Kábul
Atmosféra v Kábulu není moc dobrá. V době kdy jsme tady nebyli prý někdo střílel na auto jedné humanitárky přímo v Šar-e Nau, kde se hodně pohybují cizinci – jsou tam internetové kavárny a obchody se západním zbožím. David byl na bezpečnostním brífinku pro humanitárky, kde jim bylo přímo řečeno, že je jen otázkou času, kdy se stane další tragédie. A může to být kdekoliv v Afghánistánu, včetně Kábulu, jenž je hlídán několika tisíci vojáky ISAF.
Pracovníci humanitárek jsou zavřeni ve svých „pevnostech“ a čas si krátí jak můžou. Třeba sledováním televize, ve které zrovna běží přímé přenosy mistrovství Evropy ve fotbalu z Portugalska. Na misi televize není, tak večer odjíždíme na MSF.
MSF je daleko větší než Člověk v tísni, čemuž odpovídá i jejich sídlo – komplex budov s velkým dvorem, na kterém stojí všechny jejich bílé teréňáky. Je tu už jen vousatý Španěl Viktor, který misi v Afghánistánu zavírá, a pár posledních zaměstnanců, kteří brzo odletí. Zápas je chytán satelitem a díváme se na něj v jejich obýváků, který je zařízen podobně jako běžné evropské obýváky. Češi nad Lotyšskem vyhráli.
Den 20, středa 16. 6. 2004
Kolem druhé hodiny ranní mě probouzejí výbuchy. Nejdřív je slyším v polospánku a nevím co to je, ale když nepřestávají, probouzím se úplně a vyhlížím ven z okna. Nad kopci se blýská a nad městem začínají přelétávat stíhačky. Ráno to říkám ostatním, ale všichni spali a nic nezaznamenali. Jsem zvědav co se jim během dneška objeví v e-mailu.
Začínám se cítit dost omezeně. Cítil jsem to už před tím, ale po návratu z Bámjánu je tenhle pocit daleko silnější. Mezi lidma je to dobrý, protože se chovají pořád stejně příjemně. Změna je v tom, že v informačních e-mailech přichází na misi stále více poplašných zpráv o tom, co by se mohlo stát. Humanitárky zpřísňují svoje režimy a některé dokonce svoje lidi vozí na letiště v obrňácích, mluví s své zkušenosti Vladimír, který právě přiletěl z Mazáru.
Přijde mi, že v téhle atmosféře je nejhorším místem, kde bych mohl být, právě mise. Ne proto, že by byla terčem, spíš proto, že poplašné zprávy působí dost depresivně na psychiku. Kdybych byl v Afghánistánu jen mezi Afghánci, nic z toho bych se nedozvěděl a neměl bych problém. Jenže bych mohl do něčeho snadno spadnout. Nevím co je lepší, jestli být v nevědomé pohodě, nebo být informován, včetně všech rizik a nejistot. Je to schizofrenie. Každá z těch zpráv mi může zachránit život, jenže já přesto nevím, jestli o ně stojím.
Ani dnes dopoledne to nemůžu na misi vydržet, tak vyrážím do města mezi lidi. Sedám do taxíku a užívám si jízdy zácpou. Oddávám se tomu, co se má stát. Občas myslím na to, že každý z těch tisíců lidi kolem se může před našim autem zastavit, vytáhnout kalašnikov a… Nebyl bych první běloch, který by tak skončil. Na druhou stranu ale necítím žádný strach. Jsem plně v jejich rukách. Je to hodně zajímavý pocit… na ničem nelpět. Ani na životě. Možná si někdo řekne, že je to nesmyslný a nepochopitelný hazard. Že takhle se chovají lidi z nudy, kteří už neví co by. Jo. Takový lidi určitě jsou. Ale tohle je jiné. Těžko se mi to popisuje, tak toho raději nechám. Tohle je třeba jedině prožít.
Ke konci týdne bych chtěl odjet do Pákistánu, tak potřebuju zjistit podrobnosti o dopravě. Sedím dvě hodiny v Šar-e Nau na Internetu, kde taky chvíli diskutuju s místníma mladíkama. Pozemní doprava na hranice není problém. Když jsem zpět na misi, zase se mi vrací pocit stísněnosti. Obzvlášť když se bavíme o tom, že chci jet do Pákistánu po zemi.
