Mazár-e Šaríf
Den 13, středa 9. 6. 2004
Vstávám krátce po páté, protože chci fotit za příjemného světla. Tiše se vykrádám z mise, abych nikoho zbytečně nevzbudil. Nad Alího svatyní právě vychází slunce, od jehož paprsků má nebe, i město pod ním, zlatavou barvu. Ulice už jsou plné, lidské mraveniště se připravuje na další den. Kupci tlačí své vozíky na obvyklá prodejní místa, drožky, ale i taxíky jsou v permanenci.
Městu dala jméno právě Alího svatyně: Mazár-e Šaríf, v překladu Svatyně velebeného, ukazuje na velký význam, jaký má v srdcích Afghánců Alí, bratranec a zeť proroka Muhammada – vzal si jeho dceru Fátimu – a čtvrtý chalífa v jedné osobě. Od Alího se datuje rozdělení muslimů na sunity a šííty, jež je pro pochopení islámu tak důležité, že si zaslouží alespoň stručné vysvětlení.
Funkce chalífy byla ustanovena po Muhammadově smrti roku 632 n. l. Chalífa – následovník, nebo zástupce – měl zastupovat slovo boží na zemi – být imámem al-muslimín, nejvyšším náboženským vůdcem – a zároveň být vojenským vůdcem věřících – amírem al-mu‘minín –, tedy mít dvě funkce, které u ostatních věřících zůstaly odděleny.
Prvním chalífou shromáždění zvolilo prorokova tchána Abú Bakra. Svým rozhodnutím v podstatě následovalo sunnu – prorokova tradice, spolu s koránem, idžmou (shoda) a kijásem (analogie) jeden ze čtyř zdrojů islámu –, neboť Muhammad před smrtí sám pověřil Abú Bakra vedením společných modliteb. Po smrti druhého chalífy Umara roku 644 n. l. začaly náboženské rozbroje, jež vyústily ve vznik 272 muslimských sekt. Stoupenci jedné z nich – šíitských (z ší‘at Alí – Alího strana) ráfawidů (ti, kteří odmítli /první chalífy/) – požadovali, aby se chalífát předával na základě nejbližších příbuzenských vztahů. Podle nich měl být chalífa nejen z prorokova kmene, ale také z jeho rodiny, a zákonným dítětem Fátimy a Alího. I přes jejich očekávání se třetím chalífou nakonec nestal Alí, nýbrž Uthmán z rodu Umajjovců, Muhammadových protivníků.
Roku 656 byl Uthmán zavražděn skupinou stoupenců Alího a čtvrtým chalífou je zvolen Alí. Následně musí Alí čelit obviněním z účasti na vraždě, avšak chalífátu ho zbavují až muslimští puritání, kteří jej roku 661 zavraždili. Pátým chalífou se stal umajjovský místodržitel Sýrie Mu’avija, jeden z Alího žalobců v případě Uthámovi vraždy. Alího smrtí snahy šíítů o zavedení chalifátu na základě příbuzenství neustaly, avšak nikdy nenašly podporu muslimské většiny. Od té doby šííté a sunité počítají chalífy odděleně a ač jsou všichni členové všemuslimské komunity umma, jejich nevraživost je nekonečným zdrojem mezi-muslimských, často krvavých, sporů.
Hazrat – svatý – Alí byl pohřben v irácké Kúfě. Jeho stoupenci se však obávali, že hrob bude znesvěcen nepřáteli, proto Alího mrtvolu naložili na hřbet velbloudice a nechali ji jít. Na místě, kde padla Alího znovu pohřbili. Umístění hrobu bylo časem zapomenut, až do okamžiku, kdy se ve snu zjevilo jistému mullovi. Tak byl hrob po staletích znovu objeven a krátce na to, roku 1136, nad ním sultán Sandžar staví první svatyně. Ani tak však Alí nedošel pokoje, protože svatyně byla po pár desítkách let zničena Džingischánem a hrob opět zapomenut. K jeho druhému znovunalezení napomohlo další zjevení a roku 1481, za vlády sultána Husajna Bajkara, vzniká dnešní svatyně. Její původní výzdoba se sice nedochovala, avšak neustálá údržba z ní i tak dělá jednu z nejpůsobivějších staveb v Afghánistánu. Po pravdě řečeno je víc než působivá – pro mě je fascinující. Jak vcházím na její nádvoří, mizí i poslední zbytky mojí ospalosti. Hned na první pohled je překvapující, že není zničená, což je v totálně roztřískaném Afghánistánu div divoucí. Je příjemné vědět, že existuje něco, před čím mají respekt naprosto všichni.
Svatyně tvoří přirozený střed Mazáru a je poznat, že toto půlmiliónový město – do roku 1866, kdy se Mazár stal místo upadajícího Balchu hlavním městem afghánského Turkestánu, obyčejná vesnice – bylo zbudováno kolem ní. Stojí uprostřed příjemného čtvercového parku, kolem nějž běží rušný pouliční život. Od parku je oddělena bílým plotem se třemi mohutnými branami, čtvrtá strana je zastavěna mešitou. Bílý není jen plot, ale také holubice, které se kolem slétají ve velkých hejnech. Místní tradice říká, že posvátná atmosféra změní v bílou holubici každého nového šedivého holuba za pouhých 40 dní.
Sandály jsem zanechal u přepážky ve vstupní bráně a kráčím bos po mramorovém nádvoří. Tak brzy po ránu je tu jen pár lidí, kteří se o místo dělí s holuby – věřící posedávají na nádvoří, holubi na svatyni. Nevím, kam se podívat dřív. Ve výzdobě převládá tyrkysová barva, avšak květinové vzory na kachlíkách hrají i žlutou, tmavě modrou, béžovou, černou a oranžovou. Svatyni zastřešují dva tyrkysové dómy a její komplikovaný tvar je utvářen různými přístavbami a věžičkami. Nejfantastičtěji jsou zdobeny vstupní portály, kde jemná „síť“ výzdoby připomíná barevné krajky. Barevné, avšak ne přeplácané. Vše ladí, včetně krásně kaligraficky vyvedených citací z koránu – bílé písmo na modrém nebo zeleném pozadí, jak je běžně zvykem –, jež při vstupu tiše vítají každého věřícího.
Dovnitř svatyně mě nepouštějí, tak si vnitřek můžu představit jen podle popisů v knihách – Alího hrobka má být překryta umně vyšívanými látkami a místnost s hrobkou je bohatě zdobena na zdech i stropě. V areálu svatyně je i funkční mešita a několik dalších hrobek – například Amíra Šera Alího a Muhammada Akbara Chána, obojí z 19. století.
Okouzlen se vracím na misi a žehnám svůj nápad vstát tak brzo – lepší atmosféru pro seznámení s Mazárem jsem si nemohl přát. Myslel jsme si, že ještě budu spát, ale vzrušení mě nenechává, tak si po snídani čtu a píšu deník.
