečně vylézám na ochozu. Výhled je skvělý. Před námi se rozpíná most (tady mu podle jeho tvaru někdy říkají „věšák“) a na něm vidím několik skupinek lidí. Za 98 dolarů se totiž každý může zúčastnit tříhodinové exkurse, během níž se ve speciálním obleku a připoutáni ke konstrukci turisti přejdou celý most po horním oblouku.
Pohled na Port Jackson je nádherný. Na jižní straně hradba mrakodrapů, na východě Opera a parky. Škoda, že se obloha zase začíná mračit a světlo už není takové jako před chvílí. Jen tak stojím a dívám se kolem sebe. Hodně místních prý na most ještě vůbec nevylezlo. Když vidím ten pohled, tak je nechápu.
Slézám dolů a vracím se podél silnice zpátky do Rocks. Tentokrát ale zahýbám na druhou stranu, podcházím Bradfieldovu dálnici a ocitám se na druhé straně Rocks. Tady je další pěkné vyhlídkové místo - Observatory Hill. Jak název napovídá, stojí tu na kopci observatoř. Nejen s dalekohledy, ale i s úžasnou astronomickou výstavou. Na jejím začátku je program o noční obloze, doprovázený diapozitivy, dál pak výstava astronomických přístrojů a dokonce i místnost H. Russella! Ve druhém patře běží na plazmovém displeji počítačová animace povrchu Marsu, Venuše a Neptunova měsíce Mirinda, názorné tu vysvětlují fungování časových pásem a vystavují dalekohledy, měřící astronomické přístroje, prostě je toho daleko víc na co mám čas. Uf, dneska už jsme unavenej.
Cestou z Observatory Hill se stavuju u kostela Garrison, odkud právě vychází svatba. Tak mám možnost vidět další rolls royce.
Horší se počasí a začíná poprchávat. Přes pár úžasných fotografických galerií v Rocks se vracím pěšky na King’s Cross. Dneska do pokoje nikdo nepřibyl, tak budu mít po dlouhé době konečně soukromí.

Den 228, neděle 4. 4.