„Víš jakou cenu má Tvoje hlava?“ ptá se mně sugestivně Lenka. Chápu přesně co má na mysli...
„Ne.“
„Sto dolarů... Hekmatjár vyhlásil, že za každou hlavu cizince vyplatí pět tisíc afghání. Operuje i v Nangarháru, kudy chceš projíždět. Teď je situace jiná, než když jsi jel sem.“
Sto dolarů stojí i letenka do Pákistánu. Jaká náhoda. Nebo ironie? Když si představím, že mě od smrti může dělit sto dolarů, zdá se mi to směšný… a zároveň hrozný. Je tohle ta informace, která mi má zachránit život? Nevím. A jak to můžu sakra vědět? Ve škole do mě hustili všelijaký ptákoviny, ale co intuice, vcítění se, vhled do souvislostí? Potřeboval bych právě je, ale teď tady stojím a jediný, na co se zmůžu, je evropská logika, která je mi úplně k ničemu. Jenže životu je to jedno. Prostě se děje a na každý rozhodnutí nám dává stejný počet pokusů – jeden.
Mám strach? Nevím. To, co říká Lenka mě docela dostalo. Ale nechci hned podléhat panice. Hm… nechci podléhat panice, nebo se nechci vzdát své představy jak by se věci měly dít? Tohle nedokážu rozlišit. A asi vím proč. Teď si uvědomuju, že ve svým životě nechávám máloco přirozeně plynout. Pořád ho někam kormidluju a neumím rozeznat, jestli jdu za něčím smysluplným nebo jen za bludem. Neumím rozeznat co se mi snaží říct, protože jsem vychovanej, že člověk je nejchytřejší a život, neboli cokoliv „vnějšího“ a potažmo i svět, mu nemá co poroučet, a že naopak on má poroučet světu. Jo, to je ono – podle lidstva má člověk poroučet světu a za každou cenu si ho podmanit. Za každou cenu. Neohlížet se, nenaslouchat, jen jít za tím, co si umanul. A jen ten, kdo jde tvrdě za svým cílem je hrdina, hodný obdivu, oslavovaný, zkrátka vzor.
Co můžu ztratit, když odletím letadlem, místo abych jel po zemi? Sto dolarů. Co můžu ztratit, když budu chtít všem ukázat, že se nebojím riskovat, že nejsem posera, zkrátka že jsem hrdina? Hlavu. Hlava proti stovce dolarů. Stojí to za to? Mně ne.
„Dá se letět do Péšávaru?“ ptám se.
„Jo, s letadlem Červeného kříže, ale ten lítá zadarmo, takže s ním můžou jen zaměstnanci humanitárek“ Lenka na to.
„A do Islámábádu?“
„Tam už to není problém. Lítá tam PACTEC.“
„Jo, každý den ráno kromě pátku. Zítra už to nestíhám, pozítří je pátek, tak poletím v sobotu.“
Instruujeme misijního pomocníka, dávám mu sto dolarů a za dvě hodiny v ruce držím letenku. Svůj odlet mám telefonicky potvrdit v pátek večer.
Den 21, čtvrtek 17. 6. 2004
Měl bych nakoupit pár dárků. Katarína má dobrý tip na družstvo vedené ženami, které šijí šaty, šály, polštářky a další věci z látek. Chci se tam podívat a zároveň ji vyzvednout šaty, které ji ušili.
S Pajkarem nasedáme do Mušaka a jedeme do západního Kábulu. Mušak se po cestě do Bámjánu mírně řečeno rozsypal – bude potřebovat nový motor, který stojí 600 dolarů. Zatím sice jezdí, ale je „nemocný“. Družstvo sídlí v příjemném domě se zeleným dvorkem. Prodejna není velká, ale spousta věcí je parádních. Hned se mi líbí jedna režná blůzka – mám dárek pro Táňu.
Pasu po afghánských cédečkách. Nechával jsem je na poslední chvíli, protože jsme věděl, že si zajedu na Chicken Street, kde jich prodávají spousty. Ale bohužel… Chicken Street je známá častým výskytem cizinců – ostatně v sousední Flower Street jsou supermarkety pro bělochy, takže potenciálně nebezpečné místo. Dálo se tam pohybovat bez problémů, dokud se před pár dny po Kábulu nerozšířily zvěsti, že se tam chystá bombový útok. Kvůli CD nechci riskovat, tak je musím pořídit jinde. Jenže kde? S Pajkarem procházíme pár obchodů cestou zpět na misi, ale všude mají jen indickou nebo pákistánskou hudbu. Afghánská žádná.