Dnes bych si rád zajistil dopravu do Kábulu. První dopolední záležitostí je rozhodnout se jak pojedu – jestli po zemi, nebo opět letecky. Cena je stejná jako z Kábulu – autem 800 afghání, letadlem 1500 afghání –, takže je to opět o pocitu bezpečnosti. Salang je přes den stále zavřen a zůstane až do září. Hm, nechám to koňovi na později a raději se vydávám pokračovat v prozkoumávání Mazáru.
Kromě svatyně hazrata Alího není v Mazáru nic architektonicky zajímavého. O to víc vyzní pestré etnické složení zdejších obyvatel – fyzické oddělení horami od vlivu indického subkontinentu a naopak geografické sepjetí se střední Asií jej určuje poměrně jednoznačně. Převládají Uzbekové, Tádžikové a Turkmeni, jejichž domoviny – Uzbekistán, Tádžikistán a Turkmenistán – nejsou od Mazáru dále než 150 kilometrů po rovné planině. To samozřejmě neznamená, že zde nejsou například Pastuji a další etnika, jen je jejich vliv velmi omezený. Tady vládne ruský moskvič, uzbecká vodka a dá se domluvit rusky.
Až na výjimky se zatím nevyznám v afghánských etnikách tak dobře, abych dokázal na první pohled přesně rozlišit kdo je kdo. Každý má svoji čepičku a styl oblékání, prostě takové ty věci, které starousedlíkovi připadají samozřejmé a do očí bijící, kdežto nový návštěvník si je musí zjišťovat sám, pomalu a dlouho. Chci si nějaké čepičky koupit, tak mířím v doprovodu Nazíra na bazar, kde je jim vyhrazena celá jedna velká část. Cestou si pořizuju lehký šátek, který se nosí kolem krku a je praktický pro rychlé zakrytí obličeje v případě náhlého přívalu prachu – což je v Afghánistánu skoro pořád.
Výběr pokrývek hlavy je neuvěřitelný a jen ukazuje, o jak důležitou část zdejší kultury jde. Tenké, tlusté, bílé, vyšívané, barevné, huňaté, s okrajem, vykrojené, zkrátka ať si řekněte o jakou chcete, mazárský bazar ji určitě má. Úplně první mě zaujaly čepičky čisté bílé, tenké, zdobené pravidelným dírkováním a bílými výšivkami, zkrátka decentní muslimské čepičky na každodenní nošení. Používají se po celém muslimském světě a není z nich poznat příslušnost k etniku – teda, popravdě řečeni to nevylučuju, ale sám nevím jak bych ji rozlišil. O univerzálnosti těchhle čepiček svědčí i cedulka, kterou v mojí zbrusu nové bílé čepičce objevuju. Stojí na ní „Made in Bangladesh“, takže vše je hned jasné.
Na druhém pólu k těmto univerzálním a relativně malým čepičkám stojí pokrývky mohutnější, pevnější a různobarevné vyšívané. Dobře drží tvar, jelikož jejich základem je tvrdý kartón. Nepoužívají se samy o sobě, nýbrž pouze s dlouhým kusem látky, který se ováže kolem nich a vznikne známý turban. Turbany nosí především Paštuni a vídali jsme je i na Tálibáncích, jež byli z velké části právě Paštuni.
Když si turbanové čepičky u jednoho kupce prohlížím, dostávám jednu nakonec zadarmo. Kupce se jmenuje Džamaldin a zve mě po poledni na oběd. S díky přijímám a slibuju, že až obejdu zbytek bazaru, rád se vrátím a poobědvám s ním.
Bazar je nádherný. Nemá smysl vyjmenovávat co všechno se na něm dá koupit, protože bych se jen opakoval. Pro bazary mám slabost a dokázal bych se po nich procházet donekonečna. V Afghánistánu jsou příjemnější o to, že skoro každý se upřímně zubí, vykřikuje srdečné „Hello“ nebo „Salám alejkum“ a chce se fotit. Tady by se hodil digitální foťák, takhle mě bazary silně snižují zásobu nevyfocených filmů a v důsledku finančně ruinují.
Nad krytým bazarem, na ulici před svatyní je několik relativně nových obchodních domů. A jsou to obchodní domy po západním vzoru – s prosklenými krámky, butiky a opravnami, finančně samozřejmě přístupné jen nejbohatší vrstvě. Stoupá se k nim po vnějších schodech, odkud je zajímavý nadhled na ulici i stánkařský mumraj na chodníku. Různobarevné plachty stíní kupce i zákazníky, z nichž je mnoho žen v bílých burkách.
Kolem jedné hodiny se vracím na bazar k Džamaldinovi.
„Jsem rád, že jsi tady, nevěřil jsem, že přijdeš“ vítá mě upřímně.
„Co jsem slíbil, to taky splním“ napadá mě jako jediná odpověď. Ale je to jedno, protože jsem rád, že má Džamaldin takovou radost.
„Pojď dál a posaď se“ vybízí mě. Sundávám sandály a uvelebuju se v jeho obchůdku, což je výklenek půdorysu pět krát pět metrů pokrytý kobercem a tak nacpaný zbožím, že musí některé dát na sebe, aby mi udělal místo k sezeni. Teď tedy sedím v obchůdku a vidím bazar očima kupce – zákazníci prochází kolem, občas se některý zastaví, vyzkouší čepičku, prohodí pár slov, nebo i několik párů slov, přičemž každá konverzace, ať obchodní nebo zdvořilostní, je zahájena a ukončena lehkou vzájemnou úklonou s pravou rukou na srdci.
„Tak co by sis dal k jídlu?“ ptá se Džamaldin.
„To je jedno. Dám si to, co běžně jíš.“
„Tak dobře“ přitakává Džamaldin a říká pár slov svému synkovi, který pak mizí v hloubi bazaru.
„Na bazaru, kousek odsud, je dobrá jídelna, odkud si nechávám nosit jídlo“ vysvětluje a přitom krájí okurku, které si přinesl z domu.
„Jak to, že umíš tak dobře anglicky? Afghánci anglicky většinou neumí.“
„Žil jsem jedenáct let v Pákistánu“ odpovídá bez váhání. Tuhle odpověď jsem čekal, protože pokud Afghánec umí dobře anglicky, většinou žil nějakou dobu v Pákistánu, kde angličtinu přirozeně pochytil.
„Teď už jsem jedenáct let zpět v Afghánistánu a do Pákistánu jezdím pro zboží. Většina toho co tady vidíš je z Pákistánu a něco z Číny. Číňani mají nejlevnější zboží.“
„Odešel jsi kvůli válce?“
„Jo. Ale jakmile jsem mohl – tehdy jsem byl ještě dítě –, tak jsem se vrátil zpátky. Nemám Pákistánce moc rád. Afghánci jsou lepší, příjemnější, Pákistánci jsou hrubci.“
A už se nese oběd. Budu potřebovat vysvětlení, do kterého se Džamaldin pouští s náramnou chutí.
„Tohle jídlo se jmenuje čajnakí, protože se vaří v čajové konvici – čajnaku. Naházíš do ní nakrájené brambory, fazole, maso a vaříš. Jí se s chlebem – ten my přikusujeme ke všemu – a zapíjí čajem, který taky pijeme ke všemu. Na, vem si k tomu i tu zeleninu“ přistrkuje ke mně talířek s nakrájenou okurkou.