Dnes už je zase hnusně. Obloha je tak šedivá, že přenáší svoji barvu na všechno kolem. Už jen čekám kdy se protrhne a zalije Sydney vědry vody. Ten podzim je fakt neflšovanej podzim.
Než stačím dojít do centra už je to tady. Pěknej deštík! Na chvíli se schovávám do katedrály sv. Marie. Zrovna jsem to trefil, protože v ní právě probíhá asi nejdůležitější mše celého roku. Jsou Velikonoce, tak není divu.
Katedrála je plná většinou svátečně oblečených lidí. Moje zmačkané cestovatelské oblečení se sem teda moc nehodí, ale jsem ve svobodné zemi, tak se nad tím nikdo nepozastavuje. Alespoň ne viditelně.
Mše je prokládána zpíváním žalmů, které zpívá docela velký počet lidí, spolu s katedrálním sborem. Pěkné Velikonoce, akorát počasí se nevyvedlo. Zasloužily by si lepší.
Mše sice ještě neskončila, ale mě to zase žene dál. Venku pořád ještě prší, tak rychle přebíhám přes Hyde Park na Pitt Street, kde jsou celé bloky obchodů chráněné podloubím. Chtěl jsem si v supermarketu koupit jídlo, ale je zavřený, stejně jako supermarket na King’s Cross. Budu proto muset večer zajít do drahého 7 Eleven.
Když prší, tak je to fakt na prd. Venku mě to nebaví, nedá se ani pořádně chodit, ani fotit. V Indonésii bylo při dešti alespoň teplo, ale tady je sprostá zima. Nezbývá mi než vymyslet něco kde bych byl schovaný před deštěm.
Kousek od Central Station má být zajímavý trh nazvaný Paddy’s Market. Na mapě je to kousek, ale v tomhle psím počasí je ten kousek pěkně mokrý. Ještě že mám deštník, jinak bych se odsoudil k dobrovolné koupeli.
Paddy’s Market byl dřív osamocený zastřešený trh hned vedle Čínské čtvrti. Dnes už na něm stojí velké nákupní centrum - Market City, kde je kromě supermarketu spousta butiků, jídelen a i několik promítacích sálů. Zatímco Market City je snůška nablýskaných, ne zrovna levných obchodů, Paddy’s Market v suterénu je daleko víc přízemní, a to jak obrazně tak doslova. Dost mi připomíná naše vietnamské tržnice a jelikož jsme v Čínské čtvrti, většinu stolku mají pronajaté Číňani. čímž nechci vůbec říct, že Číňani jsou Vietnamci, spíš že Asiati jsou všude stejně podnikaví.
Většina věcí je levné neznačkové zboží typu 10 kusů za 2 dolary. Samé džíny, trička, hodinky, hrníčky, umělé květiny. Pár míst je přesto zajímavých. Zhruba uprostřed má zabraný malý plácek pán malující portréty. U jedné zdi zase bliká složitě se tvářící zařízení, jež má asi znázorňovat počítač, jde o astrologické, „plně komputerizované“ pracoviště, jak hrdě hlásá nápis nad počítačem. A v ještě dalším rohu bych si mohl nechat vyložit budoucnost z ruky. Nakonec podléhám něčemu úplně jinému: u jednoho mrazírenského auta si dávám svoji první australskou zmrzlinu, obrovskou porci vanilky polité čokoládou a posypané drcenými oříšky. Mňam!
Vycházím z trhu a procházím stylizovanou čínskou bránou hlídanou dvěmi kamennými lvíky. Označuje vstup na pěší zónu Čínské čtvrti. Už jen trochu krápe a lidi začínají pomalu vylézat ven. Většina obchůdků na pěší zóně jsou čínské obchody s čínským zbožím, čínskými zákazníky a čínskými nápisy. Číňani jsou prostě všude.
Pár kroků od Čínské čtvrti je ze všech stran vychvalované Powerhouse Museum. Má jít o muzeum s výstavami techniky, umění, fyziky apod. Stejně jsem do něj chtěl zajít, tak teď je ideální příležitost.
Už na první pohled je vidět, že museum sídlí ve starých a původně ošuntělých výrobních halách. Ty byly samozřejmě opraveny. Teď vypadají jako nové a navíc „zabudované“ do zeleně okolních parků.
Při vstupu dostávám plánek s popisem kde je co k vidění. Je toho hodně, a pokud bych chtěl celé muzeum poctivě projít, musel bych v něm zůstat několik dní. U vstupu taky potkávám nějaké Čechy. Studují v Sydney, ale jsou nějak divně nekomunikativní. Asi jako já v jejich letech.
První co mě přitahuje je výstava věnovaná dobývání vesmíru. Exponátů je neuvěřitelné množství, od modelu ruského Lunochodu, přes obrovský motor raket Saturn V (dopravila lidi na Měsíc), skafandry, popis celé historie kosmonautiky, až po model nové orbitální stanice Alfa, která se brzy začne budovat na oběžné dráze.
V místnostech sousedících s výstavou kosmonautiky je skvělá výstava o dopravě. Otáčí se tu dědeček automobil, z jedné půlky svlíknutý, aby bylo vidět jak byl postavený. Naproti němu stojí naopak úplně nová Toyota s nadzvednutou kapotou. Každý se tedy může podívat jak jsou dělaná auta dnes.
O další kousek dál jsou dva tmavé sály věnované fyzice a chemii. Každý druhý exponát má nějaké tlačítko nebo hejblátko, pomocí kterého si můžete vyzkoušet co se stane když... Jeden exponát je např. věnovaný elektřině. Před šlapacím kolem je zmenšená kabina hasičského auta se světly, blinkry a houkačkou a cedulkami kolik Wattů je potřeba pro jejich „oživení“. Šlapáním na kole začnete generovat elektrický proud a prostým sečtením čísel u zařízení, která se rozsvítila se dozvíte jak silnou elektřinu jste „vyšlapali“. Takovýchhle hračiček jsou tu desítky, hrají si s nimi děti i dospělí.
Ve druhém patře se chvíli brouzdám naprosto dokonalou výstavou o historii pivovarnictví. K ní je přičleněná i část o vaření a o vývoji podoby australské kuchyně průměrné australské hospodyňky. V druhé části patra je zase výstava věnovaná všemu co souvisí s párou a jejím využití v podobě parního stroje.
Prostě - mohl bych se tu brouzdat hodiny, ale bohužel nemám na programu jen tohle muzeum. Po dvou hodinách mizím a ocitám se opět venku.
Muzeum už je na hranici čtvrti kolem Darling Harbour, původních sydneyských doků. V 80. létech byly přestavěny na velkou promenádu plnou kavárniček, restaurací a exkluzivních hotelů. Od Powerhouse Museum až k přístavu se táhne pěkný park, u jehož jezera je „pařanský“ Sega World, herní centrum pro malé i velké.
Na břehu zálivu je v současnosti největší IMAX kino na světě a u jednoho z mol kotví velká loď přestavěná na restauraci. Prostředkem zálivu vede lávka pro pěší, kterou zároveň využívá i futuristický monorail, dopravní prostředek, který dělá na vysuté dráze okruh kolem centra. Spíš než dopravní prostředek je to ale jedna ze sydneyských atrakcí. U zálivu, jenž je dnes centrem zábavy, je postaveno i velké akvárium a zábavní park.
Už mám dost deště, tak přecházím po lávce záliv a vracím se do centra. Dnešek byl teda pěkně mokrej, ale naštěstí má Sydney připravené atrakce nejen pro každého, ale i pro každé počasí.

Den 229, pondělí 5. 4.

Ráno vidím protrhané obláčky. Mohlo by být hezky. Jenom co se stačím nasnídat, už je ale zase šedivo a jakmile jsme ven z hostelu, začíná poprchávat. Původně jsme se chtěl podívat do Sydney Harbour National Park a na chvilku si odpočinout v přírodě od města, ale jak to tak vypadá, nechám to na zítra. Hůř už snad být nemůže, takže na tom můžu jen vydělat, v případě, že bude hezky. Už teď si ale chci sehnat mapu asi 10kil

oCestovani.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 0, poslední komentář:

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Austrálie - aktuální nabídka

Aktuální články