Nemám co dělat, tak se za CD vydávám do centra. Ne na Chicken Street, nýbrž do ulice mezi náměstím Paštunistán a nábřežím s trhem Titanic, kde jimi prodejci pokrývají celé zdi. Moje volba je správná. Odcházím s třemi CD, jedním VideoCD a jedním DVD, vše v ceně od 30 do 50 korun.
Dozvídáme se podrobnosti o včerejších ranních výbuších. Z jednoho kopce nad městem kdosi raketama ostřeloval americké velvyslanectví a jeho okolí. Útoky a hrozby se začínají rozmáhat už i v Kábulu, který byl doteď díky přítomnosti ISAF poměrně klidný – pokud nepočítám časté útoky na ISAF a Koaliční síly. Ale to jsou přeci jen vojáci, kteří se můžou bránit. Co zmůžeme my ostatní s holýma rukama?
Večer přesunujme na misi humanitárky CARE – bude další fotbal. Když k nim projíždíme večerními ulicemi, zařazujeme se těsně za džíp ISAF.
„Nejezdi moc blízko za nima“ nabádá Lenka napůl ze srandy Davida. Napůl to ale myslí vážně, protože když se kácí les, létají třísky. Neboli když tady někdo útočí na vojáky, neohlíží se při tom kdo všechno je kolem nich.
CARE patří mezi ty, kteří už týden nevychází. Na misi ale mají velký výběr DVD a spoustu satelitních kanálů, takže o zábavu je postaráno. A je to opravdu dobré odreagování – i při obyčejném fotbale se dá alespoň na chvíli zapomenout na vnější svět. Angličani sice vyhráli, ale jakousi podivnou shodou náhod – Švýcaři byli lepší, avšak počítají se bohužel jen góly.
Den 22, pátek 18. 6. 2004
Můj poslední den v Afghánistánu se nese v duchu nostalgie. Balím a zpětně si promítám všechno, co jsme prožil. Není toho moc, ale ani málo. Na jednu stranu se mi ze země pohostinných a veskrze příjemných Afghánců strašně nechce, na druhou stranu docela přituhuje a i na mě nepříjemně doléhá tíseň, která se rozšířila v humanitární komunitě.
V takovém případě je lepší odjet – což já můžu, humanitárky ne –, než jen sedět na prdeli a užírat se. I když hrozby ozbrojených útoků visí nade všemi místy, kde se cizinci pohybují – sídla humanitárek, restaurace, guesthousy, sportovní kluby atd., není možné vydržet na jednom místě. Touha bavit se a odreagovat se od náročné práce je pro některé humanitární pracovníky silnější, než všechny hrozby.
Den 23, sobota 19. 6. 2004
Brzy ráno se loučím se všemi na misi. Hadži mi na ulici staví taxík a naposledy si podáváme ruce. Pak už jen ujíždím probouzejícím se Kábulem k letišti. Ruch na některých křižovatkách je v kontrastu s napjatým klidem kolem betonových sídel OSN, velvyslanectví a velkých humanitárek. Afghánistán je opravdu složité pochopit. Jak je možné, že tak pohostinní a příjemní lidé se v mžiku změní na bezcitné zabijáky. Nechce se mi věřit, že to jsou jedni a ti samí. Jakoby existovaly Afghánistány dva a já měl během svého krátkého, ale úchvatného pobytu štěstí na ten lepší z nich.
Po odbavení zavazadel a průchodem formalitami jsme z tranzitu odvedeni neletištní plochu přímo k letadlu, malému tryskáči pro asi deset lidí. Osádku tvoří tři Američani. Letí nás šest, takže narváno nebude.
Letadlo zvedá čumák a vznáší se nad prašný Kábul. Stáčíme se na východ a Kábul nám pomalu mizí z dohledu. Přelétáme území vlivu vzpurného Hekmatjára, kudy jsem se před třemi týdny plahočil v autě, a z jasného nebe nad Afghánistánem se pomalu noříme do mraků nad Pákistánem. Let do Islámábádu trvá asi hodinu a půl. Sedáme na čas do horkého, vlhkého a oblačného letního počasí.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VI., VII., IX., X.