Všichni dlabeme z jednoho kotlíku, ulamujeme z mazárských kulatých, mírně nasládlých chlebových placek s promáčklým středem a naléváme si čaj z mosazné konvice. Jen lžíci a skleničku máme každý svoji, jak bývá v takovýchto polních podmínkách – tj. mimo domov – zvykem.
Po obědě ještě chvíli plkáme a Džamaldin mě zve k sobě domů.
„Bydlím kousek od UNICA guesthousu. Každý mě tam zná, tak jsi zván kdykoliv budeš chtít. Klidně u nás můžeš i přenocovat. Tady máš číslo mého mobilu“ píše pečlivě na kousek papírku.
„Díky za pohostinnost, za oběd a za pozvání. Bohužel tu mám přátele, kteří mě čekají, ale jakmile znovu přijedu do Mazáru, dám o sobě vědět. Pozdravuj celou rodinu“ loučím se jak nejzdvořileji umím.
Ze zdejšího vedra jsem unavený až k padnutí. Mazár není na rozdíl od Kábulu 1800 metrů nad mořem, takže letní teploty se šplhají k padesátkám. Jsem tak hotový, že v tomhle okamžiku je pro mě i pouhá představa něčeho jiného, než ležení a nicnedělání, stejně vzdálená jako post-katastrofické sci-fi. To je jediný důvod, proč jsem pozvání odmítnul, přestože být s lidmi, je hlavní důvod celé cesty. Jenže pokud bych měl být s nimi, ale úplně vycucnutý a tudíž nekomunikativní, nebo jen s velkým přemáháním, tak to raději vyzobu momenty, kdy mám sílu a užiju si je. Jako tenhle oběd.
Žhavé odpoledne trávím, stejně jako velká část Afghánců, ve stínu domova. Do města znovu vyrážím až v pozdním odpolední, kdy se slunce sklání k obzoru a vedra trochu polevila. Rozhodl jsem se do Kábulu opět letět, tak si na zítra ráno kupuju letenku. Zbytek do večera trávím na Internetu, odkud opět vycházím až se západem slunce. Teď už se dá opět volně dýchat, Mazár se pomalu rozsvěcí, kupci balí své stánky a nastává období večerního odování,ať už doma, v čajcháně nebo na ulici.
Den 14, čtvrtek 10. 6. 2004
Loučím s Mirzem a Nazír mě před šestou hodin ranní odváží na letiště. Mazár už žije svým ranním mumrajem, avšak step za městem, ve které letiště leží, je stále ještě klidná a v mírných ranních paprscích slunce i přátelská. Za pár hodin opět nastane vedro, to už ale budu v příjemném klimatu vysokohorského Kábulu.
Auto nemůže až k letišti, takže se s Nazírem loučím před závorou. Letiště vypadá jako malé vlakové nádraží. Hlavní hala – no, spíš „halka“ – má uprostřed dvě budky – pro Arianu a KamAir –, oddělené uličkou. U budky KamAiru platím letištní daň a přidávám svůj batoh na hromadu, která bude naložena do letadla. Žádná housenka na zavazadla, všechno se dělá ručně, včetně odtažení vozíku se zavazadly k letadlu. Manipulátor s batohama chce bakšiš, ale nic nedostane.
Půl hodiny čekání, což je na Afghánistán chvilka. Ženy mají na čekání vyhrazenu zvláštní čekárnu. Většina cestujících-mužů je opět v pirahan tumbanu a turbanu. Kiosek za budkou KamAiru nám k občerstvení nabízí sušenky a pití. K letadlu se přesunujeme pěšky a důležitý úředník nás usměrňuje jako husy do jedné řady. Piloti i pozemní technici jsou Rusové, jeden z pilotů mi přijde připitý.
Po startu kroužíme nad Mazárem, krásně je při tom vidět Alího svatyně i mise Člověka v tísni. A dobře je taky vidět, že Mazár není nic jiného než obrovský chumel hliněných usedlostí a zaprášených stromů. Letíme podél silnice na Chulm, kde se stáčíme na jih a míříme k Salangu a přelétáme hory, kterými jsem včera jel do Ajbaku. Trasa je naprosto stejná jako opačným směrem, let je v pohodě, obloha bez mraků, na nejvyšších vrcholcích sníh. Před Kábulem přelétáme staré zákopy, pole a kolem rozsáhlých čtvercových usedlostí sedáme po hodině na zem, v blízkosti afghánských bojových vrtulníků.
Taxikáři na letišti chtějí za svezení 10 dolarů, tak jim říkám nashle a stopuju si taxíka u prvního pruháče za 4 dolary. Taky je to ještě vydřidušská cena, ale to bych musel jít hodně daleko, abych se dostal na normální cenu.
Na misi se mluví především o útoku na auto nějaké humanitárky na Šar-e Nau a o 11 zabitých Číňanech v Kunduzu na severu, která byla doteď považována za bezpečnou provincii. Zdá se, že hrozby odpůrců režimu nově útočit především v dříve bezpečných provinciích se začínají naplňovat.
Po provinčním Mazáru se mi dnes nechce zůstávat v Kábulu, tak se vydávám do městečka Istalif na planině Šamolí, v minulosti známého svou modrobílou keramikou. Během války byla většina dílen zničena, avšak něco by se tam ještě mělo dát vidět.
Jak se dostat do Istalifu? Stačí říct taxikáři, ať mě zaveze na bandar-e Istalif – istalifské nádraží – a mám vystaráno. Taxikář ho chvíli hledá – místní taxikáři kývnou téměř na cokoliv, protože vědí, že i když místo neznají, doptají se na něj. Pojem nádraží je sice v tomhle případě pojem silně nadsazený – jde o ulici, kde stojí jeden poloprázdný autobus –, tak si to překládám jako istalifské stanoviště.
Spolu s dalšími cestujícími čekám, než se autobus naplní – běžný způsob, na jízdní řády se ve většině Asie nehraje. Po půl hodině se zvedá jeden klučina se třemi ženami a pokyvuje i na mně, že ve předu stojí corolla, která se rychleji naplní a tedy i rychleji odjede. Nechávám se zlákat a nelituju odjíždíme do deseti minut. Je nás hodně, takže chlapi nasedají na zadní sedadlo a aby byly ženy odděleny, jedna si sedá dopředu a zbytek do kufru.
Istalif
Vesnička Istalif je jedním z míst, které bylo silně zasaženo přelévající se válečnou frontou na planině Šamolí. Vypíná se sice na úpatí hor nad planinou, ale to nestačilo k tomu, aby velká část nebyla během války zničena. Dříve byl Istalif známy svou keramikou, jejíž věhlas se dnes snaží pár zbylých hrnčířů obnovit. Jde to těžko, protože v Afghánistánu nejsou prostředky ani na základní potřeby, natož na nadstandardní umělecké výrobky. Zachránit je může paradoxně pouze turistický ruch.
Sjíždíme z asfaltové silnice Kábul-Mazár a zbylých pár kilometrů dokodrcáváme po trochu širší polní pěšině. V Afghánistánu jsou asfaltované pouze hlavní trasy, a to ještě jen zlomek z nich. Jedním z hlavních úkolů, které si klade Karzáí, je zbudovat silnici po okružní trase Afghánistánem – Kábul-Mazár-Majmaná-Herát-Kandahár-Kábul –, což bude trvat léta. Teprve až bude hotová tato tepna, začne se s vylepšováním žil, tj. druhotných silnic a teprve nakonec mají přijít na řadu takové vlásečnice jako je cesta do Istalifu.
Na začátku Istalifu klučina vystupuje a zve mě k sobě domů. Když přijímám, nekompromisně za mě platí a nechce slyšet ani slovo protestu. Tak se s Adžmele, jak se mi představuje, a jeho sestrami Nazílou, Manílou a Suhejlou vydávám k nim. Nazila je nejstarší, takže už má na sobě burku. Přes burku se věk těžko odhaduje, ale z jejich šibalských očí, které skrz ni prosvítají a nesmělého „Thank you“, jež vyslovuje, když se ji představuju, odhaduju, že ji už bude ke dvaceti. Její dvě mladší sestry – sedmiletá Maníla a pětiletá Suhejla –, jsou v kalhotách a tričku s krátkým rukávem.
Z prašné cesty mezi hliněnými zdmi – v tomto jsou si všechna afghánská města podobná a zároveň jsou tím k nerozeznání od vesnic – vstupujeme do příjemné zahrady. Nazíla zmizela, kdežto Maníla a Suhejla kolem mně dál zvědavě poskakují. Podél cestičky zahradou teče potůček. Naplňuje kulaté jezírko stíněné mohutnými stromy, odkud teče dál a malým vodopádem padá do spodní části zahrady. Jedním slovem – ráj.
Adžmel mě vybízí abych si sednul na červený koberec natažený pod stromy a jakmile usedáme, vytahuje termosku s vodou na občerstvení. Vzápětí vstává přinést čaj a když se zvedám s ním, jeho odpověď je krátká: „Jen hezky relaxuj“. Tak ho poslouchám a bez odporu padám zpět na koberec, kam mi mezitím holky přinesly polštářky. Fotím je, z čehož jsou nadšené, stejně jako kluci, kteří se do zahrady trousí.
Na záhonech pracuje Adžmelův táta Razak. Když si tiskneme ruce na uvítání nadšeně se usmívá.
„Je mu 70“ říká mi Adžmel když se ptám na Razakův věk.
„Ale vypadá daleko mladší“ neskrývám údiv.
„A to je zahradníkem“ odpovídá Adžmel, asi s myšlenkou, že zahradničení je těžká práce, takže by měl vypadat ještě strhaněji. Zahradničení je určitě náročné, ale na druhou stranu člověka daleko víc spojí se zemí a s přirozeností, takže pak vyzařuje moudrost a sílu – přesně jako Razak ve svém slaměném klobouku. Škoda, že neumím darí, hned bych si s ním víc popovídal. Takhle jsem odkázán na Adžmelovu chatrnou angličtinu – ale díky aspoň za ni.
Adžmel s jedním kamarádem rozkládají obrovský koberec a holky mezitím přinášejí čaj. Je čas oběda a budeme všichni – teda jen muži – obědvat tady na zahradě. Razakův dům je totiž kousek dál v ulici, asi 300 nebo 400 metrů. Kluci a holky sem musí přenést všechno potřebné k obědu. Postupně se na koberci objevuje plastový ubrus, tenké matrace na sezení, polštářky, talířek s bonbóny, nádobí a pak jídlo a pití – čaj a plastové láhve se zam-zam kolou a pomerančovou limonádou. Talíře a chleby rozkládají podle toho jak budeme sedět – je nás pět: Razak, Adžmel, jeho bratr, jeden kamarád a já.
Jako hlavní chod se podává šorba – vodní maso, jedno z mnoha oblíbených venkovských jídel. Do hlubokého talíře s řídkou hnědou omáčkou – nejspíš vývarem – se láme chleba, dokud není talíř vlhkého, pěkně nacucaného chleba úplně plný. Kousky chleba se pak jedí rukama, přičemž se k ním občas přidá kousek masa nebo bramboru, které jsou na zvláštních talířících. K tomu se přikusuje čerstvá nakrájená zelenina – okurka, rajče, cibule –, přijídá jogurt mast a připíjí hustý kefír čaka – z nějž se vyrábí mast – a bylinkový jogurt dó. Jako hostu mi dávají vlastní talíř s vývarem a vlastní talířek s masem – které jim stejně nakonec celé přenechávám – jinak se talíře sdílí po dvou.
Jako zákusek máme vedle zam-zam koly i tarbuz – meloun – a mango. Razak s klukama si jde odpočinout domů, zůstává jen Adžmel, který přináší rádio. Hledá nějakou západní stanici a když se ozve U2 je náramně spokojen a usazuje se vedle mě.
„Kolik ti je“ chtěj jsem se zeptat už dávno.
„Sedmnáct. Teď studuju střední školu. Je za kábulským ZOO. Možná jsi ji viděl, když jsi byl v ZOO.“
„A tam se učíš anglicky?“
„Jo. A moc mě to baví. Můžu si pak povídat s lidma jako ty a poslouchat anglický písničky. Dobrý, ne?“ nadšeně komentuje proud popových hitů z rádia.
„Jo, je to dobrý. Ale pojďme se teď na chvilku projít po zahradě.“
Kde se vzaly tu se vzaly, Suhejla a Maníla jsou opět u nás a jak jdeme zahradou, skopičí ještě s jednou svoji kamarádkou po úzkých vyvýšených pěšinách. Zahrada vypadá napůl neudržovaně, ale je v ní řád. Razak asi zná tradiční systém pěstování, v němž mají místi i plevely, které vytvářejí vhodné podmínky pro život užitkovým rostlinám. Procházet se po takové zahradě je jako balzám na duši.
Když se s Adžmelem loučím, zve mě ať u nich zůstanu přes noc. Rád bych zůstal, ale nemám jak zavolat na misi, že jsem v pořádku. V Afghánistánu by o sobě člověk měl pořád dávat vědět, protože pokud se neozve, je s velkou pravděpodobností ve velkém průseru, který může mít i tragicky konec. Tím spíš, že nejsem jejich pracovník by bylo nezodpovědné přidělávat lidem z mise starosti. Tady prostě nejde zmizet a objevit se až za dva dny, aniž bych neřekl kam jedu. Naopak ve vlastním zájmu musí vždy někoho zpravit kam jsem zamířil.
Procházím ulicí do kopce, ke středu Istalifu. Zastavují mě učitelé ze školy Muhammada Jakuba Šahída (Muhammad Yaqub Shahid School) a hned mě zvou dovnitř na čaj. Za branou mě ihned obklopuje chumel kluků a každý si se mnou chce potřást rukou nebo mě alespoň poplácat. Jsem uveden do ředitelny a v mžiku je postaveno na čaj.
V ředitelně je několik stolů, na stěně visí pár plakátů a stará mapa světa v darí. Je na ní ještě SSSR, což ale nepřekáží v tom, abych jim ukázal odkud jsem. Nejvíc se mě vyptávají bratři Abdur Razak a Abdur Rahmán. Razak učí darí, Rahmán biologii. Taky je tu s nimi místní mulla, překvapivě mladý s jemným chmýřím na tváři. Na sobě mají většinou pirahan tumban a pakuly nebo bílé čepičky, jen učitel zeměpisu má kalhoty a košili. Mají velkou radost, že jsem oblečený stejně jako oni. K čaji mi dávají bonbóny – na oslazení – a živě se vyptávají jestli jsem ženatý, jestli mám děti, co dělám, jak dlouho jsem v Afghánistánu, kde všude už jsem tu byl, prostě takové ty běžné věci, co chce od mně při setkání vědět úplně každý. Teprve pak se hovor stáčí na jiné téma. Nejvíc anglicky umí Rahman a Razak, tak dělají tlumočníky.
„Razak je bývalý mudžahedín“ říká Rahman o svém bratrovi, který má náhodou ze všech nejdelší vousy. Všichni se hned rozesmějeme.
„No, když to bylo třeba, tak jsme bojovali“ vysvětluje Razak a ukazujíce na všechny kolem dodává „My všichni jsme byli mudžahedíni, protože tehdy bylo třeba bojovat. Teď už ale válka skončila a my chceme žít v klidu.“
Když si představuju tyhle chlapy jako hora, avšak s tak otevřeným srdcem, začíná mi to pomalu docházet. My Češi jim asi těžko kdy porozumíme, protože máme úplně jiné životní hodnoty. Pro nás je důležité přežít, takže se sehneme i pod tím nejtěžším jhem. Přizpůsobíme se, ohneme se, ponížíme se, jen abychom existovali. Sice bídně, ale hlavně existovali. Na tak Afghánci. Když je třeba a oni cítí, že jim někdo zasahuje do jejich záležitostí, sahá na jejich svobodu, nenechají si je vzít. Bojují za něm, někdy doslova až do roztrhání těla, protože si nedokážou představit, že by sice žili, ale nesvobodně. Samozřejmě, že takový nejsou úplně všichni, ale je jich tu tolik jako u nás těch ohnutých poníženců. Jsou naším opakem – hrdým, sebevědomým národem.
„A co vlastně děláš ty?“ ptá se Razak.
„V Afghánistánu jsem jako novinář a fotograf.“
Jakmile vyslovuju slovo fotograf, jejich nadšení nezná mezí a hned je musím vyfotit. Jdeme na dvorek, kde všichni společně pózují a berou to nesmírně vážně, i když je s nima jinak sranda. Ovšem jakmile vytahuju teleobjektiv, abych udělal pár portrétů, najednou chce být vyfocen každý zvlášť. Obzvlášť mulla je na focení natěšený jako malé dítě.
Razak mě zve k sobě domů. Nejdřív váhám, ale když mě ujišťují, že si budu moct zavolat do Kábulu, tak přijímám. Razak má z toho pozvání větší radost než já. Je po čtvrté odpoledne, vyučování už skončilo, tak se vydáváme k Razakovi. Cestou se zastavujeme v Rahmanové lékárně.
Rahman si ze mě pořád dělá srandu a říká, že jsme Daúd z Nuristánu. Daúd je arabsky David – arabština nemá písmeno „v“ – a používá se po celém Středním východě. Zatím posledním významným Daúdem v Afghánistánu byl v 70. letech 20. století král Muhammad Daúd. Vlastně už od Šarži, kde mi to řekl Muhammad, každému říkám, že jsem Daúd. Vždy následuje nadšení, protože to je něco, čím se jim hodně přibližuju, a často pak padne otázka jestli jsem muslim. Daúd z Nuristánu z toho důvodu, že v Nuristánu, odlehlé horské oblasti na východě Afghánistánu u pákistánské hranice, žijí lidé se světlýma vlasama a modrýma očima, údajně potomci z dob tažení Alexandra Velikého. Nuristánu se dříve říkalo Kafíristán – kafír je arabsky nevěřící –, jelikož si tam dlouho drželi svou víru a na islám konvertovali až koncem 19. století.
Rahman funguje nejenom jako učitel biologie a lékárník, ale i jako doktor. Ať už k tomu má vzdělání nebo ne, je člověkem, který tu nejvíc rozumí lidskému tělu, tak ho i opravuje. Za dobu našeho posezení v lékárně k němu přichází dvě ženy s dětmi a několik dalších lidí do lékárny.
Za chvíli je nás v malé lékárně šest, všechno Rahmanovi známí, kteří se stavili cestou kolem a nemohli si nechat ujít Daúda z Nuristánu. Jedním z nich je veselý stařík, který mi pyšně ukazuje svojí novou legitimaci. Dostal ji v souvislosti s nadcházející volbou prezidenta a nejspíš je to jeho úplně první osobní doklad v životě.
Mezi příchozími je i Šeragal Latif, pobočník istalifského velitele. Prakticky celý Afghánistán funguje na principu vlády místních, více čí méně mocných válečných velitelů. Právě tito velitelé jsou ti, kdo znemožňují vytvořIt z Afghánistánu jednu sjednocenou zemi. Každý z nich má své místní zájmy a o moc, a tím pádem i vybrané peníze, se nehodlá dělit ani s veliteli v sousedních městech/provinciích, natož s nějakou vzdálenou a akce neschopnou vládou v Kábulu. Istalif je ještě Kábulu celkem blízko, takže sem by prezidentův hlas teoreticky mohl dolehnout, ale většina Afghánistánu je od Kábulu tak izolovaná, že se o ně ústřední vláda vůbec nezajímá. A tak se velitelé nezajímají o ústřední vládu.
Latif má přísný, až bezcitný pohled. Jelikož velitel je tady spolu s mullou nejdůležitější osobou, volá mu Latif o posvěcení, jestli můžu dnes přespat u Razaka. Odpověď je, že kvůli své bezpečnosti bych měl raději nocovat v hotelu. Trochu mě to mrzí, protože jsem se těšil, ale velitel zná svou oblast nejlíp a sám nemá zájem na tom, aby se hostům něco stalo. Proto je radši opatrný. Anebo kuje nějaké pikle a běloch za dveřmi se mu nelíbí. Ať je důvod jaký chce, loučím se nakonec s Razakem, Rahmanem i celým shromážděním, které se mezitím v lékárně sešlo. A jelikož je pozdě odpoledne a poslední auto do Kábulu už dávno odjelo, nasedám do Latifova vozu, který mě do Kábulu odveze.
Kábul
Jana s Tomášem jsou plně zabraní balením, protože zítra odlétají do Istanbulu, odkud pojedou do Čech po zemi autobusem. Lence a Katce kupuju Uzbeka a Tádžika, melouny jako dárky z Mazáru – v Afghánistánu se melouny pěstují hlavně na severu. Telefonuju s Džamilem, domlouvám s ním zítřejší výlet do Pandžšírského údolí, jak jsme o tom spolu před pár dny předběžně diskutovali. S Tomášem, Vladimírem a Davidem si večer dáváme poslední trávou na rozloučenou před Tomášovým odletem.
Den 15, pátek 11. 6. 2004
Dnešní den si chci udělat relaxační, například psát deník, jelikož jsem pozadu. Džamil se nakonec neozval, takže s cesty do Pandžšíru sešlo. Dopoledne odvážíme Janu s Tomášem na letiště. Byli tu 45 dní, natočili spoustu materiálu pro Janin bakalářský film i pro Cestománii, tak už se těší domů.
Cestou zpět na misi – jedeme v jejich terénní toyotě surf – se zastavujeme v tenisovém klubu, kde David na dnešek pro sebe a Lenku zamlouvá kurty. Je pátek, takže svátek, kdy nepracují ani Afghánci ani Zápaďáci. Klub se právě opravuje, nebo spíš úplně rekonstruuje. Interiér jeho několikapatrové budovy září novotou a podlahyjsou ještě pokryté krycími pilinami. Budou tu nové hotelové pokoje, bar, restaurace, terasa. Afghánci svému míru věří, tak investují. Stejně jako Zápaďáci.
Lidi z mise původně dnes chtěli vyrazit na piknik z město, jak je v Kábulu dobrým a příjemným zvykem, ale kvůli rostoucímu nebezpečí útoků nakonec zůstávají v Kábulu. Napětí se zvýšilo opravdu citelně, i když na ulicích mezi lidmi se cítím stále stejně bezpečně. Západní pracovníci však buď vůbec nevycházejí ze svých rezidenci, nebo jsou daleko opatrnější a paranoidnější. S vražedně proklamovanou záští odbojných skupin vůči všemu cizímu se ani není čemu divit.
Dnešek je tedy relax pro všechny. S Katarínou se necháváme vysadit v B’s a David pokračuje na zamluvený tenis. B’s je jeden z guesthousů a restaurací orientovaných na západní pracovníky. Pro mě jsou tu ceny astronomické – oproti obědu za dolar v afghánské čajcháně tady dám za jídlo 5×, ale třeba taky 20× tolik. Z vlastní zkušenosti však vím, že kdybych nebyl v Afghánistánu jen na pár dnů, ale pracoval tu měsíce či roky, taky bych na podobná místa chodil. Po určité době člověku začne chybět domov, tak se snaží nahrazovat si jej alespoň styky s Evropany v příjemném prostředí nad jídly, které domov alespoň připomínají. Tohle si většina krátkodobých cestovatelů – měsíc, dva, tři – nikdy neuvědomí, protože to nezažili. Na adresu západních pracovníku od nich slyším pohrdavé poznámky a ohrnování nosu. Nelze než je přejít, jelikož nevědomost je všudypřítomná a nevykořenitelná.
Ale zpět k B’s. Je to moc příjemné místo – zelená zahrada se svěžím trávníkem, na němž jsou rozmístěny stolky a židle, několik stolů je i pod stříškou na vyvýšené terase. O jeho oblibě svědčí pouze dva neobsazené stolky.
Máme sebou i Fíka, což je „misijní“ psík, vlastně ještě štěně, kterého na misi všichni rozmazlujeme. Tady se cítí ve svém živlu a jako každé štěně musí všechno prolézt, všude strčit čumák a od všeho ochutnat. Nejprve se snažíme ho udržet u stolku, ale proti jeho poznávací energii nemáme šanci. Nakonec se spokojíme s tím, že alespoň zhruba víme kde je, což se dá snadno pozná podle pozdvižení u stolu, pod kterým se právě pohybuje. Po druhé hodině přijíždí i David, objednáváme oběd a zůstáváme až do čtyř. Zpět se vracíme i s pizzou, co jsme k obědu objednali Vladimírovi, který i o víkendu celý den pracuje.
Den ještě neskončil a zdá se, že dnešek je míň prašný než ostatní dny. Před misí si najímáme taxíka a s Lenkou a Davidem vyrážíme na televizní kopec, z kterého by měl být dobrý výhled na Kábul.
TV kopec je hned za Kart-e Parwan, ve které je sídlo mise Člověka v tísni, takže jízda netrvá příliš dlouho. Většinu času zabírá výjezd po prašných cestách kolem hliněných chatrčí rozložených po kopci. Čím výš stoupáme, tím fantastičtější výhled se otevírá. Vyjíždíme až úplně nahoru k ceduli, která říká, že vysílač opravuje skupina japonských firem. Jako potvrzení nahoru přijíždí dvě auta plná Japonci.
Čím výš se člověk v Kábulu ocitne – a to není problém, protože kopců je tu přehršel, tím víc žasne nad jeho polohou a i podobou. Mezi kopci, které jsou jakoby ledabyle poházené na planině obklopené souvislými pásy hor, se rozlézají jazyky hliněných čtvrtí, které se někdy přelévají i přes hřeben. Mezi tím se táhnou tenké či tlusté, šedivé nebo hnědé pásy – vyasfaltované nebo prašné silnice a ulice. Je v tom určitá poezie, ale zcela určitě jedinečný charakter. Těch pár „moderních“ budov v centru, které ční výškou i svým charakterem, působí bizarně. Avšak bizarní věc v bizarním městě – a výraz bizarní nemíním hanlivě – se stává jednou z jeho charakteristik.
I přes původní zdání jsou kábulské rituály zdá se neoblomné – každodenní večerní prach nakonec přichází i dnes. Plíživě, ale neúprosně. Je fascinujíc sledovat, jak postupně zahaluje a pohlcuje celý Kábul. V protisvětle na západním obzoru jsou pod pokrývkou prachu vidět už jen nezřetelné obrysy čtvrtí a pouliční světla. Tohle město mě za těch pár dnů, co v něm jsem, prostě dostalo. Sjíždíme dolů, zatímco Kábul pomalu mizí v šeru a prachu.
S Katarínou, která už podle svých slov potřebuje trochu vypnout a vypadnout z Kábulu, domlouváme několikadenní cestu do Bámjánu ve středním Afghánistánu. Odjezd pozítří.
Den 16, sobota 12. 6. 2004
Už několik dní se chci vydat z Kart-e Parkan, kde sídlí Člověk v tísni, vydat co centra pěšky. Autem je to kus cesty – možná takových 5-7 km – čtvrťmi, které vypadají úplně jinak, než relativně uklizené centrum. Kart-e Parkan je „rezidenční“ čtvrť, centrum je obchodní čtvrť a mezi tím – všechno možné, co mě láká vidět z blízka.
Severní okraj Kart-e Parkan je ohraničen výpadovkou na Mazár-e Šaríf. Podél výpadovky je shodou okolností rozeseto několik autobazarů. V nichž samozřejmě převládá toyota, která má v Afghánistánu snad 95 % trhu – její modely corolla a surf se už téměř staly synonymem slov osobák a teréňák.
Výpadovka je neuvěřitelně rušná. Proudí po ní nejen kolony aut, ale i řetězce cyklistů a davy chodců. Pokud toyota ovládá automobilový trh, Čína má monopol cyklistický. Téměř všechna kola jsou stejná černá čínská plečka s bílým pruhem na zadním blatníku, brzdami s obrovskými pákami, jež kopírují tvar řidítek a mohutným nosičem za zadním kolem. K tomu všemu se přidává afghánská specialita – divoké zdobení umělými kytkami a barevnými drátky.
I přes smog, prach a smrad z výfuků se mi jde příjemně. Na většině míst budím větší pozornost – to když míjím prodejce, kteří nemají nic na práci a jen čekají na zákazníky. Motory, pneumatiky, motorky, plechové i plastové nádobí, samolepky, uhlí, hodinky, zkrátka zboží stejně různorodé, jako je různorodý Kábul. Sem, mezi jádro afghánského lidu, běloch ani nepáchne, takže mi radostně podávají ruce, žádají o fotku a zvou mě na čaj.
Na místech, kde se pracuje – výrobny železných vrat, prodejny uhlí – jsem skoro nezpozorován. A pokud mě někdo zahlédne, pokyne na pozdrav, stejně jako já pokynu zpět. Místní zdvořilost mě stále ještě dostává.
Na Šar-e Nau jsem asi za hodinu a půl a jsem úplně vyprahlý, protože jsem byl tak pohlcen okolím, že jsme na pití vůbec nemyslel. Nikde nemají vodu, tak beru za vděk dvoulitrem íránské Zam-Zam koly. Nechutná tak dobře a není zdaleka tak léčivá jako voda ze stejnojmenného pramene, kterou mě před dvěma týdny hostil Ahmed v Emirátech, ale za to mi připomíná, že i muslimský svět naskakuje do vlaku masírujícího marketingu. Tak na zdraví!
Po hodině na Internetu v internetové kavárně naproti Šar-e Nau parku vracím taxíkem na misi, kde si dávám oběd a odpolední siestu. Klima v Kábulu je sice stále ještě příjemné – mezi 25 až 27 stupni, slunečno, avšak prašno – ale trávit nejparnější čas přes poledne mimo ulici je jeden z nejmoudřejších zvyků, co jsem se od místních naučil. Ne všichni jej samozřejmě dodržují a mohou dodržovat, jak se přesvědčuju když odpoledne znovu vyrážím do města, tentokrát na náměstí Paštunistán kousek od Starého města – zdejší bazary běží nepřetržitě.
Chtěl jsem poslat pohledy z pošty na Paštunistánu, ale ta je v pátek a sobotu zavřená. Vydávám se tedy ulicí spojující náměstí s trhem Titanic na nábřeží řeky Kábul. Ulice je plná krámků na audio a video techniku a zdi mezi jednotlivými krámky jsou pokryté stovkami cédeček a videocédéček, většinou z Indie a Pákistánu. Bollywood – indický filmový průmysl se sídlem v Bombaji – má vášnivé zastánce i zde. Obzvlášť po tak dlouhém půstu, který znamenal tálibánský zákaz hudby a radovánek. Povolena byla pouze hudba náboženská, kterou je také možné sehnat a i ta se těší velké popularitě. Afghánci hudbu milují. Zní všude – z krámků, v autech, doma. Obaly cédeček jsou atraktivní nejen svou křiklavou barevností, ale hlavně obrázky vnadných Indek, které jsou samozřejmě zobrazené nezahalené, v sárích odhalujících ruce i břicho, obojí v muslimském světě považované za nemravné. A tak je chudý a rozbombardovaný Afghánistán na špici bourání sexuálních tabu, protože podobné obrázky není v drtivé většině jiných muslimských zemích vůbec myslitelné ukázat.
Před mešitou Pul-e Chisti se zastavuju u prodejce s nádhernýma paštunskýma čepičkama. Na slunečním svitu září různobarevnými sklíčky a lesklým vyšíváním, elegance jim dodává vykrojení nad čelem, podle kterého je v Afghánistánu a Pákistánu poznat, že její majitel je buď Paštun nebo Baluč.
Davy lidí na trhu jsou skoro neprostupné. Trvá mi přes hodinu, než projdu nejživější úsek a zahýbám ke křižovatce s nedostavěnou tálibánskou mešitou. Před pár dny jsme tu byli s Janou a Tomášem a jak jsme spěchali, nestihnul jsem si od jednoho příjemného řezníka vzít adresu pro poslání fotek. Když se znovu objevuju v jeho průchodu má radost, ale jelikož neumí psát latinkou, odchytává na ulici mladíka, který umí trochu anglicky.
„Odkud jsi“ ptá se mě.
„Z Československa.“
„Jo? Tak tam mám strýce. Jmenuje se Bari a dělá režiséra v televizi. V televizi Nova.“
„Tak toho znám,“ nadšeně přitakávám a zároveň žasnu nad tím, jak je svět malý.
Svět je opravdu neuvěřitelně malý. Obzvlášť v Afghánistánu, kde se lidé nebojí spolu mluvit, pomáhat si a udržovat rodinné vztahy na úrovni, o které se nám „civilizovaným“ ani nezdá.
Den 17, neděle 13. 6. 2004
Čeká nás dlouhá jízda, proto vyjíždíme už ve čtvrt na šest – i když jde jen o nějakých 250 km, trvá cesta do Bámjánu prakticky celý den. Neexistující nebo zničená dopravní infrastruktura je holt afghánskou současností.
Pajkar slyšel v televizi upozornění, že stará cesta na sever do Bagramu, kolem kterého pojedeme, je uzavřená, proto pojedeme cestou novou. Výrazy stará a nová jsou případě poněkud matoucí. Odpovídají v tom, že stará byla postavena dříve, ale nevypovídají nic o jejich dnešní využití. Staré je většinou nahrazeno novým, ne však v případě cesty do Bagramu. Novou cestu postavili Rusové, protože na té staré byly jejich kolony cestující mezi Kábulem a hodinu vzdálenou hlavní leteckou základnou v Bagramu – dnes ji využívají Koaliční síly v čele s USA – často přepadány mudžahedíny. Rozhodli se proto zbudovat novou cestu, na které by nebyli tolik zranitelní.
Nová cesta je pokud možno co nejvíce vedena v otevřeném terénu, aby byly omezeny možnosti náhlých přepadů ze skal a kopců. I na ní jsou možné, avšak útočník se musí alespoň částečně odkrýt a nemá kam zmizet. To, co bylo výhodné pro Rusy však není výhodné pro běžný život. Stará cesta kopíruje nejjednodušší a nejpřirozenější trasu na planinu Šamolí a přes ní dál na sever, proto je nová cesta používána jen málo, případně v situacích, jako tato – uzavírka staré cesty.
Místo abychom tedy jeli výpadovkou, po které jsem šel včera do centra, projíždíme zadem kolem kábulského letiště a pak po planině mezi horami. Na Šamolí se vytrácí signál mobilních telefonů a dá se spolehnout už jen na satelitní telefon. Katarína si včera konečně jeden koupila – pro humanitárky je to nepostradatelná věc.
Silnice je plná děr, i když na Afghánistán je to stále prvotřídní kvalita. Aut tu moc nejede, čemuž se Pajkar docela diví. Až teprve když před Bagramem najíždíme na starou cestu, vidíme proč – normálně po ní jezdí auta. „To je afghánská televize“ Pajkar na to naštvaně. Uzavírka se asi nekonala, nebo ji zrušili.
Boje na Šamolí byly prudké a planina je dodnes prakticky neobydlená. Jedním z důvodů je velká zamilovanost. Míjíme pole, kde jsou nakladeny červenobílé kameny, běžný signál, že jsou zde miny. Červenou stranou je označena zaminovaná plocha, bílou odminovaná (často je to třeba jen chodníček v minovém poli, který slouží lidem pro přecházení nebo odminovávačům pro práci). Odminované plochy podél zdí a plotů jsou označené tlustou bílou fajfkou. Odminovávači se svými kufříky s náčiním právě nastupují do práce, jež se v Afghánistánu odhaduje na léta.
Po necelých dvou hodinách se zastavujeme na snídani v Čarikaru. Pajkar odsud pochází, ale teď jen projedeme. Usazujeme se v jedné z čajchán a objednáváme si jídlo. Jelikož je ráno, tak ještě není vařená rýže, a tak je k dispozici pouze to, co je možné individuálně připravit, tedy kebab s chlebem. Na ráno opravdu ukázková snídaně. V čajcháně na zdi visí koberec s portrétem Masúda, pod který se Pajkar ihned pohodlně rozvaluje. Nejprve jsme tu sami, pak přichází další hosti – muž se ženou v burce, kteří jsou automaticky uvedeni do zadní místnosti a závěsem, určené pro ženy nebo rodiny. Kebab je kupodivu dobrý. Je skvělé, že je čerstvý, stejně jako ještě teplý chleba, který přinesli malí kluci co tu vypomáhají.
Dvacet minut za Čarikarem sjíždíme z asfaltové silnice a zahýbáme do hor na východ. Příští asfalt uvidíme až... opět tady, když se budeme vracet. „Asfalte nashledanou, já tě miluju“ loučí se s ním česky Pajkar. Všechnu tíhu náročného a nehostinného terénu středního Afghánistánu teď ponese hlavně Mušaka, jehož přístrojovou desku Pajkar láskyplně pohladí.
Prach, kameny, potoky, vyjeté koleje, to všechno teď nejvíc určuje styl jízdy a rychlost. Dá se sem jet i běžným osobákem, ale takový osobák pak nevydrží dlouho a dříve nebo později mu něco upadne nebo se zlomí. I terénní Mušak dostává zabrat hned od prvních chvil. Pajkar je ale dobrý řidič, takže v jeho rukách auto vydrží dýl a cestování je bezpečnější.
Krásné scenérie střídají scenérie ještě krásnější. Více méně jedeme podél říčky Ghorband, jež je pro celé údolí tím,čím je pro Egypt Nil. Soudě podle okolních vyprahlých hor by se tady nedalo vůbec žít. Tenká stužka Ghorband však stačí na to, aby se podél ní dala udržet obilná a rýžová políčka a pastviny. Rozdíl mezi využitou půdou a půdou ležící ladem je patrný na první pohled. Obdělaná pole jsou jasně zelená a úhledná. Ta druhá jsou sice také zelená, ale především plevelem. Navíc jsou plná kamení, které by pro jejich kultivaci bylo třeba vysbírat.
Jediné co narušuje idylu, byť přírodně drsnou, jsou občasné vraky tanků, obrňáků a nákladních i osobních aut. Není jich tolik, jak jsem si myslel, ale jsou tu. Některé jsou dokonce využité jako jakýsi reklamní poutač „Afghan Turist Organization“. V zemi jako Afghánistán musí být i koncept turistiky mírně bizarní.
Celé údolí je poseto strážními pevnostmi a hrady. Snad žádný z nich už nefunguje, ale ve svých polohách na vyvýšených útesech, přehlížející velkou část okolí, působí impozantně. V údolí pod nimi, a také různě po svazích hor, jsou rozeseté vesničky, jež svými umístěním připomínají osady v horách severoindického Ladakhu. Zbytky četných karavanserájí dávají tušit, že tudy kdysi procházeli karavany po jedné z cest Hedvábné stezky.
Nádhernou scenérii jedeme dlouhé hodiny. Vyprahlá koryta sezónních potůčků střídají zelená pole, úzké a vysoké soutěsky zase široká údolí obklopená šedými, hnědými a oranžovými skalami. Pomalu stoupáme do pustší krajiny pokryté pouze trsy trávy. Několikrát musíme zastavovat a vodou z říčky chladit motor, protože Mušak se nám nějak přehřívá. Pajkar si k tomu od projíždějícího traktoristy půjčuje umělohmotný kanystr s tím, že mu ho vrátí, až ho dojedeme. Opět se mi potvrzuje, že lidi jsou si tu zvyklý pomáhat vysoko nad míru, kterou jsme mi Evropany ješě schopni pochopit – když traktor nakonec dojíždíme, kanystr zpátky nechce se slovy, že se nám na zbytku cesty bude ještě hodit.
Ve výšce 2987 m n.m., asi šest hodin od Kábulu, přejíždíme Šebarský průsmyk (Shebar) a začínáme klesat k Bámjánu. Z převážně tádžické province Parwan tím zároveň vstupujeme do Hazáradžátu (Hazarajat), jenž obývají šíítsky zaměření Hazárové. V sunitském Afghánistánu představují menšinu, která byla otloukána během všech pohnutých událostí v posledních letech. Hazárove jsou navíc snadno rozeznatelní svými mongoloidními rysy.
O pár kilometrů dál, už opět níž, v úrodném údolí řeky Ghorband s přímo smaragdově zelenou trávou, stavíme na oběd v Sar-e Kotal (Sar-e Kowtal). Zdejší čajchána má kromě vnitřních prostor také stíněnou terasu shlížející do ulice a dál do údolí. Terasa je pokryta kobercem, aby se na ní dalo pohodlně sedět a hodovat. Dnes však není co, z čehož je Pajkar trochu rozladěný. Ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli Kataríně, která nejí maso a tohle je dnes už druhá zastávka, kde nemají nic jiného než kebab a chleba. Na venkovní zdi však visí jiná zajímavost – barevná výzva k účasti v nadcházejících volbách.
Ze Sar-e Kotal pokračujeme podél zavlažovacích kanálů. Stavíme jen na chvíli, abychom vyměnili píchlé kolo. Některé zdejší usedlosti mají spíš podobu malých hradů než domů – jsou obehnány vysokými hliněnými zdmi s osmibokými věžemi. Jejich stav je perfektní, což dokazuje, že i stavby z nepálené hlíny vydrží, když se pravidelně udržují. Půlhodiny před Bámjánem projíždíme kolem cedule „Welcome to Bamiyan“.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VII., VIII., IX., X.